Milí přátelé,
omlouvám se, že jsem se včera neozvala. Byla jsem po víkendu tak unavená, že to nešlo. Za těch pár dnů se stalo tolik věcí, že je těžké vybrat jen něco.
V pátek paní Sviatlana Cichanouska vystoupila prostřednictvím videokonference v Radě bezpečnosti OSN. Kromě toho uspořádala poprvé videokonferenci se svými voliči – lidé jí mohli posílat dotazy a ona online odpovídala. O konferenci byl veliký zájem, takže je možné, že z nich udělá tradici.
Už víte, že arcibiskup řkc Kandrusievič nebyl vpuštěn do Běloruska. V sobotu se v „Červeném“ kostele v Minsku konala modlitba za Bělorusko, za oběti represí, za politické vězně, návrat arcibiskupa, celkovou situaci… Modlitba byla vedena jako katolická bohoslužba, byla ale za široké účasti věřících jiných denominací. Úvodní asi půlhodinové „kázání“ měl biskup Jury Kasabucki. Škoda, že neumíte bělorusky, něco tak úžasného se často neslyší. Bylo to biblické Boží slovo, ale zároveň obžaloba režimu a obhajoba protestujících. Hodně se mezi věřícími řeší, zda se křesťané mají zabývat politikou nebo ne. Důvodem nevpuštění Kandrusieviče přes hranice bylo, že „vlezl do politiky a táhl tam za sebou katolíky“, jak řekl Lukašenko. Biskup Kasabucki položil otázku, co je to politika. Zajímáš se o své bližní – to je politika. Hájíš dobro proti zlu, pravdu proti lži – to je politika! Miluješ svou zemi? To je politická záležitost. Modlíš se za svou zemi? I to je politika… Kostel byl nabitý lidmi a biskupův proslov lidé – včetně řkc hodnostářů, kteří seděli za oltářem – několikrát přerušili potleskem. To se na bohoslužbách opravdu nestává. Katoličtí kněží jeden za druhým veřejně vyjadřují své pozice, chodí na mítinky; část pravoslavných duchovních se chová podobně. Protestanti se angažují, pomáhají, napsali protest proti nevpuštění arcibiskupa, modlí se, evangelizují, ale nějaká veřejná vystoupení jsem nezaznamenala. Až mi to je líto… I když jeden vesnický protestantský pastor dostal pár dnů vězení za účast v demonstraci. Kdyby se přece jen někdo z vás chtěl podívat na tu úžasnou bohoslužbu, je např. zde https://nashaniva.by/?c=ar&i=258525, arcibiskupův proslov je v minutách 25:45–59:45
V neděli znovu vyšly do ulic stovky tisíc lidí po celém Bělorusku, konal se pochod jednoty pod heslem „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Úřady pořád čekají, až demonstranti začnou rozbíjet výlohy, a oni se k tomu pořád nemají. :-) Přesto protesty už jedno vymlácené sklo mají. Kdo to udělal? To byste nevymysleli. OMON bohužel už zase přitvrdil a začal při zadržování lidi bít obušky. Lidé před nimi utíkali a několik se jich schovalo do kavárny, která za nimi zamkla dveře, aby tam ozbrojenci nemohli. Skončilo to tak, že vrchní velitel skupiny pro boj proti organizovanému zločinu při ministerstvu vnitra obuškem vymlátil sklo ve dveřích kavárny a několik lidí odtamtud vyvlekli. Další lidé zase před OMONovci skočili do řeky. Tam zrovna byl člun vodních záchranářů, kteří několik demonstrantů vytáhli z vody a odvezli je na druhý břeh (zachránili před OMON). Později tito záchranáři byli zadrženi a t.č. jsou ve vazbě. Během mnohatisícového pochodu skoro nikoho nezadrželi, protože centrum Minsku bylo zaplavené lidmi. Zadržování demonstrantů začalo, až když demonstrace skončila a lidé se začali rozcházet v menších skupinách. Celkem bylo za neděli zadrženo více než 600 lidí po celé zemi. V Minsku se demonstrace účastnilo tolik lidí, že před napevno nainstalovanou kamerou, která nonstop snímala obraz, procházel průvod 1,5 hodiny bez přerušení. Fotky v příloze jsou z této neděle, na jedné je srovnání pohledů ze čtyř nedělí protestů. O obdivuhodné kázni, samoorganizaci a solidaritě protestů už jsem psala víckrát. V neděli v ulicích pracovalo 76 dobrovolnických skupin – rozdávali lidem vodu, sbírali odpadky, pomáhali, kde bylo třeba. Z pouličních tlampačů po celou dobu demonstrace znějí každou neděli propagandistické písně. Cílem je přehlušit skandování davu, což je ale prakticky nemožné. Jak poznamenal jeden z novinářů, musí to být strašné zejména pro ty ozbrojence, kteří musejí mnoho hodin stát na místě a dokolečka to poslouchat. Na domech v Minsku všude visí bílo-červeno-bílé vlajky. Úřady čas od času učiní pokus je sundat, lidé je ale brání a vyvěšují znovu a znovu. V neděli využili toho, že mnoho lidí nebylo doma, protože byli na demonstraci. Požárníci s výsuvnými plošinami sundávali z oken a balkonů vlajky a předávali je milicionářům. Jeden požárník ale sundanou vlajku předal přihlížejícím rozzlobeným lidem…
Další napíšu v následující zprávě.
Mějte se krásně.
--------------------------------------------------------
Zdravím vás přátelé.
Po víkendu přibylo několik nových odběratelů těchto zpráv, proto si dovolím zopakovat dvě věci: zprávy můžete volně šířit dál za podmínky, že nebudete nikde uvádět mé jméno. A druhá věc – připomínám, že existuje možnost zaslání peněz na podporu Bělorusů, kteří se stali oběťmi násilí ze strany ozbrojených složek. Transparentní sbírku pořádá organizace Občanské Bělorusko, podrobnosti najdete na jejich stránkách www.civicbelarus.eu. U těchto peněz nemůžeme ovlivnit, ke komu se dostanou. Možná budu mít možnost v polovině října poslat peníze po svém kamarádovi cíleně námi vybraným lidem, bojím se ale, že to koronavirus může zhatit. Prozatím je kamarád odhodlán přijet (má být řečníkem na ornitologické konferenci) i za cenu podstoupení testu, je ale otázka, zda se zase nezavřou hranice.
V pondělí od rána v Minsku před kavárnou O’Petit, kde v neděli milicionáři vymlátil sklo ve dveřích, stála fronta několika desítek lidí, kteří čekali až 1,5 hodiny, až na ně přijde řada, aby si zde mohli dát kávu a zákusek a vyjádřit tak kavárně podporu a díky za její postoj. Majitel kavárny později v rozhovoru uvedl, že mu ihned po incidentu začalo volat velmi velmi mnoho lidí, kteří nabízeli pomoc, dokonce mu chtěli zdarma opravit ty rozbité dveře… Solidarita, všudypřítomná solidarita.
Koncem týdne měla po 15 dnech vyjít z vězení Volha Kavalkova, jedna z blízkých spolupracovnic našeho bratra Pavla Sieviarynce a členka prezidia koordinační rady Sviatlany Cichanouské. Místo propuštění se konal soud, který ji odsoudil na dalších 10 dnů vězení. O víkendu za ní přišli do cely lidi z KGB a řekli jí, že pokud nebude souhlasit s odchodem do zahraničí, v nejbližších letech se z vězení nedostane. Pak jí nasadili na hlavu kapuci a masku, vyvedli ji ven, položili na zadní sedadlo auta a odvezli na polskou hranici. Tam jí dali pas a přikázali, aby si zavolala TAXI. Zrovna ale jel autobus do Varšavy, tak ji do něj posadili a polští pohraničníci požádali řidiče, aby ji odvezl. Po cestě se Volha spojila s polským velvyslanectvím v Minsku a ti jí pomohli v tom, že ve Varšavě na ni čekali, ubytovali ji apod. V pondělí Volha na tiskové konferenci popsala, jak se vše odehrálo, a prohlásila, že nikdy nechtěla Bělorusko opustit a hodlá se do něj co nejdříve vrátit. Byl to v podstatě stejný scénář, podle kterého byla vyvezena Sviatlana Cichanouska.
V pondělí se stal další podobný incident: na ulici byla unesena Maryja Kalesnikava, také členka prezidia koordinační rady Sviatlany Cichanouské. Zatím není jasné, co s ní je. V jejím případě existují svědkové, kteří viděli, jak přijelo auto bez poznávacích značek, vyběhli z něj lidi v civilu a v maskách, chytili Maryju, nacpali ji do auta a odvezli. Během pondělí ale zmizeli i další dva členové koordinační rady, tam žádní svědkové nejsou. Příbuzní podali oznámení o zmizení Maryje, ministerstvo vnitra tvrdí, že ji nezadrželi. Doufejme, že se Maryja „najde“ v některém vězení. V devadesátých letech přesně takto mizeli nejvážnější Lukašenkovi protivníci – poslední zprávy o nich byly, když lidé viděli, jak je „neznámí lidé“ nacpali do auta a víckrát je už nikdy nikdo neviděl…
Únos Kalesnikové je dalším útokem na koordinační radu. Z původního sedmičlenného prezidia jsou již tři členové nuceně za hranicí, dva jsou ve vězení, jedna je nezvěstná a pouze jeden je zatím na svobodě. Koordinační rada ale pokračuje v práci, členové prezidia, kteří jsou v zahraničí, pracují na dálku, místo uvězněných členů prezidia pravděpodobně budou jmenováni další. Podle prohlášení Volhy Kavalkové represe ze strany režimu k zastavení práce koordinační rady a k potlačení protestů nepovedou. Místo aby zastrašily lidi, mají přesně opačný efekt – narůstá rozhořčení a solidarita mezi lidmi.
Skončím úvahou novináře Franka Viačorky „Tři důvody, proč zvítězí běloruští demonstranti“:
1. Protesty jsou kreativní. Lidé využívají technologie a používají umění. Každý protest vypadá jako slavnostní festival. Je to poutavé a zábavné.
2. Protesty vedou ženy. Ženy jdou v první linii. Ženy chrání muže. Ženy se nebojí milice a chovají se nepředvídatelným způsobem, takže matou ozbrojené složky.
3. Protesty jsou mírumilovné. Dokud jsou mírumilovné, úřady s obrněnými vozidly, vodními děly a po zuby ozbrojenými „ochránci pořádku“ vypadají hloupě. Mírumilovný charakter protestů dává morální výhodu demonstrantům a svazuje ruce úřadům, protože ty potřebují nějak ospravedlnit použití násilí.
Tak kéž má Franak pravdu!