Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

~~Suverénní rozhodnutí
Obyvatelé Spojeného království v referendu rozhodli, že jejich země opustí Evropskou unii. Ihned po vyhlášení výsledků zavládlo v celé Evropě – a ve Spojeném království snad nejsilněji – velké vzrušení. Můžeme pozorovat širokou škálu reakcí – od nadšení po zděšení. Ocitli jsme se v situaci, kdy zřejmě nikdo moc netuší, co bude.
 Jednu věc ale považuji za spolehlivě dokázanou: Výsledek referenda, ba dokonce už sám fakt jeho konání, odhaluje jako lživá veškerá tvrzení, že EU je totalitní, diktátorská, že je to stejné, jako to bylo za komunismu apod. Dovede si někdo z pamětníků představit například referendum o vystoupení z Varšavské smlouvy někdy v roce 1973? Asi nikoli, ale někteří z nás si dovedou velmi živě představit, jak by dopadli ti fantastové, kteří by něco takového vůbec navrhli.
 Otázkou ovšem je, zda za zjištění, že EU opravdu není něco jako bývalý sovětský blok, nezaplatíme příliš vysokou cenu.
 Nebudu chodit se svou troškou do mlýna, pokud jde o vyslovování názorů, proč britské referendum dopadlo tak, jak dopadlo. Ale přiznám se, že kdyby se podobné referendum konalo u nás, patrně bych k němu nešel. Řešit podobnou otázku referendem považuji za hloupost, protože jde o velice složitý problém, na který neexistuje jednoduchá odpověď. To je další poučení z britského referenda: Ti, kdo ho vyvolali, nemají žádný jasný plán, co by se mělo dělat teď. Lidé měli patrně více různých důvodů proč hlasovat pro vystoupení, a obávám se, že tyto důvody byly částečně nekompatibilní. Proto budou zastánci brexitu nyní těžko hledat názorovou jednotu v kardinální otázce, jak postupovat dál.
 Zazněl názor, že mnozí lidé nevěděli, o čem vlastně hlasují. (Domnívám se, že to ve skutečnosti nevěděl nikdo.) Prý se to pozná mimo jiné z toho, že ihned po vyhlášení výsledků byl jedním z nejčastějších dotazů na Googlu, co je vlastně Evropská unie. Řada Britů zřejmě neměla jasno v tom, z čeho vlastně vystupují.
 Toto zjištění je ovšem dvojsečné. Můžeme se pozastavovat nad hloupostí Britů, kteří nevědí, čeho jsou vlastně součástí, ale rovněž kroutit hlavou nad útvarem, který se považuje za velmoc, ale přitom se s ním jeho občané prakticky nijak neidentifikují.
 Spolu s příznivci Evropské unie jsem přesvědčen, že EU je úspěšným projektem přinejmenším v tom smyslu, že uchránila Evropu před válkami. Po celou dobu od konce druhé světové války po konec minulého století byla Evropa celkově stále svobodnější a stále bohatší. Samozřejmě, toto konstatování platí, jen volíme-li velmi hrubé tahy štětcem. Toto zjištění by asi připadalo zcela nerelevantní nějakému křesťanovi, žijícím dejme tomu v roce 1980 v „první ateistické zemi“, tedy v Albánii. Statistika je holt statistika, individuální osudy nezachycuje. To ale neznamená, že bychom měli výše uvedené konstatování zpochybňovat. Můžeme se pouze přít, zda byla dříve slepice nebo vejce: Zda za prosperitu vděčíme míru, nebo za mír prosperitě.
 Na druhé straně vidím v Evropské unii – a zejména v ideologii, kterou vyznávají její elity – věci, s nimiž se nemohu ztotožnit, a které dle mého názoru vlastně znemožňují, aby se s EU mnozí Evropané identifikovali.
 Uvedu zdánlivě marginální příklad: Během stále ještě probíhajícího mistrovství Evropy v kopané vyzvala jedna skupina německých zelených, aby fanoušci nenosili německé vlajky. A měli transparent „Patriotismus = Nazionalismus“. Já považuji za jednu ze základních potřeb každého normálního člověka potřebu někam patřit, být součástí něčeho. Lidská společnost je od samotného stvoření (nevěřící nechť si místo těchto slov dosadí slovo „odnepaměti“) strukturovaná: Je zde nukleární rodina (otec, matka a děti), je zde širší rodina, klan, národ. Kromě těchto přirozených obecenství, z nichž nejdůležitější jsou rodina a národ, mohou ještě vznikat společenství nahodilá (v dnešní době můžeme říkat třeba občanská společnost). Ta mohou hrát roli pozitivní i negativní; pokud ovšem nemohou existovat vůbec, jako je tomu v totalitních státech, nic pozitivního na tom není a je to jen negativní. Pak se můžeme zamýšlet ještě nad společenstvím církve nebo nad společenstvím obce.
 Na tom, že se identifikuji se svou rodinou, se svou obcí, případně se svou církví a se svým národem, není samo o sobě nic špatného. Dokonce si myslím, že bez této identifikace se ani nedá žít – máme zde pak masu jednotlivých bytostí, které ztrácejí přirozené vazby a jsou tudíž snadno manipulovatelné (mimo jiné třeba příznivci, nebo odpůrci brexitu). Já se považuji za patriota, ale jsem si jist, že svým patriotismem nikomu neubližuji. Jsem hrdý na svůj národ, ale netvrdím, že je lepší než ostatní, a kdyby se můj národ pokoušel potlačit jiné národy, byl bych na něj méně hrdý a v rámci svých možností bych usiloval o to, aby tak nečinil. Pokud ovšem někdo klade rovnítko mezi patriotismus a nacionalismus, pak jsem nacionalista.
 Elity EU se zřejmě domnívaly, že patriotismus je třeba odbourat, podobně jako se domnívaly, že je třeba zrušit rodinu. Jenže tady bojují proti samotnému Stvořiteli. Ano, rodinu lze zcela zrušit nebo dokonce zakázat. A přiznávám, že se na tom k mé lítosti a velké nelibosti podíleli i lidé, kteří se považovali za křesťany. Jeden z ideologů raného amerického otrokářství hlásal, že rodiny otroků je třeba dělit, aby otroci necítili rodinná pouta. To bylo mnohem drastičtější než současné vyhánění matek od dětí, aby se zapojily do „pracovního procesu“ a aby se stát mohl co nejdříve ujmout malých dětí a napájet je ideologií, kterou považuji za zhoubnou. Rodinu tedy lze oslabovat a podkopávat, ale kupodivu přes to všechno lidé – bez ohledu na vzdělání nebo náboženské přesvědčení (či jeho absenci) – považují dobrý a trvalý partnerský vztah za velkou výhru a otevřeně přiznávají, že právě po něčem takovém touží. Podobně soudím, že národní cítění je něco pozitivního. Ano, může se zvrhnout v něco velmi negativního, v krajním případě ve vyvražďování sousedního národa. Národní cítění je třeba kultivovat, nikoli zrušit. Právě o takové zrušení se pokoušejí evropské elity. Brexit by je měl varovat: Nebude to fungovat. Vakuum v lidském srdci bude volat po naplnění – pokud nebude naplněno láskou k nejbližším a láskou k národu, najde si nějakou náhražku. Náhražky něčeho dobrého ale někdy bývají hodně ošklivé.
 Český národ – podobně jako jakýkoli jiný evropský národ – potřebuje osobnosti, které jsou šlechetné a které milují spravedlnost a pravdu. Pokud nepovstanou a pokud jim nebudeme naslouchat, budeme stát pouze před volbou mezi těmi, kteří bourají přirozený řád, a těmi, kteří neznají nic než zlobu a nenávist.
Dan Drápal
28. června 2016
 

 
Přidat komentář
Přidat komentář mohou jen přihlášení uživatelé