23. 06.
2014

Zakázat islám?

 Po českém internetu koluje petice žádající „Ministerstvo kultury ČR, aby v případě obdržení příslušné žádosti, nepřiznalo oprávnění k výkonu zvláštních práv náboženské organizaci Ústředí muslimských obcí (ÚMO)“. Přeloženo z „právničtiny“ jde o to, aby Ústředí muslimských obcí nezískalo tzv. registraci druhého stupně, která by muslimům umožňovala vyučovat náboženství na školách, otevřela přístup do vězení a další výhody. Je rozumné se k této petici připojit?

 Sdílím se signatáři petice mínění, že islám je nebezpečný, a pokusy islámu o průnik do naší kultury sleduji s obavami a nedůvěrou. U nás zatím vážnější problémy s muslimy nebyly, nicméně zkušenosti s islámem v zemích s výraznou muslimskou menšinou jsou přinejmenším varující. Kromě toho jsem přesvědčen, že muslimové zatím ani zdaleka nesplňují jednu z podmínek získání vyššího stupně registrace, kterou je získání podpisů 10 000 členů (skutečně členů, nikoli pouze sympatizantů, jak je tomu u registrace politických stran). Z vlastní zkušenosti s registrací církve Křesťanská společenství vím, že pravost těchto podpisů bývá pečlivě ověřována.

 Nicméně tato otázka je živá. Přinejmenším někteří ze signatářů petice volají po celospolečenské debatě na toto téma a já chci tímto článkem k této debatě přispět.

 Na jedné straně můžeme diskutovat o povaze islámu, tedy zejména o tom, je-li toto náboženství inherentně nebezpečné, nebo zda se pouze jeví jako nebezpečné v důsledku souhry okolností, jež nesouvisí s jeho podstatou. Na druhé straně můžeme diskutovat o tom, jak má vypadat legislativa světonázorově neutrálního demokratického státu.

 První okruh otázek, tedy otázek o povaze islámu, můžeme zredukovat na základní otázku, a sice zda je možná umírněná forma islámu, a jaké má tato umírněná forma islámu šance v konfrontaci s islámem militantním. Na tuto otázku můžeme mít různé názory, nicméně nakonec ji mohou zodpovědět pouze sami muslimové. Není na nás, abychom vyslovovali soudy o tom, která forma islámu je „tou správnou“ interpretací Koránu. My na to můžeme mít různé názory, můžeme vyslovovat různé predikce, upozorňovat na různé souvislosti, ale nemůžeme muslimům mluvit do toho, jak budou rozumět svému náboženství.

 Abych přiznal barvu, obávám se, že násilnická a netolerantní podoba islámu více odpovídá záměrům a smýšlení Mohameda po jeho vítězství nad nepřáteli a těm částem Koránu, které byly sepsány v pozdějším období. Nicméně moc rád bych se mýlil a držím palce těm znalcům islámu, kteří jsou přesvědčeni, že umírněný islám má šanci převážit.

 Tímto okruhem otázek se ale v tomto článku podrobněji zabývat nechci. Tento článek je věnován především otázce, jak by měla vypadat naše legislativa, a podotázce, zda islám „povolit či nepovolit“.

 Domnívám se, že konfesijně a světonázorově neutrální demokratický stát je dobrý vynález. Demokracie je ovšem náročná a mnohdy neumožňuje rychlou reakci. Jak legislativní, tak soudní procesy jsou zdlouhavé a složité. V tomto ohledu to má diktatura mnohem jednodušší – diktátor, případně nějaká junta, může obratem ruky určitou ideologii nebo určité náboženství zakázat. (Nutno ovšem upozornit, že zakázat téměř nikdy neznamená vymýtit.) Demokracie je rovněž zranitelná, protože bytostně nedemokratická hnutí ji mohou šikovně využívat, aby ji v případě svého vítězství zrušila. Naše zkušenost s Komunistickou stranou je v tomto ohledu varovná a poučná.

 Pokud ovšem nechceme zrušit demokracii, musíme se smířit s tím, že v demokratickém státě se budou vyskytovat různá hnutí, různé strany, skupiny a … ano, i různá náboženství, která se nám nelíbí. A má-li země zůstat demo-kratickou, nemůže je Parlament výčtově zakázat, nýbrž musí nastavit obecná pravidla, podle nichž je možno rozhodnout, zda bude jejich činnost povolena či zakázána.

 Domnívám se, že tato pravidla jsou u nás nastavena poměrně dobře. Druhou otázkou – neméně důležitou a v konkrétní praxi možná ještě důležitější – je, jak je stát schopen dodržování těchto pravidel sledovat.

 V tzv. „církevním zákoně“ se píše, že církev či náboženská společnost, usilující o registraci, musí přijmout závazek, že bude respektovat zákony České republiky. V naší zemi je uzákoněna svoboda svědomí. Nikdo nesmí nutit druhého člověka, aby proti své vůli vyznával či praktikoval nějaké náboženství či nějakou ideologii. Myslím, že toto ustanovení je dostačující. Osobně se domnívám, že islám obecně tuto podmínku nesplňuje, a to ani teoreticky, ani prakticky. Nicméně pokud se Ústředí muslimských obcí zaváže k dodržování českých zákonů a pokud tvrdí, že například nucení dětí k víře rodičů nevyplývá z (její) intepretace islámu, nezbývá než toto tvrzení respektovat a jednat s Ústředím muslimských obcí jako s jakoukoli jinou náboženskou obcí. Samozřejmě radím všem obyvatelům obecně a státním orgánům zvlášť, aby byli velmi ostražití, ale nechci a nemohu apriorně vyloučit, že představitelé Ústředí muslimských obcí míní svou umírněnou interpretaci islámu vážně.

 Rád bych ještě upozornil na jednu důležitou věc. Sama registrace (nikoli povolení; stát nic nepovoluje, pouze registruje církve a náboženské společnosti) má pro skutečné vyznavače pramalý význam, ať už je legislativní stav jakýkoli. Patřím k otcům zakladatelům Křesťanských společenství, která navazují na probuzení na Maninách, jež se odehrávalo v rámci sboru Českobratrské církve evangelické. Byli jsme tehdy sice „povoleni“, ale Státní policií bedlivě sledováni. Nemohli jsme vydávat knížky, pořádat veřejná shromáždění, zvát si řečníky podle našeho uvážení – a přece jsme po celá osmdesátá léta rostli tempem 15 – 35 % ročně. Pak přišla „svoboda“, ale my jsme byli od roku 1990 až do registrace v roce 2002 v jakési právní šedé zóně. Nikdo nás neomezoval, ale vyvíjeli jsme vlastně protiprávně činnost jako občanské sdružení, ačkoli zákon o těchto sdruženích výslovně říkal, že nesmějí vyvíjet náboženskou činnost. Toto ustanovení ovšem nebylo uplatňováno, protože se stále čekalo na „definitivní“ církevní zákon.

 Když byla v roce 1991 přijata novela církevního zákona, byl počet potřebný pro registraci stanoven na 10 000. Tehdy jsem jednání poslanecké sněmovny sledoval takřka v přímém přenosu. Ještě den před hlasováním mě místopředse-da sněmovny ujišťoval, že census bude stanoven maximálně na 1000 členů. Bylo to zřejmě lobbování římskokatolických poslanců, které na poslední chvíli ten-to census zvedlo. Obecně přijímané (nejen katolíky, ale i evangelíky a husity) zdůvodnění znělo, že je třeba zabránit registraci různých sekt. A vida, největší sektě, Svědkům Jehovovým, tento vysoký census v registraci nezabránil, kdežto řadě menších nesektářských uskupení ano. Nicméně jelikož se ustanovení, že občanská sdružení nemohou vykonávat náboženskou činnost, nekontrolovalo a neuplatňovalo, řada místních sborů a menších denominací fungovala podle tohoto zákona. Forma registrace byla asi tím posledním, co na jejich početní růst či pokles mělo nějaký vliv.

 Nechci tvrdit, že právní úprava nemůže ani trochu ovlivnit osudy křesťanství či islámu v naší zemi, ale jsem si naprosto jist, že o jejich dalším vývoji budou rozhodovat zcela jiné faktory, než je „církevní zákon“. Ba dokonce bych si troufl tvrdit, že registrace může někdy i uškodit. Dokud byli Svědkové Jehovovi pronásledováni, početně rostli. Pokud je mi známo, od dob registrace zakoušejí trvalý pokles. Ovšem nejsou sami – sám jsem naznačil, že i Křesťanským společenstvím se za komunistů dařilo lépe než nyní, a registrace v roce 2002 neměla sebemenší vliv na počet členů církve.

 Všem křesťanům bych tedy radil, aby milovali Pána Ježíše Krista, naplňovali se Duchem svatým a kázali evangelium, ale současně aby byli vděční za to, že mohou žít v demokratickém státě. A aby o postavení hráze islámu usilovali jinými, především duchovními prostředky, a nevyčerpávali se snahou o zatlačení islámu do ilegality. Tyto snahy bývají totiž silně kontraproduktivní. Svědčí o tom dějiny církve od dob apoštolských až dodnes. Kdo jiný by o tom mohl dobře vědět, než právě křesťané.

 

Dan Drápal

4. května 2014

David Knížek

David Knížek