Článek „Bilance diskuse o imigraci“, který vyšel jednak na „Neviditelném psu“, jednak na „Křesťanu Dnes“, vyvolal celou řadu reakcí, souhlasných i nesouhlasných. Dalo by se reagovat na ledasco; v tomto článku chci odpovědět na přímou výzvu jednoho z mých kritiků, který mě nejprve obvinil, že mám tvrdé srdce, a pak napsal: „Vyzývám Vás veřejně, abyste napsal, jak si vykládáte biblické verše Mt 25,42-46.“
Obvinění z tvrdého srdce mohu okomentovat, ale nemohu se proti němu bránit. Asi většina z nás cítí, že říci: „Ne, nemám tvrdé srdce, naopak mám srdce měkké“ dost dobře nejde. Podobně se nelze bránit obvinění z pýchy: „Ne nejsem pyšný, jsem hluboce pokorný.“ To zní hodně divně, že? Mám svému oponentovi vypočítávat své skutky milosrdenství? Ani to by mi nešlo, kromě toho, jak říká Ježíš, přišel bych o svou odměnu. Soudy nad druhými jsou prostě ošemetné, ale jsme oba věřící, nu, tak vyčkejme soudu, který vynese Ten, který jediný je k tomu oprávněn. Nic mi ale nebrání, abych napsal, jak rozumím citovaným veršům. Zde uvádím jejich znění:
„Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, byl jsem cizincem, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mne, byl jsem nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mne.‘ Tu mu odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého, jako cizince, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ Pak jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.‘ A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života.“
Domnívám se, že v první rovině tomuto textu rozumíme všichni stejně a všichni velice dobře: Vidíme-li člověka, který je v nouzi, měli bychom se snažit mu pomoci. V tom bychom se s mým kritikem patrně shodli. Rozdíl mezi námi bude patrně v tom, zda toto slovo, které je dle mého názoru osobním apelem na každého z nás jednotlivě, můžeme a máme chápat jako návod pro mezinárodní politiku.
Představme si hypoteticky staršího člověka, který v době svého produktivního věku trávil téměř každé nedělní odpoledne návštěvou nemocných. Protože mu nebyly lhostejné problémy světa, po léta přispíval na školné jednomu ugandskému chlapci. Značnou část svého nijak závratného příjmu věnoval na různé formy dobročinnosti. Byly to ovšem jeho peníze, peníze, které on sám – arci díky Božímu požehnání – vydělal a pak s nimi takto naložil. Byl to jeho čas, který věnoval oněm nemocným. Jistě se občas spletl v příjemcích oné pomoci, ale v zásadě svým přístupem nikoho neohrožoval, natož aby ohrožoval společnost. Věděl, že jeho pomoc je kapka v moři; nicméně věděl i to, že to moře se skládá ze samých kapek, a možná bláhově se domníval, že kdyby všichni kolem postupovali stejně, byl by svět o něco lepším místem k přebývání. A ať už by o tom přemýšlel či nepřemýšlel, jistě naplňoval smysl citovaných Ježíšových slov.
Ježíšova slova jsou pronikavá a domnívám se, že většině z nich všichni dobře rozumíme. Někdy se ovšem dají aplikovat nesprávně. Vezměte si třeba slovo „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář (Mt 5,39). Mohl bych vyprávět, jaký zázrak jsem prožil, když jsem se jednou pokusil toto slovo zrealizovat. Bylo by to povzbudivé svědectví. Ale nabádám vás, abyste něco takového neříkali svému sedmiletému vnoučkovi, když ho praští jeho o dva roky starší bratříček. Nebude vám rozumět a bude si o vás myslet, že jste hodně nespravedlivý. A já dodávám, že právem. Podobně nemá cenu apelovat na okradenou stařenku, aby se chovala podle slova z Matouše 5,40, podle něhož tomu, kdo nám bere košili, máme nechat i plášť.
Všechna tato Ježíšova slova můžeme brát jako apel na sebe. Můžeme je s jinými lidmi sdílet, nemůžeme si ale nárokovat, že se podle nich zařídí i oni. A už vůbec je nemůžeme brát jako nějaký návod na řízení společnosti. Velmi brzy by nastala anarchie a zavládlo by bezpráví.
Ano, jsem přesvědčen, že nejen jednotlivci, ale i větší společenství (např. křesťanský sbor nebo širší rozvětvená rodina) se mohou rozhodnout k určité formě dobročinnosti či pomoci. Dokonce si myslím, že bychom tak činit měli. Nicméně si nemyslím, že citovaná Ježíšova slova lze vztáhnout vládní politiku při současném stěhování národů.
Vloni požádalo o azyl v 28 členských zemích EU 184 200 (jedná se skutečně o lidi, kteří oficiálně požádali o azyl; těch, kteří pronikli na území EU, může být mnohem více. Letos – za prvních šest měsíců – požádalo o azyl o 90 % více lidí než ve stejném období loňského roku. Pokud to půjde takto dál lineárně, bude to za celý rok 349 980. A pokud to půjde takto dále, bude to v roce 2016 již 665 000 lidí. Nemyslím si, že by tento počet byl nezvládnutelný. Ale je nezvládnutelný při současném nastavení. Konkrétně v naší zemi nedokážeme pomoci k emancipaci ani našim Romům, kteří jsou nám kulturně bližší. (Kdyby někdo z vás měl měkké srdce a chtělo Romům pomáhat, poradím vám, jak. A taky vám poradím, co nedělat.)
V současné době máme připravené projekty, jak sem dostat ty nejohroženější: Vdovy a sirotky z Erbílu. Máte-li měkké srdce, můžete nám pomoci. Viz www.gen21.cz. Ale pokud tak neučiníte, nebudu o vás psát, že máte srdce tvrdé. To, jaké máme srdce, musíme beztak všichni řešit na vyšších místech.
Dan Drápal
2. července 2015