03. 09.
2013

Recese jako důvod k zamyšlení

Dan Drápal

Dnes ráno přišla dlouho očekávaná příznivá zpráva. Eurostat oznámil, že  v 2. čtvrtletí rostla ekonomika jak eurozóny, tak celé EU. Sice jen o třetinku procenta, ale řada ekonomů a politiků jásá. A Česká republika dokonce ohlásila růst o 0,6 procenta. Recese prý končí. 

Pochopitelně mám raději dobré zprávy než špatné. Člověk, který několik měsíců hledá práci a pak ji konečně najde, se jistě raduje. A když je takových lidí několik tisíc, či dokonce několik desítek tisíc, je to opravdu velký důvod k radosti. Nechci ho podceňovat. 

Přesto mám dojem, že současné dlouhé období stagnace je dobrou příležitostí k zamyšlení nad tím, oč má v našich osobních životech a v naší společnosti jít. 

Právě dočítám tisícistránkovou knihu britského historika Tonyho Judta Poválečná Evropa. Domnívám se, že sledování ekonomického vývoje může mít kořeny v poválečné obnově, kdy stála většina evropských států před otázkou, jak nasytí své obyvatelstvo. Sám si ještě pamatuji poměry v Československu počátkem šedesátých let. Na vesnici, kde jsme trávili prázdniny, bylo maso k sehnání pouze v pátek, a to vám ho prodali nanejvýš půl kila. 

V Británii byl přídělový systém ještě mnoho let po válce. 

 Pak přišla – poměrně nečekaně – nebývalá prosperita, která trvá dodnes. Sledování ekonomických ukazatelů mělo jistě hluboký smysl v situaci, kdy tyto ukazatele rozhodovaly mezi hladověním a sytostí. Dnes je lidé ovšem sledují se stejným zápalem, ačkoli rozhodují spíše mezi sytostí a přejídáním. 

 „Růst růstu“ se stal jakýmsi samoúčelem. Pokud neroste HDP, jsou ekonomové a politici nešťastní. Ovšem náš problém není v nějakém fatálním nedostatku; problém je v nenasytnosti úzké elity, které se i za krize vedlo lépe a lépe, a v neschopnosti zajistit práci vrstvám obyvatelstva, které jsou sice o hodně početnější než uvedené elity, ale přesto tvoří jen zlomek obyvatelstva (nepočítáme-li výjimky, jakou jsou třeba Španělsko nebo Itálie). Pravicové tvrzení, že daří-li se dobře nejbohatším, bude se nakonec dařit lépe všem, v posledních dvou dekádách prokazatelně nefunguje, a levicová řešení, spočívající ve větším přerozdělování, zpravidla problém jen prohloubí. 

Domnívám se, že nějaká cesta kupředu nevede přes neustálý růst ekonomiky, kdy se nám bude dařit lépe a lépe, tedy kdy si budeme kupovat neustále větší a silnější auta, stavět větší domy, kupovat lepší a chytřejší mobilní telefony atd. Obyvatelé od vlád očekávají, že vlády nějak zajistí prosperitu, nicméně i kdyby se to vládám dařilo donekonečna (což nenastane), o kvalitě našeho života to nerozhodne. 

 Vloni jsem byl pozván na konferenci psychiatrů. Tématem mé přednášky bylo „Proč psychotici vyhledávají křesťanská společenství“. O přestávce jsem hovořil s hlavním organizátorem a vyjádřil jsem názor, že lidé, kteří chodí do našich sborů, jsou obecně mnohem rozbitější než dříve. Pokýval hlavou a řekl, že zatímco v šedesátých letech bylo ve společnosti asi 15 procent neurotiků a psychotiků, nyní je to zhruba 40 procent. 

Něco je tedy zásadně špatně. Na jedné straně očekáváme, že budeme stále bohatší a že se nám povede lépe, na druhé straně jsme stále nemocnější a nešťastnější. „Sexuální revoluce“ a vítězný postup feminismu měl přece přinést více svobody a kvalitnější život; nenastal čas klást si otázku, proč tato (domnívám se, že jen domnělá) svoboda lidské štěstí neprohloubila? 

 Žijeme v době, kdy technologie v podstatě umožňují nasytit obyvatelstvo zeměkoule. Někteří nekonvenční ekonomové si už zhruba deset let pohrávají s myšlenkou, že by stát mohl všem občanům vyplácet jednotnou sociální dávku, takže lidé by vlastně nemuseli pracovat, pokud by nechtěli. Kdo by chtěl více, pracovat by mohl, a tak by si přilepšil. Podle všeho se zdá, že toto uspořádání by bylo ekonomicky reálné. 

Otázka ovšem je, co by „nepracování“ s lidmi udělalo. Nepochybně bychom si museli začít klást jiné cíle, než je neustálé zvyšování životní úrovně. 

Pokud nám starost o živobytí nenaplňuje veškerý čas, máme příležitost přemýšlet o tom, co si vlastně sami se sebou počneme – co se svým životem uděláme. Na tuto otázku nám ani politici, ani ekonomové odpověď nepřinesou. 

Pro sebe jsem tuto odpověď nalezl v Bohu. Jsem přesvědčen, že Bůh je dárcem života, a že každému z nás dal určité obdarování. Smysl lidského života vidím v hledání Boha. Boha považuji za zdroj lásky, pravdy, spravedlnosti, krásy a dobra. 

Toto vše můžeme hledat, nejsme-li stoprocentně pohlceni starostí o tom, co budeme zítra jíst a do čeho se oblékneme. Ježíš nás vyzývá, abychom hledali nejprve Království Boží, a dokonce slibuje, že tyto věci, které potřebujeme, nám budou přidány. Volá nás tedy k jiným starostem než je sledování desetinek procent HDP. 

Mám syna malíře. Když v šestnácti letech nastoupil do prvního roku uměleckoprůmyslové školy, zprostředkoval jsem mu setkání se známou malířkou a ilustrátorkou Věrou Novákovou. Ptala se ho na jeho motivaci. Odpověděl bez váhání: „Já bych chtěl svými obrazy oslavit Boha“. Mohl by to říci arogantně a nabubřele, ale znělo to docela skromně, byť v tom byla určitá naléhavost. A skutečně: Svými obrazy oslavuje Boha. Jeho obrazy mají daleko k dokonalosti a v Louvru patrně viset nebudou, nicméně lidé, kteří je viděli, jsou vesměs nadšení. Technickému provedení by se zatím dalo ledacos vyčíst, nicméně lidé vnímají, že tyto obrazy obsahují určité vyznání a určité sdělení – a také, že jsou hledáním krásy. To se o velké části dnešního umění rozhodně říct nedá. 

Jiným příkladem je má dobrá známá Renata Ferstová (mimo jiné překladatelka prvního českého vydání Letopisů Narnie), píšící fantasy literaturu pod pseudonymem Laisi Finwen (http://laisifinwen.wz.cz). Nějakých výrazných literárních úspěchů (přinejmenším zatím) nedosáhla, ale obohatila mnohé čtenáře, protože i v jejích knihách jde o hledání šlechetnosti, spravedlnosti a dobra – tedy v podstatě o oslavu Boha. 

Člověk nemusí být umělcem – může být soudcem, policistou, učitelem, lékařem… Ať už máme jakékoli obdarování (a každý máme nějaké), ať už sloužíme v tom či onom povolání, můžeme hledat Boha. Život je pak ve skutečnosti mnohem zajímavější a přináší více vzrušení, než když se pouze trápíme otázkou, zda dostaneme přidáno nebo zda vyděláme o pět či deset tisíc víc. 

Ano, vím, že přijde-li někdo o práci, může se ocitnout ve velice tíživé situaci. Nechci to zlehčovat. Pokud ale bude naším cílem hledání a oslava Boha, pak nás nějaká ta desetinka procenta, ba ani procento HDP nerozhází, ať už se bude pohybovat směrem nahoru nebo dolů. 

Dan Drápal, 

14. srpna 2013 

 

 

 

Mojmír Kallus

Mojmír Kallus