To, co vám předkládám v tomto článku, je vlastně referát o velmi zajímavé knize Charlese Murraye (neplést prosím s Douglasem Murrayem, britským publicistou, jehož některé knihy jsem recenzoval, ani s křesťanským autorem Andrewem Murrayem, jehož jednu knihu jsem přeložil). Charles Murray je uznávaný americký autor, který se věnuje politologii a sociologii. Kniha, o které chci referovat, se jmenuje Coming Apart, což by se dalo přeložit jako Rozcházení. Podtitul je sdělnější: Stav bílé Ameriky v letech 1960-2010.

Autor vychází z teze, že americká společnost se rozchází, a že linie zlomu není bílí – barevní, ale nejbohatší – nejchudší. Základní problém je tedy sociální, nikoli rasový.

Ve své knize dokumentuje tento „rozchod“ a věnuje se výhradně bělošské části společnosti. V samotném závěru pak dokládá, že to, co platí pro bílé, platí mutatis mutandis i pro Afroameričany a Hispánce. Američany asijského původu řadí mezi bílé, protože mezi nimi a bílými není podstatný rozdíl.

Murray pojednává o letech 1960 – 2010, a to z toho důvodu, že pro teze, které dokládá, neexistují z dřívějších dob potřebná data. A síla jeho knihy je v tom, že je založená na datech. Je plná grafů a odkazuje na další grafy, které se „nevešly“ do papírové knihy, ale jež lze dohledat na internetu.

Murrayovu knihu považuji za tak závažnou a podnětnou, že se jí budu, dá-li Pán, věnovat vícekrát. V tomto článku chci poreferovat o základní tezi: V uvedených desetiletích se z nejchudších Američanů oddělila samostatná třída, a z vyšší střední třídy se oddělila „nová vysoká třída“. Murray tvrdí, že jedním z rysů „amerického projektu“ byla jakási sociální průchodnost a sdílené hodnoty. Jistě, chudí a bohatí existovali i dříve, a milionáři bydleli v domech pro milionáře, a nejchudší bydleli v oblastech s nízkými nájmy. Nicméně všichni se dívali na stejné filmy, jedli stejná jídla (i když bohatí pochopitelně v dražších restauracích) a sdíleli stejné hodnoty. Tyto základní hodnoty definuje jako píli a podnikavost (industriousness), poctivost, manželství a zbožnost. V padesátiletí, jemuž se věnuje, ovšem došlo do značné míry k opuštění těchto hodnot – ale pozor! Ne rovnou měrou.

Zatímco u nejnižší třídy je manželství pod stále větším tlakem a rodina se rozpadá, lidé žijí na hromádce a děti vyrůstají bez otců, nové nejvyšší třídy se to netýká. Nejbohatší žijí vesměs ve stabilních manželstvích. Zatímco v nejnižší vrstvě je spousta dětí, které neukončí ani středoškolské vzdělání, děti z nové nejvyšší třídy studují na elitních školách, a to po celý život – selekce začíná už od škol mateřských. Zatímco příslušníci nejnižší třídy žijí stále častěji v ghettech, nová nejvyšší třída žije ve čtvrtích, které jsou zcela odděleny a mají vlastní ostrahu. Zatímco zločinnost v ghettech stoupá, nová nejvyšší třída se s násilnou kriminalitou nesetkává prakticky vůbec.

Murray všechna tato tvrzení dokládá na křivkách, založených na pečlivých statistikách. Jeho zjištění nelze odbýt s tím, že to, co je teď, tak bylo vždycky. Nebylo. K americkému snu patřilo, že se čistič bot mohl stát milionářem. A skutečně mohl. Teď už to možné není. Nová nejvyšší třída je poměrně malá, a ti, kdo do ní patří, do styku s chudými lidmi prakticky vůbec nepřicházejí. V tom vidí Murray velké nebezpečí: Příslušníci této třídy nemají představu o tom, čím a jak nižší vrstvy americké společnosti žijí.

Ale ani vyšší střední třída neproniká mezi nejvyšší třídu snadno, i když příslušníci této třídy (lékaři, advokáti, akademici) do ní proniknout mohou – nebo jsou s ní alespoň ve styku. Příslušníci nové nejvyšší třídy zásadně nekouří, téměř vůbec neberou drogy, a žení a vdávají se mezi sebou. Murray razí termín kognitivní homogamie. Potenciální partneři totiž chodí na tytéž elitní školy a je jen přirozené, že si najdou životního partnera mezi „svými“. Příslušníci nové nejvyšší třídy sportují a netrpí obezitou, která ve všech ostatních vrstvách americké společnosti narůstá.

Zajímavé je, že příslušníci nové nejvyšší třídy nejsou nějak neznabožští. Účast na životě církví u této vrstvy sice rovněž klesá, ale je možná vyšší, než bychom očekávali.

Autor píše: „Existence tříd jako takových není nic nového; co je nové, je to, že vznikají třídy, které se výrazně liší svým chováním a svými hodnotami.“ (s. 13). A varuje: „Nedomnívejte se, že současná napětí odstraníme, pokud zmizí poslední zbytky rasismu, nebo pokud omezíme přistěhovalectví.“ (s. 14)

Murray si uvědomuje, že jakékoli „rozprášení“ nové nejvyšší třídy by znamenalo naprostý rozpad společnosti. Každá společnost nějaké elity potřebuje. Nicméně varuje: „Rostoucí izolaci (nové nejvyšší třídy) doprovází rostoucí neznalost země, nad níž má tato třída tak obrovskou moc.“ (s. 22)

Jak bude ještě patrné z dalších částí, mezi Spojenými státy a Evropou jsou podstatné rozdíly. Nicméně mnohé z toho, co ve Spojených státech začalo, nakonec přišlo i do Evropy. Tak se kupříkladu domnívám, že nová nejvyšší třída, která moc nechápe, jak a čím žije zbytek společnosti, vzniká i v Evropské unii. Ale pozor! Tím nechci říci, že tento problém by zmizel, kdyby zmizela Evropská unie. Dokonce si myslím, že bychom měli problémy ještě nesrovnatelně větší. To vše jsou pro mě důvody, abych se nad zjištěními Charlese Murray vážně zamýšlel.  

Dan Drápal
24. února 2021