Mešita, vybudovaná r. 638 na místě, kde stával židovský chrám, je typickou triumfální mešitou, jaké islámští dobyvatelé stavěli všude ve stopách svých brutálních tažení. Už její jméno prozrazuje odtrženost od domácího prostředí: „al-Masdžíd al-Aksa“, Nejvzdálenější mešita.  Přes všechny lži papouškované moderním světem muslimští dobyvatelé věděli, že Jeruzalém jejich domovem nebyl.

Když byl východní Jeruzalém r. 1967 osvobozen od jordánské okupace, tento symbol staletého útlaku a vyhnanství židů patrně měl být skutečně zbořen. Devatenáctiletá vláda Jordánska nad okupovaným východním Jeruzalémem byla krutá a ničivá. Jordánci vyhnali všechny židy, kteří zde žili, zničili jejich posvátná místa a zlikvidovali všechny židovské památky – za blahovolné lhostejnosti Spojených národů. Byl to výsledek spojeného útoku Arabů na nově vzniklý, dosud slabý a bezbranný židovský stát, jehož založení Společnost národů krátce předtím schválila.

V kontrastu s tím, jak levicová média dnes tleskají ničitelům soch Kolumbových, Washingtonových a dokonce i Lincolnových, Izrael monstrózní mešitu Al Aksa, stojící na troskách Chrámu, nechal nedotčenou. Vzhledem k nepřetržitému arabskému násilí vůči židům a vytrvalému překrucování historie mešity jako symbolu islámského kolonialismu, byla to nejspíš chyba. Ale co by tomu řekl svět, levicová média a politici? Zůstali by potichu jako při islámském znesvěcení chrámu Svaté Moudrosti a při všech těch ukrutnostech vůči židovskému národu, jeho kultuře, zemi a svatým místům? 

Jordánští okupanti rozhodně neprokázali obdobnou zdrženlivost, když vyhodili do vzduchu historickou synagogu Churva, tehdejší hlavní synagogu v Jeruzalémě, okamžitě po ilegálním vpádu r. 1948, aby židy pokořili svým typickým islámským způsobem. Ani Spojené národy tehdy nijak neprotestovaly. 

Během ilegální jordánské okupace východního Jeruzaléma dobyvatelé zbořili 58 synagog ve východní části historické metropole židovského národa, zatímco svět nečinně přihlížel, stejně jako přihlížel řádění nacistů v Evropě o několik let dříve. Prakticky všechny synagogy ve východním Jeruzalémě byly zničeny a židé vyhnáni od Zdi nářků stejnou jordánskou monarchií, která se nám dnes nevyhnutelně prezentuje jako mírumilovný a umírněný protějšek válkychtivých Izraelců. 

Olivová hora, obzvláště důležitá pro křesťany, byla zpustošena. Nějakých 38 000 židovských hrobů bylo zničeno, jejich náhrobky nechali arabští pohlaváři vydláždit ulice. Pouze muslimům z celého Středního východu bylo dovoleno usídlit se ve čtvrtích, odkud byli židé vyhnáni. Jordánský velitel Abduláh Tal se r. 1948 chlubil: „Poprvé za tisíc let není v Židovské čtvrti ani jeden žid. Ani jedna židovská budova nezůstala stát, aby se neměli kam vrátit.“ Etnickou čistku provedenou Jordánci dnes politici v Evropě překrucují v důkaz, že východní Jeruzalém byl „odjakživa“ islámský a judenrein – bez židů. 

Křesťané byli rovněž utiskováni a vyháněni, v příkrém protikladu k tomu, jak jsou dnes muslimští hledači blahobytu opečováváni v Evropě, s mešitami, které tam rostou jako houby po dešti, s podporou kancléřky Merkelové a jejích fanoušků v levicových médiích.

Diskriminaci a pronásledování všech nemuslimů – křesťanů, Čerkesů, Drúzů a židů – během jordánské okupace Judska, Samařska a východního Jeruzaléma může nevidět jen slepý, až do jejich osvobození Izraelem v r. 1967. Do té doby o muslimských svátcích musely být křesťanské kostely a školy zavřeny, křesťanské svátky se neuznávaly.  Nová brána, zbudovaná r. 1889 pro usnadnění přístupu do křesťanských čtvrtí vně hradeb, byla zazděna spolu se všemi západními bránami, včetně Jaffské a Sionské. 

Křesťanské školy byly v r. 1955 podřízeny jordánské správě a dohledu. Vyučovalo se v arabštině a učebnice očerňovaly židy a křesťany, zatímco oslavovaly islám. Kupodivu, církve k tomu neměly od r. 1948 do 1967 jaksi co říct. Byl to stejný osud, jakým trpěl téměř 1000 let největší křesťanský kostel Hagia Sofia (Svatá Moudrost), brutálně vypleněný otomanskými janičáry 29. května 1453. Během několika hodin byly tisíce jeptišek znásilněny předtím, než jim podřízli hrdlo. Muži byli ukřižováni nebo naraženi na kůl. Dětem, ukrytým zoufalými matkami v chrámu Svaté Moudrosti, byly ve jménu „náboženství míru“ usekány hlavy a jejich malé lebky byly pak užívány ke zhášení svíček. Kostel byl znesvěcen, křesťanské symboly odstraněny, všechny stopy tisícileté Byzantské říše tak měly zmizet. 

Před dobytím otomanskými Turky byla Anatolie řecká a křesťanská. Ještě ve 20. století byla křesťanská čtvrtina moderního Turecka. Když se v arménsko-křesťanských oblastech Anatolie usadilo 850 000 muslimů, rozpoutali zde typicky islámskou vlnu znásilňování, vraždění a vyhlazování. 

Nedělejme však předčasné závěry, když se díváme na to, co se dnes děje v Evropě: Stuttgart, Duisburg, Berlin-Neukölln a Kreuzberg, Bremerhaven, Offenbach, Marseille, Paříž, Cologne, Nice, Lyon, Stockholm, Antwerpy, Molenbeek, abychom jich jmenovali alespoň několik. Ulice Stuttgartu, Frankfurtu a Dijonu jsou právě plné rozdivočelých mladíků, házejících kamení na policii, mladíků jistého kulturního původu, který, stejně jako Lord Voldemort v Harry Potterovi, Nesmí Být Jmenován. 
A tyhle výtržnosti nemají ovšem nic společného s rostoucími útoky na židy a křesťany, s rostoucími No-Go oblastmi v evropských městech, ani s ohromně populární politikou uctívané německé kancléřky. Němečtí voliči, jak víme z historie, neradi rozhoupávají loď – dokonce ani když míří k vodopádu.