Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

Příběh českého whistleblowera

Recenze knihy Libora Michálka

Nedávno založený Institut Williama Wilberforce vydal v těchto dnech knihu Libora Michálka Zničte to, nebo to zničí vás s podtitulem Modrá, nikoli zelená banka? Libor Michálek v ní líčí svůj příběh od chvíle, kdy zjistil, že na Státním fondu životního prostředí se dějí nepravosti, až po své zvolení do Senátu.
Na základě této knížky si čtenář může udělat poměrně dobrý obrázek o tom, jak funguje česká politika a jak se dá krást, aniž by se na to přišlo. V tomto ohledu jsou Češi zřejmě obzvlášť vynalézaví – kam se na nás hrabou sousední Slováci! Tamní aféry jsou jaksi prvoplánové, člověk se až někdy diví, že ti, kteří kradou a podvádějí, to tam nedělají o něco chytřeji. Český sys-tém je zřejmě mnohem vymakanější!
V této recenzi nebudu popisovat, jak se u nás dá krást, případně, chcete-li, odklánět. Pokud to čtenáře zajímá, knížku si jistě koupí a přečte si to z první ruky. Chci se spíše zamyslet nad tím, jak je možné, když se toto všechno ví, že s tím nikdo nedokáže pohnout? Jak je možné, že zásadní rozhodnutí padají v restauracích a kavárnách při zapnutých rušičkách, a nikoli v kancelářích ministrů nebo zasedacích místnostech ministerstev či jiných významných úřadů? Náš problém není, že bychom nevěděli, co vlastně napravovat. Není ani v tom, že bychom měli málo policistů, soudců nebo techniky. Náš problém je v tom, že máme málo statečných a poctivých lidí.
Když světlo pronikne tam, kde vládne temnota, má obrovský účinek. Je to až neuvěřitelné, čeho dosáhl jediný člověk Libor Michálek. Nešlo jen o pád ministra. Jeho případ vedl k tomu, aby se „předvedly“ nejen mnohé významné osobnosti, ale i celé politické strany. Jak se vyjádřil Tomáš Halík: „Řekni mi, co si myslíš o Michálkovi, a já ti řeknu, kdo jsi.“ (Omlouvám se autorovi výroku i ostatním, pokud necituji zcela přesně, ale myslím, že smysl jeho slov jsem zachytil věrně.)
Že u nás poctivých lidí není mnoho, lze odečíst i z jedné v podstatě vedlejší skutečnosti. Mnozí si lámali hlavu, „kdo za Michálkem stojí“, či chcete-li, „za koho Michálek vlastně kope“. Tito lidé si ani ve snu nedokáží představit, že někdo může takto jednat jednoduše z přesvědčení. Z přesvědčení, že krást se nemá, že se nemá plýtvat prostředky daňových poplatníků, že se mají věci nazývat pravými jmény, že rozhodnutí mají dělat ti, kteří je mají v popisu práce, a ne nějací dalíkové, šloufové a podobní. Kdyby bylo poctivých lidí více, jejich případné vystoupení by nevzbudilo zdaleka takovou pozornost, jakou vzbudilo vystoupení Libora Michálka.
Jako národ moc nevěříme na poctivost a pokud se mezi námi nějaký poctivec přesto vyskytne, naráží na bariéru nedůvěry a zpochybňování. A pochopitelně na snahu o diskreditaci ze strany těch, kteří mají jaksi „z principu“ mnohem více moci a prostředků, zejména finančních, než ten, kterého se snaží zdiskreditovat. I o tom se v Michálkově knize dočtete. Ale pokud se rozhodnete pro poctivost, zjistíte, že v mnohém máte život výrazně jednodušší. A není pro vás problémem podívat se do zrcadla a podívat se do očí své ženě (případně svému muži) nebo dětem.
Očekávám jízlivou poznámku: „A jak si, autore, můžeš být jist, že Michálek mluví pravdu?“ Přiznám se, že jsem ve výhodě: Znám ho již dvacet let a celou tu dobu jsem mohl pozorovat jeho životní dráhu. Je to pro mě jakási nezasloužená výsada.
Ale je možné, že někdo nad tím mávne rukou: „No jo, ten kdo platí Michálka, zaplatil i Drápala!“ Je mi to líto, že žijeme ve světě, v němž je tak málo důvěry. Nicméně nic nám nebrání v tom, abychom se pokusili budovat svět lepší. Netvrdím, že je jasné, že nakonec uspějeme. Ale drtivé vítězství Libora Michálka v senátních volbách – navzdory snahám jak ODS, tak ČSSD – vypovídá o tom, že je mezi námi ještě dost lidí, kteří si poctivosti a statečnosti váží.
Předmluvu k Michálkově knize napsal Jan Kraus. Kniha má 191 stran a prodává se za 180 Kč.
Dan Drápal
9. září 2013