29. 05.
2014

Horké jaro na Ukrajině aneb drama o třech dějstvích

 

Současná Ukrajina je smutným důsledkem komunistického míchání národů a překreslování hranic, mýcení tradic a přetrhávání přirozených vazeb. Dnešní samostatná Ukrajina vznikla v roce 1991 po náhlém rozpadu komunistického Sovětského svazu. Nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti, životaschopný ukrajinský stát do roku 1991 v podstatě nikdy neexistoval. Sovětská Ukrajina rovněž nebyla kompaktním národním organismem, do jednoho celku byly uměle spojeny ruské oblasti na východě a jihu (které byly po tři staletí součástí carského Ruska) s územími, která koncem 2. světové války Stalin mocensky přičlenil k SSSR (polská Halič či Volyň a Podkarpatská Rus, v době mezi válkami součást ČSR).

Ať již komentátoři hodnotí události posledních měsíců jakkoliv, shodují se, že Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. Země je stále vnitřně rozpolcená – národnostně, politicky, kulturně i nábožensky. Navenek snad působí jednotně, ale uvnitř se trvale sváří dva živly, dalo by se říci téměř „dva národy“: Východ, převážně rusky mluvící, tíhnoucí k ruské a pravoslavné kultuře (a obdivně vzhlížející k sousednímu Rusku) – a ukrajinský Západ, nábožensky převážně řeckokatolický, stranící spíše euroatlantickým hodnotám (a obdivně vzhlížející k Západní Evropě). Ukrajinou totiž prochází jeden z civilizačních „horkých zlomů“, jimiž se dotýkají a také na sebe narážejí tyto dva konkurující si civilizační a kulturní celky, jak o tom ve svém geopolitickém bestselleru „Střet civilizací“ z počátku 90. let psal politolog Samuel Huntington.

S čím vykročila Ukrajina vstříc své nezávislosti? Postkomunistický hospodářský a morální úpadek, mnohem hlubší, než s jakým jsme se potýkali po roce 1989 u nás, nekoncepční, polovičaté a mělké reformy z 90. let, růst moci organizovaného zločinu, korupce a vlivu různých nevolených (a posléze i volených) oligarchů. Spolu s nerozhodností Západu, který jakoby dlouho nevěděl, má-li Ukrajinu přitáhnout k sobě nebo ji ponechat ve sféře ruského vlivu, to vše spolu s výše popsanou civilizační rozpolceností způsobilo, že ani za více než dvacet let samostatnosti se nepodařilo vybudovat prosperující společnost s jednotnou ukrajinskou identitu. Východ Ukrajiny mohl zpočátku přece jen více těžit z vlivu a konexí ruskojazyčných postsovětských elit, jakož i z potenciálu gigantických průmyslových komplexů na východě země. Naopak zaostalejší a hospodářsky slabší západ země byl hybnou silou „oranžové“ revoluce v roce 2004 i protestů na kyjevském Náměstí nezávislosti (Slovo „Majdan“, které dalo název celému protestnímu hnutí, znamená ukrajinsky náměstí).

 

První dějství

Nepokoje na Majdanu se rozhořely poté, co ukrajinská vláda loni v listopadu na poslední chvíli odmítla podepsat připravenou asociační dohodu s Evropskou unií. Učinila tak nepochybně i pod tlakem z Moskvy, nicméně jistě i s vědomím, že národ je v otázce dalšího směrování země (zda k Západu či k Rusku) nejednotný a jeho očekávání rozporuplná a v lecčem stěží splnitelná – jak ukazuje minulost popsaná výše a jak potvrdily i následující události. Tato rozbuška zažehla dlouhodobě hromaděnou frustraci. To, co následovalo, je dostatečně známé. Statisícové protivládní demonstrace, které na jaře přerostly do pouličních potyček a obsazování vládních budov, radikalizující se opozice se stále sílícími nacionalistickými hlasy, chaos, který částečně ochromil veřejnou moc v zemi, a nakonec svržení presidenta, který byl v rozporu s platnou ústavou narychlo odvolán parlamentem.

Tak skončilo první, nikoliv však poslední dějství ukrajinského dramatu. Obnažilo skutečnou hloubku ukrajinské krize, ale vypovědělo také ledacos o nás, o Západu.

Mnozí Západní politici jezdili během zimy na Majdan řečnit a nechali se oslavovat coby dobrodinci. Televizní záběry z Kyjeva, kde tisíce demonstrantů v mrazu skandují pod vlajkami EU, byly skutečně fascinující. Bylo to něco, co v Západní Evropě hned tak neuvidíte. Nebylo nezodpovědné živit ambice a iluze ukrajinských prozápadních radikálů, jako by se podpisem dohody s EU mělo vše samo vyřešit? Nenabízela EU Ukrajině více, než mohla a chtěla skutečně poskytnout? Nepomáhal tak Západ eskalaci krize, kterou si ve skutečnosti nepřál a jejíž důsledky nebyl ochoten nést? Jak to, že Západ s tak lehkým srdcem přešel svržení legitimní ukrajinské vlády a vyhnání presidenta? Vždyť Janukovič byl nezpochybněným vítězem posledních voleb, konaných pod mezinárodním dohledem. Jistě nebyl politikem ideálním – ovšem který politik, včetně našich vlastních, takovým je? To vše jsou otázky, které zřejmě zůstanou nezodpovězeny, protože na Krymu právě propuklo druhé dějství.

 

Druhé dějství

Krymský poloostrov, po staletí ovládaný Tatary, byl v roce 1783 anektován carským Ruskem. Po bolševické revoluci (1917) a vytvoření komunistického Sovětského svazu se stal součástí Ruské sovětské federativní republiky. V roce 1954 pak byl administrativním zásahem Moskvy přičleněn k Ukrajině, jejíž součástí zůstal i po rozpadu SSSR.

Koncem letošního února, v době, kdy se Ukrajina s nefunkční vládou otřásala krizí, obsadili Krym ruští vojáci, vyslaní Moskvou „na ochranu krymských Rusů“. Pod tímto tlakem a v atmosféře informační války proběhlo narychlo referendum o připojení Krymu k Rusku, v němž se pro připojení k Rusku vyslovila drtivá většina obyvatel poloostrova. Krymský parlament nato vyhlásil nezávislou „Krymskou republiku“, ukončil platnost ukrajinských zákonů a požádal o připojení k Ruské federaci, čemuž Moskva obratem vyhověla.

 

Třetí dějství

V současné době sledujeme třetí dějství, kdy Západ lapá po dechu a nevěří vlastním očím, zatímco Rusko, možná samo překvapené, jak to na Krymu rychle a dobře šlo, demonstruje svou sílu a nabízí „ochranu“ dalším regionům. Napříč Ukrajinou se množí potyčky a přestřelky neuniformovaných ozbrojenců, množí se pokusy vyvolat další a další referenda o „nezávislosti“, začíná se nahlas mluvit o možném rozdělení země a rostou obavy z další ruské invaze.

Zastánci ruského postupu argumentují, že Moskvě nic jiného nezbývalo, že byla k převzetí Krymu okolnostmi donucena. Myslím, že bychom na takové vidění světa v žádném případě neměli přistupovat a naopak jasně říci, že ruská agrese porušuje pravidla hry, mění uspořádání Evropy, pošlapává mezinárodní právo. Ať již byla ukrajinská vláda jakkoliv hodná kritiky, ať již byla politika EU vůči Ukrajině upřímná či nikoliv, ať již bude Ukrajina schopná znovu se sjednotit či naopak bude jednota země neudržitelná a rozdělí se - nic z toho nemůže omluvit ozbrojený vpád na území suverénního státu!

Připojení Krymu k Rusku je projevem obnoveného ruského imperialismu, kterému musíme být připraveni čelit – a to jednoznačně po boku Západu, k němuž náležíme a který (přes všechny své slabiny, o nichž jako křesťané velmi dobře víme), stále zůstává hodným obrany. Pomůže-li nám krymské drama k tomu, abychom se probudili a lépe zorientovali, s kým stojíme a čemu vlastně čelíme, díky Bohu za to.

A druhé poučení vidím v tom, že ukrajinská krize v přímém přenosu ukázala, že mnohé problémy jsou složitější a hlubší, než bychom si přáli a nelze spoléhat, že lékem mohou být pouze „svobodné volby“ (což si možná někteří Západní politici občas myslí). To, že západ Ukrajiny přehlasuje východ či naopak, není žádným „řešením“. Neúspěch v Afghanistánu a Iráku, zklamání z „arabského jara“, a teď procitnutí tváří v tvář Putinovým tankům na Krymu – to vše stále znova potvrzuje, že skutečná demokracie, fungující právní stát, svoboda, to jsou v tomto světě nesamozřejmé hodnoty, které mají své i duchovní předpoklady a kořeny, bez nichž se pouhým „hlasováním“ nastolit nedají. Buďme tedy za ně vděčni a pečujme o ně.

 

10. května 2014

David Floryk, Institut Williama Wilberforce

www.wilberforce.cz

Psáno pro časopis Život v Kristu 06/2014

David Knížek

David Knížek