Tak, vymyslel jsem název článku, a už tím samotný faktem jsem si zadělal na problémy. Psát o covidu je ošidné. Ať napíšete cokoli, někoho tím popudíte. Ale snad to v tomto případě nebude tak zlé – chystám se psát více o lidech než o covidu.

Ale ani to psaní o lidech nebude zcela bezpečné. Mnozí jsou zakopáni ve svých pozicích, málokdo to ale přizná. Lidé se silnými názory jsou si jisti, že mají pravdu, a ti, co si myslí něco jiného… jsou co? Pokud se vyjadřuje slušný člověk, pak použije citlivý výraz „málo informovaní“. Pokud se jedná o osobu razantnější, použije třeba termín „zabedněnci“.

Jedním z problémů je, že známe-li jednu myšlenku určitého člověka, doplníme už si jeho další nešvary a vady – podobně jako to umějí některé internetové dotazníky. Vyplním první kolonku „Dan Drápal“ a počítač sám už mi doplní adresu, ať už internetovou nebo korespondenční. Tak jeden vysoce inteligentní člověk usoudil, že protože jsem proti sňatkům homosexuálů, jsem stoupencem prezidenta Putina. Jiný čtenář mi v diskusi napsal „Dane, kde bereš jistotu, že…“ ačkoli celé zaměření článku bylo o tom, že žádnou jistotu nemám(e). Myslí si totiž něco jiného než já, a proto si z třetiny článku odvodí zbytek, aniž se obtěžuje čtením, protože člověka opačného smýšlení si automaticky zařadí mezi ty, kdo mají falešnou jistotu.

Povahou internetu coby média je dáno, že čteme a reagujeme příliš rychle. Před padesáti lety bychom si po přečtení určitého článku dobře rozmysleli, zda sedneme k psacímu stolu a napíšeme svůj názor, protože bychom věděli, že šance, že bude zveřejněn v rubrice „dopisy čtenářů“ je velmi malá. Ale když už bychom se rozhodli něco napsat, mělo by to patrně hlavu a patu, a nebyl by to jen jakýsi štěk, jakým to pohříchu někdy bývá i na křesťanských serverech.

Faktorů, proč se v otázce pandemie tak často hodně míjíme, je jistě celá řada. Jedním z nich je nedůvěra ve společnosti, tedy to, čemu se říká sociální kapitál. Tato nedůvěra se projevuje tím, že se u aktérů tohoto dramatu předpokládá jednak neschopnost, jednak zlá vůle. Předchozí vláda dělala řadu chyb, některé očividné, některé ne příliš patrné. V několik článcích jsem, ač tehdy v opozici, psal, že si nejsem jist, zda až se tehdejší opozice ujme vlády, bude její výkon nějak diametrálně lepší. Nyní ta situace nastala. Ano, je ještě relativně brzo, ale obávám se, že nová vláda si o dva levely lépe nepovede. Nemyslím si, že je to neschopnost, a nemyslím si, že je to zlá vůle. Tomuto národu se totiž nevládne snadno, protože jsme všichni experti na všechno, a bojkot vlády nám připadá jako boj za svobodu.

Hodně se mluví o nenasytnosti farmaceutických firem. Ruku na srdce – můžeme to, ty nebo já – tvrdit s jistotou? Známe jejich hospodaření? Z jakého zdroje jsou naše informace? Já nepochybuji o tom, že hospodaří se ziskem. To ovšem platí i o květinářce za rohem nebo pekaři v sousední vsi. Ilustrativní poznámka: Jak (mnozí) Američané, tak jiní lidé (včetně mě) si myslí, že americké zdravotnictví je ve srovnání s evropským strašlivé. Nicméně: Před několika lety jsem četl, že 92 procent nových léků pochází z USA. Uvést nový lék na trh je totiž nesmírně nákladné. Chcete-li, aby byly farmaceutické firmy neziskové, rozlučte se s novými léky.

Chci tím snad říci, že manažeři farmaceutických firem jsou altruisté, kterým o zisk vůbec nejde? Ne, nechci. Jen upozorňuji, že věci bývají složitější, než se jeví na první pohled, a nás všechny, sebe nevyjímaje, vyzývám, abychom se věnovali především tomu, čemu opravdu rozumíme.

A teď ještě něco o těch lidech. Představte si, že jste v kůži ministra a máte dělat nějaké závažné rozhodnutí – vyhlášení nouzového stavu, obstarání léků, zavedení povinného očkování nebo naopak ukončení pandemických opatření – tyto věci mohou být velmi provázané, různé komise pracují s různými scénáři, pan ministr má pod sebou nějaké experty a vedle sebe jednak vlastní poradce, jednak ostatní ministry, a v parlamentu opozici, čekající na jeho další chybu. Různá opatření mají různé dopady, a o žádném z nich nelze rozhodnout nějak sto ku nule. Ať už udělá jakékoli rozhodnutí, někoho tím naštve. A my, experti na zeměkouli, uvidíme třeba nechtěné dopady. A nebudeme s jistotou vědět, jak by dopadlo rozhodnutí alternativní. Budeme si ale jisti, že vláda rozhodla špatně.

Teď se obracím na nás křesťany. Nebylo by fakt lepší se spíše modlit než dávat najevo, s čím souhlasíme nebo s čím ne? Každý z nás má kolem sebe určitou sféru vlivu – někdo menší, někdo větší. V ní se rozhodujme – po dobrém rozmyslu, po vroucí modlitbě, rázně a statečně. A trpělivě vysvětlujme své rozhodnutí ostatním. Znám celou řadu lékařů. O žádném z nich si nemyslím, že chce nějak škodit. Že má zlou vůli, a proto chce lidi čipovat, očkovat, zabíjet, aby bylo na Zemi méně obyvatel. Na jejich mínění dám.

 Ano, i oni se mohou mýlit. Ale modlitba má zde patrně větší smysl než „mít názor“.