Americkému prezidentu Donaldu Trumpovi se podařil mistrovský kousek, když vyjednal mírovou smlouvu mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Být to kdokoli jiný, třeba Barack Obama, kandidoval by jistě na nobelovku za mír, ale Donald Trump, enfant terrible americké politiky, nemá samozřejmě nárok. Už proto, že tím nesmírně popudil Palestince, světovou levicí hýčkanou oběť izraelského útlaku. Jednotná protiizraelská fronta Arabské ligy ukovaná před 53 lety v Chartúmu se touto emirátskou „zradou“ začíná drolit, neboť i další arabské státy, jako Bahrain, Omán, Maroko, Saúdská Arábie a Katar již naznačily vstřícné kroky k normalizaci vztahů s Izraelem, který pro ně představuje rozhodně menší nebezpečí než šíitský Írán. Ostatní arabské státy se buďto potýkají s vlastními vnitřními problémy, nebo jsou pod příliš silným vlivem Íránu, než aby se odvážily ukázat Izraeli vstřícnější tvář. 

 

Trump opět potvrdil svou pověst skvělého vyjednavače, který umí myslet několik tahů dopředu. Když přišel se svým plánem na řešení letitého palestinsko-izraelského problému, věděl předem velmi dobře, že na něj Palestinci nepřistoupí, jako ostatně nepřistoupili na žádný z dřívějších, mnohem příznivějších návrhů. Je nanejvýš pravděpodobné, že už tehdy měl na mysli mírovou smlouvu mezi SAE a Izraelem, za kterou by mohl velkoryse nabídnout pozastavení plánované anexe Samařska a Judska Izraelem. Jako další mocnou páku měl pak v záloze energetickou soběstačnost Spojených států, které už díky jeho prozíravé politice nejsou odkázány na dovoz arabské nafty. Arabové tedy musí hledat jiné zdroje příjmů, a mezinárodní turistika nabízí velmi výnosnou náhradu. Ovšem turisté se musí v jejich zemi cítit bezpečně a vítáni, jinak své peníze utratí raději jinde. Tomuto obchodnímu argumentu Arabové rozumí stejně dobře jako úspěšný obchodník Trump. Pohostinnost mají ostatně v povaze, takže se k ní nemusí nijak zvlášť nutit. 

 

Novou mírovou dohodu, po egyptské (1979) a jordánské (1994) třetí v řadě, vnímají političtí komentátoři jako pokusný balonek, jehož úspěch či neúspěch naznačí, jakým směrem se arabské vztahy k Izraeli budou dále vyvíjet. Palestinci, kteří se vytrvale zdráhali usednout k jednacímu stolu, se náhle ocitají na zcela vedlejší, bezvýznamné koleji, svět o ně ztratil zájem a jejich vyhlídka na samostatný stát se rozplývá v nedohlednu. Zase jednou promeškali svou příležitost, tentokrát možná už poslední. Zatímco židovští imigranti z celého světa jsou v Izraeli vřele vítáni, o palestinské uprchlíky žádná arabská země zjevně nestojí. Proč asi? Že by si příliš zvykli žít z bezpracné podpory štědré OSN a byli tak svými soukmenovci vnímáni víc jako příživníci než jako ekonomický a kulturní přínos? 

 

Zvláštní věc, tento přelomový obrat v blízkovýchodní situaci zůstal v našich médiích téměř bez povšimnutí. Možná je to tím, že máme momentálně větší starosti s koronavirovou epidemií, politickou situací v Bělorusku a blížícím se začátkem školního roku. Každopádně se člověk musí pozastavit nad soudností novinářů a redaktorů, kteří např. člunům Prague Pride s duhovými vlajkami věnují mnohem větší pozornost než historické události světového významu.