Milí přátelé,

Pavel Sieviaryniec „oslavil“ 30. prosince své 44. narozeniny. Byly to sedmé narozeniny, které trávil ve vězení. Pavel je již 208 dnů ve vězení…

 

Silvestra a Nový rok Bělorusové slavili v ulicích a sídlištních dvorech. Tancovali, zpívali, vyvěšovali vlajky… „Černí“ byli v pohotovosti, ohradili všechny hlavní „jolky“ (vánoční stromy) v Minsku. K žádným zásahům však zřejmě nedošlo, jen se snažili sundávat vlajky a stužky v národních barvách. Ohňostroje začali Bělorusové odpalovat ve 23.34. Proč? Protože 23.34 je číslo článku v zákoníku správních deliktů o „porušení pořádku nebo pořádání hromadných akcí“. Podle tohoto článku jsou trestáni účastníci protestních akcí, ti, kdo vyšli na individuální akce, a i ti, kdo vyvěsili na okno bílo-červeno-bílou vlajku. Nový rok strávilo ve vězení nejméně 112 lidí, kteří jsou tam za tento článek (kromě těch, kteří jsou tam podle jiných obvinění).

 

Ve 23.50 přednesla Sviatlana Cichanouska novoroční projev k běloruskému národu. Bohužel zatím ne na státní televizi (tam promluvil Lukašenko), ale i tak měla ohromnou sledovanost. Na různých místech pouštěli její projev dokonce venku, promítali jej na zdi domů (viz foto). Ohromně jí to slušelo, ale hlavně – mluvila bělorusky (v naprosté většině případů veřejná poselství nahrává v ruštině, ačkoliv bělorusky umí velmi dobře) a její slovo bylo úžasné. Mluvila o tom, že Bělorusům se podařilo v r. 2020 sjednotit, vzdala jmenovitý hold jednotlivým profesím, které se zvláště vyznamenaly, ale jmenovala v podstatě všechny, protože vlastně vzdávala hold běloruskému národu. Její slovo bylo postaveno na slavné a Bělorusy oblíbené básni národního básníka Janky Kupaly „A kdo tam jde?“ Paní Sviatlana mluvila velmi zřetelně a srozumitelně, kdybyste si někdo chtěl poslechnout třeba část jejího proslovu, poslechnout si nádhernou běloruštinu, můžete např. zde  https://www.youtube.com/watch?v=KqrobMnGSV8 . Jsem si dost jistá, že dokážete aspoň trochu rozumět. Bělorusové píšou na sociálních sítích, že poprvé po mnoha letech dobrovolně, s chutí a sympatiemi poslouchali projev hlavy státu.

 

Také Lukašenko pronesl svůj projev. Tvářil se, že v zemi nejsou žádné problémy, i když připustil, že rok nebyl snadný. Děkoval silovým složkám za jejich věrnou službu. Jeden bratr si všiml vývoje v Lukašenkových vyjádřeních. V posledních týdnech totiž několikrát veřejně prohlásil, co by se muselo stát, aby opustil prezidentský post:

 

27. 11. 2012 – „já se té pozice nebudu držet doživotně; jakmile národ již nebude chtít mé služby, strčím aktovku pod paži a půjdu“

 

15. 12. 2020 – „dokud poslední OMONovec a poslední skutečný lékař neřeknou – stačí, Lukašenko, už jsi svou práci udělal – do té doby budu bojovat za tuto zemi“

 

30. 12. 2020 – „dokud mi poslední OMONovec neřekne, abych odešel, budu pevně stát v této zemi boj po boku spolu s vámi, protože ani vy, ani já nemáme nic jiného než tuto zemi, tento stát“; toto poslední prohlášení zopakoval i v novoročním projevu.

 

Z této geneze vyplývá to, co je vidět i v ulicích – Lukašenko je dnes prezidentem už jen OMONovcům, a ani se tím netají…

 

Už jsem psala, že mnozí současnou situaci v Bělorusku přirovnávají k období stalinských represí. A víte, co se letos děje? Kdosi si všiml, že kalendář roku 2021 je úplně stejný, jako byl kalendář v roce 1937. Další náhoda nebo znamení…?

 

Prosím, nezapomínejte v modlitbách na sbor Nový život, který se měl do konce roku vystěhovat ze své sborové budovy (což samozřejmě neudělal) a podle úředního rozhodnutí má být 6. ledna nuceně vystěhován. Nic konkrétního aktuálního o situaci nevím, ale příkaz platí.

 

Přeji vám mnoho štěstí do nového roku. Ať vám Pán žehná a kéž se společně dočkáme toho, že vám pošlu poslední radostný mail a ukončím korespondenci!