04. 03.
2015

V předvečer 14. adaru začíná „Purim“. Při pohledu zvenčí je tento svátek jakýmsi „židovským karnevalem“. Zcela určitě je Purim jedním z nejpestřejších, nejveselejších židovských svátků, možná přímo ten nejrozpustilejší.

Převlékají se velcí i malí, ale malí především. Před deseti lety se děti ještě maskovaly za biblické postavy, dnes se to všude jen hemží myšáky Mickey, broučky, Sněhurkami, netopýřími i pavoučími muži, hrdiny seriálu Power Rangers, sladkými zajíčky v růžových kostýmech, příšernými kostlivci a mnoha jinými módními maskami. Přece jen se však ani moderně nedaří úplně zatlačit skvělého krále Achašveroše, moudrého Mordokaje a především biblickou Popelku - královnu Ester.

Při svátku Purim Židé oslavují zničení perského velkovezíra Hamana, který si v pátém století před naším letopočtem předsevzal vyhladit židovský národ. Tyto události líčí biblická kniha Ester. „Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království,“ zdůvodnil nepřítel Židů Haman svému králi Achašverošovi strategii hromadného zničení tohoto lidu, „jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí“ (Ester 3,8).

Podle údajů v knize Ester 9,20-28 zavedl tento svátek Mordokaj. Ve druhém století před naším letopočtem vešel proto ve známost jako „den Mordokajův“ (2. Makabejská 15,36). Dnes obvyklý název, „Purim“ pochází z akadského slova „puru“, které znamená „los“ (Ester 9,26) a připomíná losy, které Haman metal, aby určil den, kdy se podle jeho představ měla uskutečnit genocida židovského národa (Ester 3,7).

Kniha Ester je psána se spoustou vtipu a ironie. Židovku si mocný perský král Achašveroš, v historických knihách známý jalo Xerxes, vybírá za manželku do jisté míry nedopatřením (Ester 2). Když se král Hamana ptá: „Co se má stát s mužem, kterého chce král poctít?“ (Ester 6,6), vezír se užuž pyšně vidí na vrcholku své kariéry - a pak se musí dozvědět, že poctu, kterou si vysnil pro sebe, má prokázat svému úhlavnímu nepříteli, Židu Mordokajovi. A nakonec se sám dočká oběšení právě na té šibenici, kterou nechal postavit pro něj (Ester 7).

Během staletí se z Purimu stal svátek vítězství nad jakoukoli nenávistí k Židům a antisemitismem. Rozpustilost a převleky se vykládají jako „dlouhý nos“, který dělá židovský národ na své nepřátele a na všechny marné pokusy  o jeho vyhlazení. Z židovského hlediska je Purim vysoce aktuální, protože rozhodující představitelé celosvětového mezinárodního společenství dodnes izraelskému národu upírají právo na pouhou existenci a sebeurčení.

Ester je jediná kniha Bible, v níž není ani jedna zmínka o Bohu - jako by se sám skryl za masku. Přes veškerý vtip a ironii však kniha obsahuje i hluboké pravdy. „Je-li Mordokaj, který je počátkem tvého pádu, původu židovského, nic proti němu nezmůžeš, ale podlehneš mu“, prorokuje Zereš svému zdeprimovanému muži Hamanovi (Ester 6,13), jemuž ještě krátce předtím radila nechat pro Mordokaje postavit šibenici (Ester 5,14). Mordokajovo napomenutí sestřence Ester je až nabito aktuálností: „Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4,14).

Den před svátkem Purim se koná „Esteřin půst“, který připomíná, jak se královna, která byla židovského původu, a perští Židé připravovali na její iniciativu (Ester 4,16). 13. adaru se ortodoxní Židé postí od východu do západu slunce a v synagogách se konají zvláštní modlitby a předčítání z Písma.

Hlavní věcí je v předvečer svátku konané synagogální čtení příslušné biblické knihy v podobě „svitku Ester“. Při zmínce jména „Haman“ dělají hlavně děti (avšak nejen ty) co nejvíc rámusu, aby podle biblického příkazu pokud možno doslova „vyhladily jméno Amálek“. Ke slovu se přitom dostanou tradiční chrastítka a řehtačky, ale i moderní poplašňáky. Ester 3,1 označuje Hamana jako „Agagovce“ a proto se za jeho předka považuje amálekovský král Agag (1. Samuelova 15,8nn). Mnohé z pestře oděných dětí ale při moderním svátku Purim dělají rámus i bez toho, že by k tomu potřebovaly zaslechnout jméno původce toho všeho - Hamana.

Ráno o svátečním dni Purim se v synagoze předčítá 2. Mojžíšova 17,8-16, kde se vypráví, jak pouštní kmen Amálekovců Izraelce během putování pouští zas a zas napadal.

Významným zvykem je o svátku Purim vzájemné obdarovávání. Zvlášť se pamatuje na chudé (Ester 9,22), čehož ovšem pro své cíle dovedou jak náleží využit humanitární organizace. Školní třídy připravují pro vojáky dárkové košíky se sladkostmi.

O žádném židovském svátku nesmějí chybět určitá typická jídla. O Purim to jsou především takzvané „Hamanovy taštičky“ nebo „Hamanovy uši“, drobné trojhranné pečivo se sladkou, hlavně datlovou náplní.

Dětské písně vyprávějí, jaký je Purim skvělý svátek: opěvují masky, řehtačky i Hamanovy uši. Jedna má refrén: „Do toho. začněme rámusit!“ A všude ovšem tón udává kniha Ester, nejen v synagoze, nýbrž i v rozhlase.

Dodnes se diskutuje o jednom pokynu babylönského učitele Rabby, podle nějž se prý má o Purim každý muž z radosti nad záchranou židovského lidu tak opít, že už nerozezná „hanba Hamanovi“ od „sláva Mordokajovi“. Zásadně je židovstvo vůči návykovým opojným prostředkům stejně kritické jako křesťanstvo. Existují však ortodoxní Židé, kteří berou toto rabínské přikázání vážně. Můžeme tedy o Purim spatřit nejen izraelské mlaďoše, pro něž je to náležitě využívaná příležitost, nýbrž i ortodoxní a  ultraortodoxní Židy, kteří jsou jaksepatří pod párou.

V Šúšanu, dnešních Súsách, jednom ze čtyř hlavních měst Persie, slavili Židé Purim teprve 15. adaru (Ester 9,18). Tam se na prosbu královny Ester směli Židé bránit svým nepřátelům o den déle; proto se dnes v Izraeli ve městech, která mívala už za Jozuových časů hradby (srov. Mišna, traktát Megilot 1,1), 15. adaru slaví tzv. „šúšanský Purim“. Konkrétně to znamená, že se například v moderním městě Tel Avivu, které vzniklo teprve počátkem dvacátého století a nemá tudíž starověké kořeny, slaví o den dříve než v Jeruzalémě, kde platí „šúšanský Purim“.

V Tóře příkaz k slavení Purim nenajdeme, takže jde o svátek menšího významu. Mnoho firem, obchodů i veřejných zařízení má otevřeno, ovšem se zkrácenou pracovní dobou. Děti mají prázdniny, ale veřejná doprava funguje jako obvykle. Přesto byl už ve druhém století našeho letopočtu věnován svátku Purim v Mišně celý traktát pod názvem „Megila“. Vykládá se v něm, jak se má tento svátek slavit.

K etiopským Židům purimová tradice nikdy nedorazila, takže se s tímto svátkem seznámili teprve po  přistěhování do moderního státu Izrael. Židé z Ruska myslí na to, že Josef Stalin zemřel na Purim a nemohl proto uskutečnit svůj plán deportace Židů na Sibiř. V noci z 8. na 9. března 1944 tedy 14. adaru bylo v Osvětimi- Birkenau vyvražděno 3792 vězňů z terezínského rodinného tábora. Proto se každého roku 8. března koná v Pinchasově sanygoze v Praze pietní vzpomínkový akt. [Pozn. překl.]

Osobně na mne velice zapůsobilo zjištění, že ortodoxní Židé připisují knize Ester prorocký charakter. Jak už řečeno, byl Hamedatův syn „Agagovec“ (Ester 3,1) – potomek posledního  amálekovského krále Agaga (2. kniha Samuelova 15,32n). Nad Amáleka neměl Izrael horšího nepřítele. U žádného jiného národa Bůh nepožaduje, aby jeho jméno bylo vyhlazeno (srovnej 5. Mojžíšova 25,19; 2. Mojžíšova 17,14.16). Nelze přehlédnout paralely mezi Hamanem a Adolfem Hitlerem. Na konci příběhu královna Ester prosí, „deset synů Hamanových ať pověsí na kůl“ (Ester 9,13) – zvláštní prosba, konstatují židovští čtenáři, všichni už přece byli mrtvi (Ester 9,7-10). Proto se podle ortodoxních Židů Esteřina prosba týkala budoucnosti.

Toto ohodnocení zdůrazňuje typografické zvýrazňování jmen Hamanových synů. Odedávna se jména těchto deseti Hamanových synů, které oběsili, píší zvláštním způsobem. V knize Ester 9,7-10 nejsou tato jména jen prostě vyjmenována jedno za druhým, nýbrž v tradičním hebrejském textu se při jejich vyjmenovávání v Ester 9,6-10 už po staletí vždy tři písmena umisťují zvláštním způsobem výše. Navíc stojí ve sloupci pod sebou - jsou zobrazena napravo, neboť hebrejština se čte zprava doleva. V levém sloupci stojí desetkrát slovo „ve’et“ (a). Už leckterý čtenář Bible viděl v tomto grafickém znázornění šibenici, kterou Haman chystal Mordokajovi a na níž pak oběsili jeho.

Mimoto je nápadné, že židovští písaři v tradičním hebrejském textu umisťovali tři písmena ve výčtu těchto synů výše. Sami nevědí, proč to tak musí být, proto vykladači mohou sahat jen k dohadům. Písmena hebrejské abecedy ovšem vždy mají i číselnou hodnotu. Postavíme-li výše umístěná písmena tav, šin a zajin vedle sebe, spatří každý hebrejsky myslící člověk okamžitě letopočet 5707, židovský rok, jenž odpovídá roku 1946 gregoriánského kalendáře.

16. října 1946 byl podle židovského počítání času poslední den Svátku stánků „Hošana raba“, kdy se podle židovské tradice zpečeťuje Boží rozsudek. Toho dne bylo v Norimberku oběšeno deset předních nacistů jako váleční zločinci. List New York Herald Tribune cituje poslední slova vydavatele plátku „Der Stürmer“ Julia Streichera: „Heil Hitler! – A teď k Bohu! – Svátek Purim 1946!“ Streicher znal židovskou tradici, vždyť jí používal dost často k hanobení Židů.

Před několika lety jsem s jedním rabínem studoval Talmud. Jen tak mimochodem se zmínil, že Ha-ga'on rabi Elijahu ben Šlomo  (1720 1797), proslavený po světě jako „Ga'on z Vilna“, již v 18. století vykládal, že Německo je „Amálek“. Bylo nám po tom výroku oběma trapně, neboť náhle mému židovskému učiteli došlo, že vlastně sedí u stolu s „Hamanovým synem“. S něčím takovým se přece normálně při setkání Němců s Izraelci nebo Židů s křesťany nevyrukuje! Můj rabín udělal rukou pohyb, jako by chtěl ze stolu smést strašidlo, a řekl: „Jenže ty patříš k nám!“ – „Je mi líto“, musel jsem mu vysvětlit, „já jsem ryzí Árijec! V mém rodokmenu se naprosto nelze dohrabat nějaké židovské babičky nebo židovského dědečka.“

Bez dalšího vykládání mezi námi najednou z té trapné situace vznikl nepopsatelný zázrak, jejž způsobil Bůh Izraele: „potomek Amálekův“ studuje s „Izraelitou“ Bibli. Kdybych se býval mohl přidat k rabínovu úhybnému manévru a vykázat se nějakou židovskou babičkou, mohli jsme se vině mého národa vyhnout. Jenže ta vina stála před námi jako nepřekročitelná zeď - a Boží milost zazářila o to jasněji. Existuje někdo, kdo z Hamanových synů činí syny živého Boha: Mesiáš Izraele! Dokonce babylónský Talmud vypráví, že Svatý, pochválen budiž, jednou přivede syny Hamanovy pod perutě šechiny - tedy do přítomnosti živého Boha (traktát Sanhedrin 96 b). To jsem však zjistil až o hodně později.

 

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová

www.wilberforce.cz

Ilustrační snímky o Purim k tomuto článku najdete na https://www.dropbox.com/sh/4qzw8kqss323nm5/AAAT1D3w4VCmyNaK5saeidV2a?dl=0 – jako první stránku z mé hebrejské Bible s výše v textu uvedeným zvláštním rozdělením textu a třemi výše postavenými hebrejskými písmeny.

 

01.03.2015

 

David Knížek

David Knížek