Poslanecká sněmovna začala pracovat, leč dosavadní vývoj nevěští nic dobrého. Máme za sebou už dvojí obstrukci. Poslanci jsou nuceni pobývat ve sněmovně naprosto neproduktivně, a navíc si přitom ničí zdraví, patrně tělesné i duševní. V dané situaci je značně nepravděpodobné, že by se poslanci z různých částí politického spektra navzájem poznali, a tedy i sblížili, ne nutně názorově, ale alespoň lidsky. (Což může být ostatně ještě důležitější.)

 

Jsou poslanci i politologové, kteří tvrdí, že obstrukce k demokratické politice patří. Domnívám se, že mají pravdu. Nicméně měly by být možné pouze v určitých mezích; pokud se nezmění jednací řád, který tyto meze stanoví, nečeká nás v tomto ohledu nic dobrého.

V čem je podstata problému? Mám za to, že světlo na naši současnou situaci vrhá výrok slavného konzervativce Edmunda Burkeho, totiž že (dobré) mravy jsou důležitější než zákony. Jsou-li zákony špatné, ale v parlamentu a ve vládě sedí mravní lidé, nemusí to vést ke katastrofě. Jsou-li zákony dobré, ale lidé se nehodlají řídit dobrými mravy, je permanentně zaděláno na katastrofu.

V naší zemi se po sametové revoluci usadilo mínění, že morálka není příliš důležitá. Že nejde o to, zda je nějaké jednání etické – stačí, když je legální. Zdá se, že mnozí vzdělaní lidé nechápou rozdíl mezi legálním a legitimním. Něco může být legální, tj. zákonem nepostižitelné, ale to ještě neznamená, že je to legitimní, tj. mravně ospravedlnitelné, oprávněné. O druhořadosti morálky svědčí věta, kterou jsem slyšel od více než jednoho z politiků a byznysmenů: „Netvrdím, že jsem nějaký Mirek Dušín.“ Šlo o přiznání, že daný člověk jednal nemravně, nicméně hlásal nepřímo názor, že to mu nikdo nemůže vyčítat, protože „neporušil zákon“. Pokud někdo volá po morálce, bývá snadné ho označit za moralistu, případně vyslovit domněnku, že takový člověk o morálce pouze mluví, aby nějak zastřel své „skutečné cíle“.

Vraťme se k onomu Mirku Dušínovi. Možná někteří z mladších čtenářů netuší, že jde o „komiksovou“ postavu – vedoucího pětičlenné party Rychlých šípů. Šlo o chlapce, kteří se rozhodli pěstovat ctnosti tělesné i duševní – otužilost, houževnatost, poctivost, pravdomluvnost, vlastenectví, obranu slabších, pomoc starým lidem apod. Rychlé šípy mohly vycházet jen několik málo let – časopisy, které jejich příběhy zveřejňovaly, „Mladý hlasatel“ a „Vpřed“ – byly trnem v oku jak nacistům, tak komunistům. Přesto mravně formovaly značnou část mládeže.

Zdá se mi, že ti, kdo přiznávají, „nejsem žádný Mirek Dušín“, jako by podprahově říkali: „Skutečně mravně žít není možné. Je to neuskutečnitelný ideál.“

Domnívám se, že bez mravní obrody to s naším národem půjde od desíti k pěti. Můžeme čekat více obstrukcí v parlamentu i jinde. Více obstrukcí bude znamenat více znechucení a erozi důvěry v demokracii. Ukazuje se, že v takové atmosféře se nedá vládnout. Kterýsi právník nedávno vyslovil větu: „V České republice se nepodaří napsat zákon, který by nešel obejít.“ Vidíme, že ministerstva, ač mají své právní odbory, nejsou schopna připravit návrh zákona, který by obstál před soudy. Nebo je snad chyba (i) v těch soudech? Netroufnu si tuto otázku rozlousknout.

Máme novou poslaneckou sněmovnu, výrazně se lišící od té předchozí. Máme novou vládu – opět: výrazně se lišící od té předchozí. Nezdá se mi však, že by se nějak zásadně změnila nálada ve společnosti. Jako společnost máme asi hlubší problém než jen špatnou ekonomickou, zdravotnickou či jinou politiku.

Co s tím? Je třeba otevřít diskusi o roli morálky. Samozřejmě, i v takovém případě bychom mohli věc vzít za nesprávný konec: Poctivý politik, který je neschopný, zůstává neschopným politikem. Mravnost není jediná ingredience, které je třeba k ozdravění atmosféry ve společnosti. Na druhé straně je dle mého názoru stále jasnější, že pokud nám tato ingredience bude scházet, atmosféra ve společnosti se nezlepší.

Domnívám se, že dříve nebo později se bude muset jednací řád Poslanecké sněmovny změnit. Je ale důležité, aby změny našly podporu „napříč politickým spektrem“. Asi s nimi nebudou srozuměni všichni – obávám se, že v podporu SPD doufat nelze, nicméně změny by měly mít podporu nejlépe tříčtvrtinovou nebo vyšší. Nicméně připomínám: Ještě důležitější, než praktické změny jednacího řádu je celkový přístup k politice. Jistě, i ve fungující demokracii jde o boj. Parlament není místo, kde by se na sebe měli poslanci a senátoři permanentně usmívat. Nicméně zmíněný boj by se měl odehrávat na nějakém základním hodnotovém a etickém konsensu. Pokud nebude nalezen a respektován, nečeká nás mnoho dobrého.

Existuje nějaká pozitivní rada? Pokud je to jen trochu ve vašich silách, angažujte se! Buď přímo v komunální politice, nebo v nějakých občanských iniciativách. A půjde nejen o to, co budete prosazovat, ale také o to, jak to budete prosazovat.