20. 06.
2020

Ve Spojených státech se schyluje k veliké bitvě mezi republikány a demokraty o příštího amerického prezidenta. Volební kampaň je již v plném proudu a síly jsou v podstatě dost vyrovnané, takže je těžké tipnout si vítěze. Současný republikánský president Donald Trump po celé své funkční období úspěšně odolával soustavným pokusům demokraty ovládané poslanecké sněmovny o jeho odvolání a oproti poněkud bezbarvému demokratickému vyzývateli Joe Bidenovi je nesporně mnohem výraznější osobností. Ve svém úřadu si také připsal několik důležitých bodů v oblasti domácí hospodářské politiky i na poli mezinárodním. Nechci zde však srovnávat osobní přednosti a slabosti obou politických rivalů, protože významnější mi připadá, jaké politické síly reprezentují. 
 
Politickou scénu USA ovládají dvě zhruba stejně silné strany, pravicová Republikánská strana a levicová Demokratická strana. Nahlédněme trochu do jejich historie prostřednictvím Carol Swainové, bývalé americké profesorky politologie a práva na Vanderbiltově univerzitě v Nashville, Tennessee,
 
Jak je to s těmi demokraty?
Demokratická strana byla založena v roce 1829 a do americké historie se zapsala dost neslavně.  Hájila totiž otroctví, vyvolala občanskou válku, po jejím skončení sabotovala rekonstrukci, založila Ku-Klux-Klan, vynutila si segregaci, dopouštěla se lynčování a bojovala proti zákonům o občanských právech v 50. a 60. letech.
 
Naproti tomu Republikánská strana byla založena v roce 1854 jako strana proti otroctví. Jejím programem bylo zastavit šíření otroctví na nová západní území s cílem jeho úplného zrušení. Tomuto úsilí však Nejvyšší soud udělil velkou ránu. V kauze Dred Scott versus Sandford z roku 1857 soud rozhodl, že otroci nejsou občany; jsou majetkem. Sedm soudců, kteří hlasovali pro otroctví, byli všichni demokraté. Dva soudci, kteří nesouhlasili, byli oba republikáni.
 
Otázka otroctví byla samozřejmě vyřešena krvavou občanskou válkou. Vrchním velitelem Unie v této válce byl první republikánský prezident, Abraham Lincoln - muž, který otroky osvobodil. Šest dní po kapitulaci konfederační armády John Wilkes Booth, demokrat, prezidenta Lincolna zavraždil. Lincolnovo místo zaujal jeho viceprezident, demokrat jménem Andrew Johnson. Ale Johnson neústupně oponoval Lincolnovu plánu integrovat nově propuštěné otroky do  jižního hospodářského a společenského řádu.
 
Johnson a Demokratická strana byli zajedno ve své opozici vůči 13. ústavnímu dodatku, který zrušil otroctví, 14. dodatku, který dal černochům občanství, a 15. dodatku, který jim dal volební právo. Všechny tři prošly jen díky všestranné podpoře republikánů.
 
Během éry rekonstrukce pomohly federální jednotky umístěné na jihu zajistit práva pro nově osvobozené otroky. Stovky černochů byly zvoleny do zákonodárných orgánů jižních států jako republikáni a 22 černých republikánů sloužilo v americkém Kongresu do roku 1900. Demokraté si do Kongresu nezvolili žádného černocha až do roku 1935.
 
Když však rekonstrukce skončila, když se federální jednotky vrátily domů, demokraté se na jihu nahrnuli k moci. Rychle obnovili bílou nadvládu v celém regionu pomocí zákonů, které omezovaly možnost černochů vlastnit majetek a provozovat podniky. A uložili jim volební daně a testy gramotnosti, které využívali k potlačení volebního práva černých občanů.
 
A jak se jim to všechno podařilo vynutit? Terorem – většinou podníceným Ku-Klux-Klanem, založeným demokratem Nathanem Bedfordem Forrestem. Jak historik Eric Foner – sám demokrat – poznamenává: „Ve skutečnosti byl Klan vojenskou silou sloužící zájmům Demokratické strany.“
 
Prezident Woodrow Wilson, demokrat, sdílel mnoho názorů s Klanem. Znovu segregoval mnoho federálních agentur a dokonce promítal první film, který se kdy hrál v Bílém domě - rasistický film „Zrození národa“, původně nazvaný „The Clansman“.
 
O několik desetiletí později jediná vážná kongresová opozice proti přelomovému zákonu o občanských právech z roku 1964 přišla od demokratů. Návrh zákona podpořilo osmdesát procent republikánů v Kongresu, demokratů méně než 70 procent. Demokratičtí senátoři zákon zdržovali po dobu 75 dnů, dokud republikáni neshromáždili několik dalších hlasů potřebných k rozbití obstrukce.
 
A když selhala veškerá snaha o zotročení černochů a jejich udržení v otroctví, a poté i o odmítnutí jejich volebního práva, přišli demokraté s novou strategií: Když už budou černí hlasovat, mohou také hlasovat pro demokraty. Jak se měl prezident Lyndon Johnson údajně vyjádřit k zákonu o občanských právech, „já se postarám, že ti negři budou volit demokraty příštích 200 let.“
 
Takže Demokratická strana dnes prosperuje díky hlasům právě těch lidí, které po velkou část své historie utlačovala. Zatímco demokraté prohlašují Republikánskou stranu za stranu zloduchů, ve skutečnosti je to neúspěšná politika Demokratické strany, která držela černochy dole. Černou rodinu zdecimovala masivní vládní podporou svobodných matek. Díky ní vyrůstaly celé generace černých dětí bez otců. Odpor proti svobodné volbě školy je udržoval v pasti mizerných škol. Politicky korektní policie ponechala černé čtvrti bezbranné proti násilným zločinům. V deseti městech s nejvyšší mírou zločinnosti vládnou dlouhodobě demokraté, a také v jejich državách právě nyní dochází k nejbouřlivějším demonstracím spojeným s vandalismem a rabováním.
 
Jak je vidět, k oddaným sympatizantům Demokratické strany, jejíž logo – osla v národních barvách – vidíte na titulním obrázku, paní Swainová určitě nepatří. Nutno však také uznat, že k tomu má docela pádné důvody.
 
Pavel Mareš
Pavel Mareš

Pavel Mareš