Kriminalita romská a bílá

Nedávno jsem jednoho čtenáře, který je mi jinak vcelku nakloněn, pohněval, když jsem napsal, že Romové často kradou. Vyslovil obavu, že tím jen posílím „stereotypy“ vnímání Romů a vlastně nahrávám rasistům. Psát o romské problematice je nesnadné, protože člověk se musí snažit proplout mezi Scyllou rasismu a Charybdou politické korektnosti.

Nejprve tedy nahraji na smeč těm, kdo mě budou chtít obvinit z rasismu: Ano, Romové se často dopouštějí tzv. drobné či bagatelní kriminality, kterou se policie mnohdy ani nesnaží vyšetřit, a pijí tak krev většinové společnosti. I já s tím preventivně počítám. Včera jsem jel v přeplněném metru, kam přistoupila početná skupina dobře vypadajících Romů, kteří se snažili prodávat spolucestujícím nějaké voňavky. Předpokládal jsem, že jsou kradené, a pro jistotu jsem se přesvědčil, že mám zapnutou kapsu, v níž mám peněženku s doklady.

A teď z jiného soudku a jinak: Romové kradou i v přepočtu na hlavu neskonale méně než všichni ostatní. Z hlediska celkové hodnoty ukradených věcí (či peněz a kdovíčeho ještě) je jejich podíl zcela zanedbatelný.

Nebo byl snad nějaký Rom mezi manažery, odsouzenými za podvodnou privatizaci Mostecké uhelné? Každý z odsouzených „bílých“ v této kauze toho nakradl více než stovky Romů! Co jsou všechny kapesní krádeže, spáchané Romy, proti vytunelovaným bankám?

Samozřejmě tím nechci říci, že bychom si romské „bagatelní“ kriminality neměli všímat. A chápu, že lidi štve víc, než vytunelované banky. Nikdo z nás si asi nedokáže představit, oč bychom se měli lépe, kdyby privatizace v devadesátých letech neproběhla tak, jak proběhla, kdyby banky neposkytovaly nesmyslné úvěry, které jsme všichni, Romové i bílí, zaplatili z vlastní kapsy. Kdybychom chtěli obyvatelstvo dělit jen na Romy a bílé, mohli by si Romové stěžovat, že jsme je vlastně okradli, protože oni za žádné ty tunely nemohli, ale museli se na jejich zaplacení podílet stejně jako my.

Vytunelovaná banka nebo vytunelovaný podílový fond je pro většinu z nás čirá abstrakce. Víme, že se tu děly hrozné věci, ale emocionálně nás to „nebere“ tolik, jako když nám Rom ukradne kolo nebo vytáhne z kapsy peněženku s dvěma stovkami.

Podobné je to i s tolikrát omílaným zneužíváním sociálních dávek. Možná jste podobně jako já viděli na YouTube skrytě nafilmovaného „vozíčkáře“, který si přijel vyzvednout své sociální dávky, tlačen přítelem či příbuzným. Kamera ho pak natočila, jak je na vozíčku odtlačen ke svému BWM, z vozíku čile vyskočí, složí si ho do kufru, bez sebemenších zdravotních potíží nasedne do auta a odfrčí. Ne, Rom to nebyl ani náhodou. Nikdy na to asi ne-přijdeme, ale já bych si nevsadil, že Romové zneužívají sociální dávky více než „bílí“, a to ani v absolutních, ani v relativních číslech.

A pak je tady ještě jedna důležitá skutečnost: Rom se mnohdy jinak uživit, neumí, kdežto ti kradoucí „bílí“ ano. Přes své krádeže žije Rom z ruky do úst, kdežto ti manažeři MUS a jim podobní si asi lámou hlavu, kam všechny ty nakradené miliony či miliardy nastrkat. Kdyby měli o třetinu míň, jejich životní styl a možnosti se nikterak nezmění.

Chci tím říct, že všichni Romové kradou? Ale vůbec ne. Rád bych jim pomohl a myslím si, že značná část problému leží na straně „bílých“, kteří by měli Romům pomoci ke změně. A jsem vděčný za každého poctivě se živícího Roma. Nicméně netajím se tím, že když přistoupí skupinka Romů do tramvaje, jsem instinktivně ve střehu a dávám si zvýšenou pozornost na osobní věci.

Problém je v tom, že na jedné straně jsou zde nešťastní lidé, třeba nezaměstnaní ve Šluknovském výběžku, kteří si myslí, že příčinou jejich neštěstí jsou Romové, a když by se s nimi zatočilo, bylo by na světě lépe. Neuvědomují si, že příčinou jejich bídy nejsou Romové, ale zcela jiní lidé, kteří se „postarali“ o to, aby se nevedlo dobře ani jim, ani Romům. Neuvědomují si, že z celkového hlediska nejsou Romové pachatelé, ale spoluoběti. Ano, chápu – vykládejte to někomu, komu zrovna Rom ukradl z chatky motorovou pilu.

Na druhé straně jsou zde lidé, kteří chtějí, abychom se cítili provinile jako rasisté, když si instinktivně saháme v tramvaji po peněžence. Tito lidé se tváří, jako kdyby to s tou bagatelní kriminalitou nebylo pravda.

Policie a soudy hledají, jak si situaci usnadnit, a tak se posouvá hranice, do níž je určitá kriminalita považována za „bagatelní“. Když vám někdo – Rom či „bílý“ – ukradne věc, kterou jste si koupil za 1236 Kč, je to pouhý přestupek… Na tom, jak moc vám právě na této věci záleželo, policii ani soudu nezáleží. Nedivme se, že lidé jsou naštvaní. Je mi jasné, že řešení drobné kriminality je zdlouhavé a nákladné. Taky bych byl rád, kdyby policie přednostně vyšetřila všechny ty milionové a miliardové tunely. Jenže pro atmosféru ve společnosti je vyšetřování bagatelní kriminality nezbytné, a pokud na ně rezignujeme, budeme za to těžce platit. Ne už miliony, ale miliardami. Kolik asi bude stát „řešení“ romské otázky, jež spočívalo v sestěhování Romů do ghett, z nichž není úniku?

Problém není neřešitelný. Nemá ale řešení snadné – a nemá řešení, jež by zafungovalo ve čtyřletém volebním období. Je to běh na dlouhou trať. Řešení předpokládá, že věci nazveme pravými jmény, ale také to, že budeme schopni určitého nadhledu. Čeká nás dlouhá cesta.

Dan Drápal,

7. prosince 2013