Piráti dopadli ve volbách zle, což někteří křesťané hlasitě vítají. V řadě oblastí – jednou z nich se budu v tomto článku zabývat podrobněji – jsou mi názorově velmi vzdálení. Přesto jsem nad jejich porážkou-neporážkou příliš nejásal. Dokonce jsem si přál, aby dopadli dobře. Je za tím moje slabost pro fair play a pro velkorysost a gentlemanství. Piráti se stali terčem nevybíravých, ba frapantně lživých útoků, a vítězství za pomoci lží mě prostě nikdy nijak netěšilo, ať už šlo o volby prezidentské nebo nyní parlamentní. Nízkost a lež prostě nesnáším a jejich oběti mají u mě tak nějak vždycky náskok.

Napíšu nyní, proč mám s Piráty problém. Piráty volili někteří z mých nejbližších, a v našich společných rozhovorech jsem zjistil, že to, s čím mám problém já, mají v podstatě problém taky, akorát tomu nepřipisují žádnou velkou váhu. Jinak řečeno, vidí u Pirátů mnoho dobrých věcí, a tato jedna špatná u nich prostě nemůže převážit.

Piráti nepochybně reprezentují určitý civilizační či kulturní trend, který považuji za špatný, nešťastný a dlouhodobě zničující. Začnu zeširoka – teď prosím na chvíli na Piráty zapomeňte; vrátíme se k nim později.

Začalo to ve velké míře v šedesátých letech. Docházelo k dekriminalizaci homosexuality a k zpochybňování všech autorit jako takových.

S dekriminalizací homosexuality nemám problém. Homosexuální jednání (nikoli homosexuální sklony) považuji za hřích. Stejně tak považuji za hřích manželskou nevěru, psychické týrání dětí, lhaní v rámci předvolebního boje atd. atd. Otázka je, co z toho má být trestně stíháno. Např. psychické týrání dětí je obrovský problém, který nechci bagatelizovat. Může mít formy velmi mírné (myslím, že se ho někdy na mně dopouštěli i mí milující a milovaní rodiče), ale i velmi brutální, kdy by bylo třeba co nejrychleji zasáhnout. Manželskou nevěru považuji za ohavnost, ale kriminalizovat ji považuji za naprosto nevhodné.

V době, kdy došlo k dekriminalizaci homosexuality, byla většina Pirátů ještě „na houbách“.

Pak přišlo registrované partnerství. Přiznám se, že s ním také nemám problém. Myslím si sice, že většinu toho, co mělo přinést, mohli registrovaní získat i bez něj (proto také většinu homosexuálů nechává tato možnost chladnými), ale budiž.
Problém mám s homosexuálními sňatky.

Mám jakousi apriorní nedůvěru k tomu, když se mění pojmy, nebo když se slovům dává jiný význam, než měly. V moderní době k posunům ve slovech a/nebo v jejich významu dochází často. Kdysi se říkalo metař, za socialismu se říkalo počišťovač. Už jsem to ale dlouho neslyšel. Dnes je to zpravidla pracovník technických služeb. Dříve se říkalo švec, ale to už je dávno. Z ševců se stali obuvníci. Jak moc si tím pomohli, netuším. Dříve se říkalo učedník, za socialismu se začalo říkat učeň. Kdysi v sedmdesátých letech jsem v rozhlase slyšel zdůvodnění: Učedníci bylo obětí vyděračského kapitalismu, naši socialističtí učňové radostně budují svou novou socialistickou vlast.

Slova dokáží být zvláštním způsobem pokrytecká. Vezměte si třeba takové umělé přerušení těhotenství. Když něco přerušíte, pak to zpravidla zase můžete spustit, obnovit, pokračovat v předešlém. Správně by se mělo říkat umělé ukončení těhotenství. Proč ta matoucí záměna? Nechávám na váženém čtenáři, aby se nad tím zamyslel.

Slovo ukončení se ale objevilo jinde, ovšem tentokrát se stalo matením ono. Když sovětská raketa sestřelila jihokorejské dopravní letadlo se stovkami cestujících na palubě, byl „TASS zplnomocněn oznámit“, že sovětské ozbrojené síly ukončily let tohoto „narušitele“. Jeden můj známý se tehdy nechal inspirovat k promýšlení dalších podobných posunů. Co kdybychom během podzimních honů hovořili o myslivcích, kteří zastavují zajíce v běhu?

Zkrátka řeč je důležitá, a kdo určuje terminologii, má moc. A mnohdy nevadí, když říká nesmysly. Vezměte si třeba heslo „manželství pro každého“ nebo „manželství pro všechny“. I pro tu dámu s jezevčíkem? I pro tři bratry v triku? I pro tetu s neteří?

Že něco není v pořádku, můžete poznat i podle postoje těchto lidí k „jinověrcům“. „Jsme fér“, hlásá o sobě jedna taková pokroková organizace. To znamená, že kdo má jiný názor, je nefér, tudíž morálně defektní, samozřejmě včetně autora tohoto článku. Autor tohoto článku to přežije, byl považován za morálně defektního skoro všemi vládnoucími mocemi a zocelil se ještě za komunismu – to bylo dobrá škola, jak si podržet vlastní názor uprostřed dosti nátlakového prostředí.

Vraťme se ale ke kulturním válkám. S homosexuálními sňatky se objevila na scéně i otázka adopce dětí homosexuály. K tomu lze říci, že mnohdy skutečně je lepší, aby dítě žilo s dvěma homosexuály nebo dvěma lesbami, než aby zůstávalo v dětském domově. Pokud to postavíte tak, že buď homosexuální svazek nebo dětský domov, pak může být homosexuální svazek skutečně lepší. Ale je to skutečně jediná alternativa? Pochopitelně není, a nadto počet homosexuálů, kteří chtějí adoptovat dítě, je statisticky marginální. Adopce dětí homosexuálními páry je spíše heslo než reálná potřeba společnosti – omlouvám se těm několika desítkám párů, pro které se jedná o skutečný problém.

Mnohem závažnější je falšování dat o vývoji těchto dětí. Bývaly doby, kdy jsem doufal, že tyto statistiky přesvědčí každého člověka, že nejlépe se daří dětem v intaktních rodinách. To vám potvrdí naprostá většina dětských psychologů a psychiatrů, a jsem si jist, že většině z vás to potvrzuje i osobní zkušenost. Pak jsem se na konkrétních případech přesvědčil, že o pravdivá data není zájem, ba dokonce že je (docela silný) zájem je potlačovat.

Toto ale pořád není konec cesty. Po sňatcích homosexuálů a adopcích dětí homosexuálními páry přichází éra transsexuálů. Můžeme pozorovat nový fenomén: žádosti o změnu pohlaví.

Tady už podle mne přestává všechna legrace. Změna pohlaví v mnoha případech znamená odstranění funkčních orgánů a jejich nahrazení nefunkčními. I v naší republice přibývá mladých lidí, kteří žádají o změnu pohlaví (v devadesáti procentech jsou to dívky, které chtějí předělat na chlapce); zatím jsou to jen desítky nebo nízké stovky případů. To například ve Velké Británii už jde o desetitisíce mladých lidí, kteří jsou zmatení, a doslova nevědí, čí jsou (a kým jsou). Ovšem vývoj jde dál a v zemích, kde probíhá změna pohlaví jako na běžícím pásu, přibývá i lidí, kteří svého rozhodnutí trpce litují.

Kromě nízkých počtů se u nás můžeme utěšovat ještě tím, že v našem zdravotnictví jsou přece jenom zabudovány určité brzdy. Mladý člověk, žádající o změnu pohlaví, musí absolvovat rozhovory se sexuologem a psychologem, a co je nejdůležitější, na rozdíl od některých západních zemí, včetně již zmiňované Velké Británie, je u nezletilých třeba souhlasu rodičů. Podle sdělení sexuologického oddělení fakultní nemocnice Brno ukazují statistiky z let 2012 až 2019, že 40 procent těch, kteří se přihlásili a kteří by měli nárok na změnu pohlaví, tuto cestu opustilo.

O této problematice bych mohl psát dlouho. Nyní se vrátím k Pirátům.

Když jsem před volbami mluvil s řadou lidí o tom, koho budou volit, často jsem slýchal, že někdo by nevolil určitou politickou stranu protože… (a následoval jeden pádný důvod). Většinou mi tito lidé neřekli, koho tedy budou volit. Obávám se, že tu stranu, pro kterou se rozhodli, nebudou zase jiní volit protože… (a opět by mi asi uvedli nějaký vážný důvod). Někdy lidé uvádějí důvody personální („nebudu volit ODS, protože za ně kandiduje paní Černochová“), nejčastěji se jedná o postoj k EU a k migraci. To, co je pro některé nejdůležitější (pro někoho třeba ochrana klimatu), je pro jiné buď něčím vyloženě negativním, nebo sice pozitivním, ale nepříliš důležitým. Rozdíl mezi mnou a některými mými milovanými rodinnými příslušníky je v tom, že já nápady s polyamorií a vůbec celou genderovou problematiku považuji za něco velice negativního, kdežto jim se na Pirátech líbí, že chodí na různá jednání velmi dobře připravení a dokáží jednat věcně a neuchylují se k urážkám a podpásovkám. Nad genderovou ideologií mávnou rukou.

A tak tuším, že nás v následujících letech čekají velmi živé debaty. Nicméně jsem si jist, že nás nerozdělí. Víme, že máme silné názory, ale víme, že nejsme majetníky pravdy.

Možná právě to činí ty debaty tak dlouhými a zajímavými. Já většinou nejsem schopen pokračovat, když mi někdo připisuje nečisté motivy, nebo když prohlašuje nějakou věc za „jasnou a dokázanou“, a já buď vím nebo tuším, že je sporná. Diskutovat s majetníky pravdy mi moc nejde. A popravdě řečeno, ani mě to moc nebaví.