10. 11.
2014

Elity a prezidentova vulgarita

Od nedělního večera se mnozí komentátoři a nejrůznější osobnosti vyjadřují k rozhlasovému vystoupení našeho prezidenta Miloše Zemana. Nebudu se vyjadřovat k projevu jako takovému; zaujala mě spíše vlna nevole, která zavládla. Ovšem až za několik týdnů se dozvíme, zda tato vlna nevole zachvátila pouze intelektuály, nebo i oněch „dolních deset milionů“.

Osobně jsem rád, že se hlasy kritizující Zemanovu vulgaritu ozvaly. Přesto mě rozsah odporu překvapil. Žijeme přece v zemi, kde je vulgarita na denním pořádku, kde si můžete pornografické časopisy koupit v každé trafice, přestože je to zákonem zakázáno (na místech, na které mají přístup děti), a která se holedbá svou tolerancí k nejrůznějším sexuálním deviacím. Nejprve se pokusím vyslovit určitý dohad, proč se to stalo, a pak se zamyslím nad tím, co znamená ona vlna odporu.

Domnívám se, že na problém bylo zaděláno už v okamžiku, kdy byla zavedena přímá volba prezidenta. Přímá demokracie sice umožňuje politiky snáze odvolat, v tom mají její zastánci pravdu, nicméně neuvádějí (a možná si ani neuvědomují), že umožňuje nekvalitní lidi také snadněji zvolit.

Teoreticky by měla být v parlamentu a v senátu elita národa. Při druhé volbě Václava Klause se ovšem tato elita chovala způsobem, který potom jí samé přišel trapným. A protože nevěřila sama sobě, šla na ruku obecnému volání po přímé volbě. Mnozí si asi říkali, že po tom, co parlament předvedl v roce 2008, nemůže přímá volba dopadnout hůře. Domnívám se, že teď si tím už tak jistí nejsou.

V přímé volbě mohou kandidovat jen lidé určitého založení. Je celá řada kvalitních osobností, které by bylo možno zvolit nepřímo parlamentem, ale kteří by neměli šanci v přímé volbě. Jako příklad mohu uvést Jana Sokola, kterého Václav Klaus v první volbě porazil o dva (komunistické) hlasy. Mohli jsme tehdy mít vzdělaného, důstojného a poctivého prezidenta. V přímé volbě si Jana Sokola nedokážu představit.

Shrnuto: Máme prezidenta, jakého jsme chtěli. To si může říci oněch 55 %, kteří dali přednost Miloši Zemanovi před Karlem Schwarzenbergem.

 

Proč ovšem najednou vadí Zemanova vulgarita? Vždyť u něho není ničím novým! Samozřejmě, taky se mi nelíbí, nicméně jsou věci, které mi na Zemanovi vadí víc. Příchylnost k Rusku, mstivost, arogance, znevažování druhých. Jeho slovník prostě odpovídá jeho charakteru. Nebývá tomu tak vždy – jsou mizerové, kteří mluví velmi uhlazeně, a jsou poctiví lidé, kteří se čas od času vyjádří velmi jadrně.

Možná vadí proto, že řada lidí přece jenom touží po tom, aby v čele národa nějaká elita byla. Jak T. G. Masaryk, tak Václav Havel byli důstojnými prezidenty. Ta důstojnost nespočívala v přísném dodržování etikety – v tom měl dokonce Václav Klaus před Václavem Havlem určitý náskok – ale v osobní integritě. Já jsem s Václavem Havlem nesouhlasil téměř v ničem, ale vždy jsem si ho vážil jako člověka, jehož prvořadým zájmem nebylo jeho vlastní ego.

Asi není náhodou, že Václav Klaus se ostře vymezil proti Václavu Havlovi téměř ve stejné době, v níž se Miloš Zeman dopouštěl svých vulgarit. Ostatně Miloš Zeman se proti Havlovi vymezuje rovněž. Roli Václava Havla a jeho odkaz lze samozřejmě kriticky hodnotit a není třeba Václava Havla zbožštit, nicméně ať už byl jakýkoli, člověk se za něj nemusel stydět, když jel třeba do ciziny. Nikomu nepoklonkoval a nikdo to od něj také neočekával.

Vrátím se k myšlence, že mnoha lidem zřejmě vadí, že žádné elity vlastně nemáme, přinejmenším v oblasti politiky. Absence elit má ovšem hlubší příčiny – její skutečné příčiny s politikou příliš nesouvisí. Řeknu to naplno: Člověk se těžko stává silnou osobností tam, kde chybí jakýkoli transcendentní rozměr. (Ano, mám na mysli víru v Boha.) Jistě, Václav Havel, na rozdíl od Masaryka, v Boha nevěřil, a přece osobností byl. Že svět má nějaký transcendentní rozměr, ovšem tušil, a občas vyslovil myšlenku, že bez tohoto transcendentního rozměru to se světem půjde s kopce.

Jistě není náhoda, že ony dva důstojné prezidenty jsme měli v době, kdy šlo o národní existenci jako takovou. T. G. Masaryk byl spjat se zrodem Česko-slovenska a Václav Havel byl spjat s návratem právního státu a demokracie. Tam, kde chybí transcendence, vyrůstají spíše úředníci než politici, spíše lobbisté než mravní velikáni.

Očekávám námitku, že bylo přece hodně věřících, kteří se ukázali být lumpy. To je jistě pravda. Tvrzení, že věřím v Boha, o morálním charakteru samo o sobě nikterak nevypovídá. Také nikomu nedoporučuji, aby se v politice orientoval (jen) na základě tohoto tvrzení. Nicméně přesto sázím na ty, kteří o transcendentním rozměru vědí – a počítají s ním. Rozdíl mezi lidmi s transcendencí a bez transcendence můžeme vidět třeba na Jiřím Dienstbierovi ml. na straně jedné a novým starostou Prahy 7 Janem Čižinským na straně druhé.

Co udělat pro to, abychom nějakou mravní elitu vůbec měli? Rada je jednoduchá, byť náročná: Člověk musí usilovat o to, aby jí sám byl. Tj. aby jeho slovo platilo, aby se choval šlechetně k poraženým a velkoryse k protivníkům, aby se neuchyloval ke lžím a mlžení, aby se lidé v jeho blízkosti cítili spíše pozvednuti než poníženi. Můžete s tím začít hned. Tento den je totiž prvním dnem zbytku vašeho života.

Dan Drápal

5. listopadu 2014

David Knížek

David Knížek