Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

Proč Američané volí Trumpa a Evropané nechtějí EU

Ano, vím, tento nadpis je poněkud přehnaný a vlastně nepravdivý. Zdaleka ne všichni republikáni volí v primárkách Donalda Trumpa a ještě není vůbec jisté, zda Trump získá nominaci, natož že vyhraje podzimní prezidentské volby. A rovněž je nepřípustná generalizace, že Evropané nechtějí EU. Platí pouze, že segment občanů, kteří se s EU neztotožňují, narůstá, a to nejen u nás. Nicméně když Donald Trump ohlásil svou kandidaturu, považovali to mnozí za špatný vtip a nebrali ho vůbec vážně. Po primárkách, konaných v několika státech 1. března, se zdá být pravděpodobné, že Trump se republikánským nominantem skutečně stane. A pokud proti němu bude stát demokratka Hillary Clintonová, může se Trump skutečně stát prezidentem Spojených států.

Domnívám se, že případný Trumpův triumf má mnoho společného s triumfem Andreje Babiše. Tyto dva lidi spojují i jiné věci než skutečnost, že jsou to boháči, kteří se obejdou bez podpory amerických, respektive českých byznysmenů.

Triumf těchto politiků – podobně jako rostoucí preference Marine Le Penové ve Francii a nárůst popularity Švédských demokratů – je dán především hlubokou nespokojeností mnoha voličů s tradiční politikou a s tradičními politiky. Wall Street Journal publikoval velmi zajímavý článek Peggy Noonanové, která se snaží tyto fenomény vysvětlit. Článek, který vyšel 25. února, nese název Trump a vzestup nechráněných (Trump and the Rise of the Unprotected). Některé věty tohoto článku stojí za ocitování:

„Existují lidé chránění a lidé nechránění. Chránění tvoří politiku. Nechránění v ní žijí. Nechránění se rozhodli se bránit. A jsou v tom velmi rozhodní.

Chránění lidé – to jsou lidé vzdělaní, zabezpečení a úspěšní. Jsou to ti, kdo mají moc – nebo alespoň přístup k mocným. Jsou do značné míry chráněni před drsným světem. A co je ještě důležitější: Jsou chráněni před světem, který sami vytvořili.“

Peggy Noonanová dále píše, že tito lidé bydlí v bezpečných čtvrtích, jejich děti chodí do dobrých škol, mají dost peněz a zpravidla funkční rodiny (ano, uvědomuji si, že v Praze nějakou vládní čtvrť nemáme a s funkčními rodinami to taky není slavné). Toto vše vytváří určité nárazníky a „chránění“ zpravidla nemusí žít ve stejném světě jako nechránění.

Zajímavé jsou i další postřehy. Jak ve Spojených státech, tak v Evropě se stala klíčovou otázkou imigrace. O Americe Noonanová píše: „Víte, že demokraté vás nebudou chránit a republikáni vám nepomohou. Obě strany odmítly střežit hranice. Republikáni se báli, že budou označeni za rasisty a potlačovatele svobody. Demokraté se snažili dosáhnout stavu, kdy budou považováni za majitele všech hispánských hlasů. Občané viděli vzestup kriminality a nabyli pocitu, že vláda zákona se hroutí. Nic z toho ale nezasáhlo chráněné. Ti měli užitek z toho, že bylo více pracovních sil, které byly ochotny pracovat za nižší mzdu.“

V Evropě to není stejné, ale je to podobné. Nebyly to manželky, dcery nebo sestry chráněných, kdo byl v Kolíně nad Rýnem a jiných německých městech napadán migranty.

Ano, vím, že v Česku je to jiné. Migranti u nás ještě nikomu neublížili. Děs z migrantů je do značné míry iracionální. Nicméně člověk nemusí být příliš pilným čtenářem novin, aby si všiml, že elity v západoevropských a některých severních zemích situaci nezvládají.

Jak ve Spojených státech, tak v Evropě obecně a v České republice zvlášť, jde o vzpouru proti elitám. I tato vzpoura má ovšem určité iracionální prvky. Kupříkladu hnutí ANO je katastrofálně neúspěšné v komunální politice. Jeho působení v hlavním městě je přímo zoufalé – přesto hnutí jako celku neklesají preference. A to se čekalo, že po neúspěchu Věcí veřejných už bude druhý pokus o etablování protestní strany neúspěšný. Jak je ale vidět, nespokojenost s dosavadními elitami je mnohem hlubší, než se na první pohled zdálo.

Osobně se domnívám, že zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem bude mít katastrofální následky, a to zejména v mezinárodní politice. Nejsem si už tolik jist, že by katastrofální následky mělo vítězství Marine Le Penové ve Francii nebo Geerta Wilderse v Nizozemí. Tedy… možná by to nemělo katastrofální následky pro tyto země, ale mohlo by to mít katastrofální následky pro Českou republiku. Nebezpečí, že budeme vydáni na pospas velkému medvědovi z východu, je reálné.

Peggy Noonanová píše, že když mluví s „prostými“ lidmi (s taxikáři, prodavači, řemeslníky aj.), zjišťuje, že tito lidé považují zvolení Donalda Trumpa za hotovou věc. A kroutí hlavou nad tím, že někdo, kdo patří k elitě, o tom pochybuje. Vzdáleně mi to připomíná popularitu Miloše Zemana. Hovoříte-li s „prostými“ lidmi, pak je to stejné – i oni počítají s jeho znovuzvolením jako s hotovou věcí. Osobně považuji Miloše Zemana za katastrofu, ale nelze mu upřít určitou politickou genialitu. Vystihl lépe než kdo jiný, že elity budou mít problém, a že pro něj bude dobré, když se včas postaví proti nim. Pro něj je v současné chvíli výhodné, když jsou novináři a žurnalisté proti němu. Ti totiž v očích „prostého lidu“ tvoří onu privilegovanou elitu. Miloš Zeman sází na kontakt s „prostými lidmi“, a uznejme, že při svém zdravotním stavu je velice pilný a objíždí města i vesnice, kde hovoří „řečí lidu“. Náš politický establishment nenabízí nikoho, kdo by ho byl schopen v této věci alespoň vzdáleně následovat. (Poslední, kdo to trochu uměl, byl Jiří Čunek. S tím však elita brzy zatočila.) Nadto má pan prezident tu výhodu, že může breptat, co chce, a nic z toho nebude mít jiný praktický dopad, než že se to stane dalším materiálem, nad nímž je možno se pohoršovat. Kterýkoli ministr musí mluvit k věci, a to o svém rezortu. Taková pozice je pochopitelně mnohem méně komfortní.

Plujeme tedy do rozbouřených vod. Kéž by kontakt s „nechráněnými“ o nichž píše Peggy Noonanová, našel nějaký demokrat. Nestane-li se tak, hrozí, že ho najde nějaký diktátor.

Dan Drápal

2. března 2016


Psáno pro Konzervativní listy