Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.

V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.

Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.

Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.

Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.

A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.

Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.

A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).

Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.

A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)

Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?

Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.
Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.

Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.

Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.

Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.

Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…

Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.

Dan Drápal
9. června 2021