26. 03.
2014

Dopis z Ukrajiny

Martin Janeček

Od 2. do 7. března 2014 jsem pobýval na Ukrajině. Pak jsem byl požádán, abych o tom napsal. Trochu jsem váhal. Do jaké míry můj tamní pobyt měl co společného s problematikou islámské rozpínavosti? Ale pak jsem si uvědomil, že nějaké vazby tady jsou.
 
V každém případě rusko-ukrajinský konflikt, především na Krymu, poutá dnes pozornost. A ten zcela jistě s islámem něco společného má. A způsob, jakým o něj informují české sdělovací prostředky, svědčí o určitých předsudcích a pak hlavně o nedostatku historických znalostí.
 
Například v Lidových novinách jsem četl rozhovor s představitelem krymských Tatarů. Ten prohlašoval, že jsou proti připojení jejich země k Rusku. Pokud tamní Rusové chtějí žít v Ruské federaci, tak ať se tam odstěhují! A Lidové noviny nezmínily ani, že muslimští Tataři jsou na Krymu jen malou menšinou, ani že zdaleka nejsou nejstarším obyvatelstvem země.
 
Krym byl ve starověku obýván Skythy, národem, o kterém toho víme málo. Pak byl součástí římského a pak byzantského impéria. Začátkem středověku byl součástí říše Chazarů. To byl národ, který přišel z oblasti Kaspického moře. Aby se nestali závislými ani na křesťanské Byzantské říši, ani na muslimském chalífátu, vůdcové Chazarů konvertovali k judaismu. Jejich říše ale pak byla dobyta Kyjevskou Rusí. Ve 13. století byla celá východní Evropa dobyta Tatary, přišedšími ze Střední Asie a z Mongolska. Ti pak přijali islám.
 
Proč dnes krymští Tataři chtějí být raději občany Ukrajiny, spojené s Evropskou unií a se Severoatlantickým paktem, nežli Ruska? Asi proto, že vědí, jak silný je islám v EU. A bude ještě daleko silnější, pokud do něj bude přijato Turecko, jak se pro to nyní vyjadřuje paní Merkelová. Ostatně, ve výše zmíněném článku se představitel krymských Tatarů odvolával na možnost intervence Turecka proti Rusku.
 
Už v první světové válce byla osmanská říše spojencem Německa proti Rusku. Za druhé světové války Turci, oficiálně neutrální, poslali do sovětských území, obsazených Němci, poradce. Ti pomáhali německým nacistům v organizování kolaborace s muslimskými menšinami. Po znovudobytí Krymu sovětskou armádou byli proto tamní Tataři odsunuti za Volhu. Později, v rámci sovětského spojenectví s mnoha muslimskými zeměmi a organizacemi, bylo Tatarům umožněno se na Krym vrátit.
 
Stále ale asi vidí Rusy jako nepřátele. Pamatují si, že dlouho oni, Tataři, byli pány ovládajícími celé Rusko. Až v 16. století Ivan Hrozný porazil Zlatou hordu. Dobyl město Kazaň na Volze a prohlásil, že „jařmo islámu nad Ruskem bylo zlomeno navždy.“ Na Krymu se ale Tataři udrželi a stali se vazaly osmanského chalífátu. Ještě v 17. století napadli Lvov v dnešní západní Ukrajině. Až v 18. století byli definitivně poraženi Ruskem.
 
Moje poslední cesta na Ukrajinu mě vedla právě do Lvova. Před druhou světovou válkou město patřilo Polsku. Po Varšavě to bylo druhé největší město Polska. Více než polovina jeho obyvatel byla polské národnosti, skoro třetina židovské. Ukrajinců tam bylo prý 16 procent. Před první světovou válkou oblast patřila Rakousku-Uhersku. A byla centrem ukrajinského kulturního života, poněvadž v carském Rusku nebyly povoleny ani ukrajinské školy, ani noviny, nebo vydávání knih v ukrajinském jazyce. Ten byl pokládán Kremlem za pouhé nářečí. Kyjev byl samozřejmě ruským městem. Moskevská Rus se pokládala za dědičku Kyjevské Rusi.
 
Tím nechci říci, že ukrajinský národ je jenom uměle vykonstruovaným produktem. Ale také nechci skrývat, že ukrajinský nacionalismus ve mně nevzbuzuje mnoho sympatií a důvěry. Ve Lvově jsem cítil, že pád Janukovyčova režimu byl asi dobře sehrán a zorganizován. Viděl jsem třeba řecko-katolický kostel, kde v přilehlé síni zůstalo velké množství šatů, potravin a jiných věcí, které byly nasbírané pro opoziční demonstranty v Kyjevě. Na hlavní třídě Lvova byl permanentní tábor lidu s mikrofony a velkými obrazovkami, s fotografiemi padlých demonstrantů, svíčkami a lampičkami. Ukrajinské vlajky se tam mísily s vlajkami EU. Prodávali tam i vlajky napůl žluto-modré a napůl zcela modré s věnečkem evropských hvězdiček. Verbovali dobrovolníky do „studentské domobrany.“ Jeden večer se tam odehrál „modlitební Majdan.“ Řecko-katoličtí kněží zpívali na pódiu. Lidé přihlíželi, zpívali s nimi, křižovali se. Vše filmovala televize.
 
Řecko-katolická církev vznikla v polské části dnešní Ukrajiny pod tlakem římsko-katolické církve, která přiměla východoslovanské pravoslavné, aby přijali papežskou autoritu. Mohli si udržet pravoslavnou liturgii, ale podřizují se Vatikánu. Po připojení dnešní západní Ukrajiny k Sovětskému svazu byla řecko-katolická církev zakázána a její duchovní tvrdě pronásledovaní. Po rozpadu Sovětského svazu se mohla ale revanšovat.
 
Víme, že během konfliktu v Jugoslávii v r. 1999 Vatikán podporoval muslimské kosovské Albánce proti pravoslavným Srbům. Ostatně už za druhé světové války katolická církev stála na straně chorvatských Ustašovců. Bohužel, v historii nejednou katolická církev byla vůči pravoslaví více nepřátelská, nežli vůči islámu. Že by nyní na Ukrajině Vatikán a německá křesťanská demokracie nehrály žádnou roli?
 
Žijeme ve světě, kde štěstí jedněch je neštěstím druhých, ve kterém malá tělesa se točí okolo velkých. Víme, že Jugoslávie a Československo byly vytvořeny do určité míry vítězi první světové války, aby Německo a Rakousko se dostaly do obklíčení. Německo pak oba státy pomohlo rozbít. Byly obnoveny po r. 1945 a pak se znovu rozpadly. Co se Jugoslávie týče, víme, že odtržení Chorvatska bylo silně podpořeno Spolkovou republikou, především bavorskou křesťansko-sociální unií.
 
Chci se vyvarovat paranoických přístupů, ale německý národ zůstává nejsilnějším v Evropě. Jistě se poučil ze svých chyb a nebude už své zájmy hájit tak nešťastným způsobem, jako v letech 1914 a 1939. Můžeme si ale též myslet, že určitý německo-ruský antagonismus zůstává.
 
Ve Lvově jsem navštívil historické muzeum. Jeho instalace byla jistě ještě z let Janukovyče. Přestože to mělo být snad městské muzeum, tak nepředstavovalo historii Lvova, nýbrž jenom ukrajinskou národní historii. Byly tam fotografie „ukrajinských řecko-katolických“ kostelů, vystavěných ve Spojených státech ukrajinskými emigranty. Byla tam fotografie Stepana Bandery a dokonce i nějakých ukrajinských členů jednotek SS. Banderovo jméno nese ve Lvově i jedno náměstí. Připomeňme, že Stepan Bandera byl vůdcem organizace UPA (Ukrajinskaja Povstaleckaja Armija). V r. 1941 vyhlásil nezávislou Ukrajinskou republiku a nabídnul vojenskou spolupráci Němcům. Organizoval masakry Židů a Poláků. Pak, když viděl, že Němci chtějí mít z Ukrajinců jenom své poddané, se s nimi rozešel a byl jimi uvězněn. Na konci války se mu podařilo uprchnout na Západ. V r. 1959 byl zavražděn v Mnichově sovětskými agenty. UPA pokračovala v protisovětském boji až do padesátých let. V r. 1947 se část jejích členů probojovávala na Západ přes území tehdejšího, ještě předúnorového Československa.
 
Během mého pobytu v Moskvě v lednu 2014 jsem četl v ruských novinách, že opozice proti Janukovyčovi, to jsou dědici Banderovců, s jejich patologickým antisemitismem a zuřivou nenávistí vůči Rusům. Říkal jsem si, že prostě očerňují své odpůrce. V Praze jsem pak ale slyšel, po Janukovyčově pádu, ředitele zdejšího Židovského muzea říkat, že Izraelci se nyní snaží převézt do své země Židy, kteří ještě na Ukrajině přežívají.
 
Co z toho všeho můžeme vyvodit? Spíš než si klást otázku, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní, tak asi je rozumnější uvažovat, jaké jsou v tomto případě národní zájmy České republiky – v krátkodobé i dlouhodobé perspektivě.
 
Lidové noviny z 26. února 2014 píší, že prezident Zeman si přeje členství Ruska v Evropské unii, k němuž by mělo dojít „v horizontu několika desítek let.“ Pak ale citují politologa Radka Hokovského, podle kterého „pro EU je ruský politický systém neslučitelný s evropskými demokratickými principy. Proto si lze jen těžko představit sblížení obou světů.“ Já osobně bych měl tendenci se ztotožňovat spíš s postojem prezidenta Zemana. Zažil jsem ještě Rusko Stalina, Chruščova a Brežněva. Kdo by tehdy předvídal, že pak přijde Gorbačov a Jelcin? A hlavně, pan prezident mluví realisticky o „horizontu několika desítek let.“
 
Lidové noviny z 10. března 2014 zase uveřejnily zajímavý článek o problému českých investic v Rusku. To všechno je třeba brát na vědomí. Mnoho zdejších novinářů ale naléhá na sankce proti Rusku. Jsou i tací, kteří porovnávají Putina s Hitlerem. To je naprosto nepřípustné. Mezi těmito dvěma osobnostmi je přece rozdíl zcela zásadní!
 
Myslím, že v žádném případě se nesmíme pouštět do nějaké další „studené války.“ Tu, která skončila v r. 1991, vedl svobodný svět proti komunismu, ne proti Rusku. Bylo to střetnutí dvou zcela odlišných vizí světa, které nemohly dlouhodobě koexistovat. Současné Rusko není asi perfektní demokracií, ale jeho zásadní cíle snad nejsou v rozporu s našimi.
 
Doufejme, že Rusko se spokojí připojením Krymu. To lze ještě ospravedlnit jak právem národů na sebeurčení, tak na historickém základě. Víme, že Krym byl připojen k Ukrajině až v r. 1954. Před tím byl součástí Ruské sovětské socialistické republiky.
 
Ovšem, Krym je strategicky velmi důležitá oblast. V Paříži je ještě velký Sevastopolský bulvár, od dob, kdy Francie a Velká Británie vedly, na straně Osmanského chalífátu, Krymskou válku proti Rusku. Za druhé světové války si Sevastopol vysloužil titul „hrdinského města“ za svou dlouhotrvající, houževnatou obranu proti nacistům. Víme také, že na konci svého života Stalin připravoval vysídlit sovětské Židy z evropské části SSSR za Ural. Proč? Poněvadž už od třicátých let sovětští Židé usilovali o vytvoření židovské autonomní oblasti na Krymu. Po rozpoutání studené války se to sovětským vůdcům jevilo jako snaha vytvořit na Krymu předmostí pro možnou západní invazi Sovětského svazu. Bývalý pravoslavný seminarista Stalin asi ještě věděl, že už biblický faraon řekl: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější, než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země (Exodus 1:9-10).“
 
Samozřejmě, Rusko se bude moci snažit pokračovat ve svém znovudobývání ztracených oblastí. Když uvidí, jak mu prošla anexe Krymu, bude moci se snažit zabrat další území. Je třeba chápat obavy Baltských států a Polska – i Čechů a Slováků, kteří nezapomněli na srpen 1968. Ale jakožto členské státy Evropské unie a Severoatlantického paktu jsme snad přeci relativně v bezpečí. A snad to platí i o Litvě, Lotyšsku a Estonsku, které si dnes někteří ruští nacionalisté nárokují jako bývalá ruská území. Hůře na tom jsou Ukrajinci, kteří riskují ztratit další oblasti na východě a na jihu, kde žije též mnoho Rusů - nebo se stát jako celek ruským satelitem.
 
Především je ale třeba se vyhnout přemrštěným reakcím. V r. 1991 Rusové projevili mnoho umírněnosti, když dovolili všem republikám Sovětského svazu se osamostatnit v rámci hranic, které zahrnovaly často velmi početná ruská obyvatelstva. Jestliže se Putin dnes snaží něco z toho vydobýt zpět, tak ovšem ruší určitý mezinárodní řád, umožňující minimum míru a prosperity. Ale v dlouhodobé perspektivě, do jaké míry zcela slabé a bezvýznamné Rusko by bylo prospěšné pro světovou rovnováhu sil?
 
V každém případě ti, kdo usilují dnes především o zabrzdění islámské rozpínavosti, potřebují mít možnost s Ruskem počítat. Ve své knize „Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra“ (nakl. Epocha, 2011) často cituji francouzského politologa Alexandra Del Valle. Ten zdůrazňuje roli Turecka v islámské expanzi, jeho stoupající vliv na Balkáně, na Kavkaze, ve Střední Asii. Mluví o „panturanismu“, snaze sjednotit všechny turko-tatarské národy od Balkánu až po čínský Východní Turkestán (Sinkiang). A logicky si též přeje co nejlepší vztahy mezi Evropou a Ruskem.
 
Shodou okolností, poslední katastrofou zmiňovanou tiskem je zničení letadla Malaysia Airlines, letícího z Kuala Lumpur do Pekingu, ve kterém zahynulo 239 osob. Zdá se, že letadlo bylo obětí atentátu, spáchaného teroristy „Islámského hnutí Východního Turkestánu“. V každém případě víme, že před týdnem v Sinkiangu islamisté zabili třicet Číňanů a víc než stovku jich zranili. Čínská média mluví o „Čínském 11. září“.
 
Proti zločinné rozpínavosti muslimského světa je třeba upevnit spolupráci Evropy, Ameriky, Izraele, Indie, Číny i Ruska. Ve srovnání s tímto zásadním „střetem civilizací“ jsou ostatní konflikty druhořadé.

Dr. Martin Janeček je historik a publicista. Zveřejněno se souhlasem autora.

 

 

Mojmír Kallus

Mojmír Kallus