01. 11.
2020

 
Rozhodnutí polského ústavního soudu, že potrat kvůli poškození plodu odporuje ústavě, vyvolal v Polsku desetitisícové protestní demonstrace žen i mužských zastánců ženských práv, bez ohledu na to, že kvůli koronavirové pandemii je zakázáno shromažďování více než pěti osob. Emoce opět jednou převážily nad rozumem, ale o to teď nejde. Jde o zásadní střet dvou základních lidských práv – obecně práva na život a práva na svobodu, konkrétněji práva dítěte dosud nenarozeného proti právu matky rozhodnout se svobodně, zda dítě donosí nebo nechá utratit. 
 
Zastánci svobody tomu eufemisticky říkají „právo volby“, feministky razí heslo „moje tělo, moje volba“, jako by nešlo o nic závažnějšího než co si vzít dneska na sebe, co si dát k obědu nebo kam vyrazit večer za zábavou. Ve skutečnosti jde, řečeno lapidárně a bez obalu, o rozhodnutí dítě nechat narodit, nebo je zabít. Aby to neznělo tak krutě, mluví se místo o dítěti raději o plodu jako o nějaké mrtvé věci, přestože jde neoddiskutovatelně o živý organismus, jehož další vývoj je přesně naprogramován v jeho DNA, organismus dočasně sice hostující v těle matky, ale přesto od ní odlišný vlastními orgány, vlastním krevním oběhem a vlastní genetickou výbavou. Není to jen nějaká postradatelná součást jejího těla jako třeba slepé střevo nebo žlučník, kterého se může klidně zbavit. 
 
Je-li ve Všeobecné deklaraci lidských práv uvedeno v čl. 3 na prvním místě právo na život, pak je tím evidentně nadřazeno následně vyjmenovaným právům, s nimiž by se případně mohlo ocitnout v konfliktu. Právo svobodně se rozhodnout pro ukončení těhotenství (nazývejme to konečně pravým jménem – nejde o žádné přerušení, ale o definitivní ukončení) je přímým popřením lidského práva na život: i když tomu místo dítě budeme říkat plod, je nepopiratelně lidský a živý a může i v našem právním řádu nabývat individuálních práv, přestože se dosud nenarodil (nasciturus). Svoboda volby nemůže a nesmí být právu na život nadřazena, jedině snad v případě, že by šlo o rozhodování mezi životem matky nebo dítěte, tedy mezi životem jedním nebo druhým, když se navzájem vylučují. 
 
V celé společenské diskusi okolo potratů obecně i v současné kauze zpřísnění polské potratové legislativy nejde o nic jiného než o prioritu mezi všeobecně uznávanými lidskými právy, a ta, opět podle všeobecného konsensu, náleží právu na život. Polský ústavní soud tudíž jinak rozhodnout ani nemohl a všechen ten rozruch okolo jsou jen politické tanečky, které podstatu věci pouze zamlžují. Podle jedné z pořadatelek, Klementyny Suchanowové, jde protestujícím „o svobodu a důstojnost“ - je tím snad míněna svoboda zcela nedůstojně roztrhat dětské tělíčko v mateřském lůně kyretou a vyškrabat je do odpadu? 
 
Ombudsman Adam Bodnar se nechal slyšet, že „o věci dotýkající se milionů žen v Polsku by měl spíše rozhodovat parlament než ústavní soud, jehož nezávislost je pochybná“. (Uniká mi, proč by měla být pochybnější než nezávislost parlamentu. A poškozených plodů také nejsou miliony, ale jen asi tisíc ročně.) Pokusům zpřísnit polský protipotratový zákon parlamentní cestou zabránily v nedávných letech masové demonstrace žen. Inu – ty alespoň mohou svobodně demonstrovat, případně si příště zvolit jiné, tolerantnější zákonodárce. Ty desetitisíce nenarozených dětí volební právo nemají a že by do ulic vytáhly proti potratům masově protestovat, to tedy opravdu nehrozí. Bohudíky nebo bohužel, můžete si vybrat.
 
Úmyslně jsem se v tomto uvažování vyhnul argumentaci náboženské, která je pro ateistického čtenáře irelevantní a zavání mu středověkem. I z hlediska čistě humanistického a formálně právního je přece docela zřejmé, že právo na život je v naší kultuře právem nejzákladnějším a nelze je přebít  právem nižším, právem na štěstí (zdravé dítě) nebo právem na svobodu rozhodování, nechceme-li úplně zpochybnit sám pojem práva. 
 
Pavel Mareš
Pavel Mareš

Pavel Mareš