03. 12.
2013

Poněkud opožděná reportáž

Dan Drápal

19. listopadu se mi splnilo dlouholeté přání. Čím mi připadaly různé televizní či rozhlasové duely či diskuse upadlejší, tím víc jsem toužil po skutečně smysluplném a inteligentním rozhovoru mezi pravicí a levicí. Nechtěným vedlejším účinkem internetu je, že společnost je stále fragmentovanější a mnoho lidí si navyklo hovořit jen se „souvěrci“ z vlastní komunity. Konzervativci hovoří s konzervativci, liberálové s liberály, levičáci s levičáky. Pokud se někde střetnou mezi sebou, nejde zpravidla o dialog. V lepším případě jde o boj, v horším případě jde o snahu urazit či zesměšnit protivníka. V takovém prostředí si ovšem člověk své názory ani netříbí, ani se nedozvídá nic nového.

19. listopadu se v Galerii Langhans sešli k povolební debatě Václav Žák, šéfredaktor levicových Listů, Roman Joch, konzervativní publicista z Občanského institutu, a Bohumil Doležal, dlouholetý glosátor našeho politického života a hlavní přispěvatel do svého webu Události (www. bohumildolezal.cz). Celý večer skvěle moderovala Veronika Sedláčková – během večera jsem si uvědomil, jak pozitivní roli může sehrát právě dobrý moderátor. Debatu uspořádal Institut Williama Wilberforce.

Diváků v „hledišti“ mnoho nebylo. Možná to bylo dobře; účastníci nebyli v sebemenším pokušení „předvést se“ publiku. (Právě při sledování televizních debat se nemohu zbavit dojmu, že mnozí účastníci se nesnaží především přesvědčit odpůrce, ale právě se předvést.) Debatovalo se o různých možnostech, které nás nyní čekají – tedy hlavně o sestavování vlády, o roli hnutí ANO, o možnostech Bohumila Sobotky, o návratu KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny apod. Bylo zajímavé vidět, jak se Václav Žák v některých otázkách shodne s Romanem Jochem, a ještě zajímavější bylo gentlemanské vystupování i v otázkách, kdy bylo zřejmé, že se neshodnou. V debatě nešlo o to, kdo zvítězí, ale o to, definovat problémy, před nimiž stojíme, a navrhnout smysluplné řešení (tak se mimo jiné hovořilo i o dostavbě Temelína). Jistě, dobře vím, že forma nemůže nahradit obsah. Jde o víc než o to, chovat se k sobě hezky a korektně. Na druhé straně také vím, že forma může obsah znehodnotit. A že nenaučíme-li se korektně přistupovat k lidem, kteří si myslí něco diametrálně odlišného než my, hrozí, že okruh lidí, s nimiž si budeme rozumět, se bude neustále ztenčovat. Máme-li se naučit dobře vyjádřit svůj názor, musíme být schopni naslouchat argumentům odpůrců.

Doufám, že se Institutu Williama Wilberforce podaří podobné akce opakovat.

2. prosince 2013

Mojmír Kallus

Mojmír Kallus