29. března 2002 se před velkprodejnou v jeruzalémské čtvrti Kirjat ha-Jovel vyhodila do vzduchu hamásovská teroristka Šálida Aját el-Akráš. Při jejím sebevražedném atentátu přišli o život dva lidé a osmadvacet jich bylo zraněno. Před vchodem dívčí školy OSN je na mostě pro pěší umístěna její oslavná nástěnná podobizna.

Amnesty International a OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitární činnosti) se ve dnech. kdy píši tento článek, dostaly do nesrozumitelného sporu. Amnesty například obvinila palestinský Hamás, že se v gazanské válce v létě minulého roku dopustil svými raketami strašlivých válečných zločinů.

Neříká, proč si toho všimla teprve teď. OCHA naopak považuje onen rok za „nejkrvavější“ pro Palestince od roku 1967. Nezmiňuje se ovšem o tom, že Hamás v létě čtrnáctkrát porušil vyhlášené příměří a zbytečně tím válku protahoval.

Morálka se dnes v politice píše velkým písmem. Z organizací jako Greenpeace, Amnesty International nebo Human Rights Watch se staly „supervelmoci“. Jejich zprávy se na Západě čtou jako vyznání víry a slouží za vzor politice. Těmto nevládním organizacím se připisuje takový význam, že se jim ze soukromých i veřejných zdrojů hrnou milióny; ve skutečnosti reprezentují špatné svědomí „bělocha“, který se jako pachatel obchodu s otroky provinil vůči africkým domorodcům a dnes se dodávkami zbraní stává spoluviníkem všech ozbrojených konfliktů na tomto světě.

Znesvéprávňování muslimů na úkor Izraele

Za nekritickým soucitem „s ubohými Araby“ se skrývá diskriminující opovržení muslimským člověkem, bezpříkladně cynické zbavování svéprávnosti. Západ ještě pořád na Palestince a jiné „bojující“ muslimské Araby shlíží blahosklonně podceňujícím zrakem někdejšího koloniálního pána: upírá těmto bojujícím muslimům schopnost svobodně se rozhodovat a vědomě plánovat své činy. Pokládá je doslova za „nesvéprávné“ a „necivilizované“. Svou „bělošskou arogancí“ zbavuje muslimské Araby důstojnosti a tudíž je nevolá k zodpovědnosti za genocidu, hromadné vraždy, nesmírně se množící umělé potraty, obchod s ženskými otrokyněmi a vraždění homosexuálů. Nikdo nemluví o tom, že je nutno pohnat velitele Hamásu a Islámského státu nebo přisluhovače Hútíů k mezinárodnímu soudnímu dvoru jako válečné zločince. Pořád jim jde jenom o to, zda a jak by mohli hnát k osobní zodpovědnosti izraelské politiky a vojenské činitele, zatímco palestinský Úřad autonomie oslavuje své vlastní hromadné vrahy jako národní hrdiny a pojmenovává po nich školy a náměstí, aniž by jej za to evropští sponzoři někdy podrobili kritice.

Práva žen

Jako Evropané můžeme jistě vítat a podporovat kampaně za práva žen. Zvláště ve světě údajně „špatně vykládaného islámu“ jsou ženy týrány bitím, kamenováním, obřízkou a dokonce nesmějí řídit auto, ani když jsou zcela zahalené. Evropská média často tvrdí, že Islámský stát ani jiné krutosti, které islámský svět provádí, nemají nic společného s islámem, neboť to je prý „náboženství míru“ - a to dokonce i tehdy, když muslimové před teroristickými útoky vyřvávají „Alláhu Akbar“!

U nás jsme na tom zato naprosto v pořádku, pokud jde o práva žen: smějí tu polonahé pózovat coby sexuální objekty a s anorekticky vyhládlým tělem se vznášet na přehlídkových molech. Stalo se snad někdy, že by organizace pro lidská práva tyto mravy „osvíceného“ Západu pranýřovaly jako něco, co právům žen odporuje?

Lidská práva

I zprávy o porušování lidských práv mají svou vlastní agendu. Vypuknutí války v Jemenu si svět povšiml teprve tehdy, když saúdské bomby připravily o život sedmnáct civilistů, z toho šest dětí. Jejich smrt se odsuzuje obzvlášť hlasitě, protože Saúdové jsou spojenci Ameriky, dostávají od ní zbraně a podle Íránu je do války štvou „sionisté“. Odkud mají zbraně Hútíové, Islámský stát a jiní záškodníci, o tom se cudně mlčí. Saúdové válku v Jemenu nevyvolali ani ji nechtěli. Tam se krev prolévá už dlouhá léta. Hútíové se za podpory Íránu zmocnili skoro celé země. Nikomu nevadilo, když v jedné mešitě zabil sebevražedný atentátník více než sto čtyřicet lidí včetně dětí, což je možno spatřit na Youtube. A dokonce se v té oblasti zneužívá dětí k bojům, ba i k sebevražedným atentátům, čehož si zřejmě na osvíceném Západě také nikdo nepovšiml.

Kdo je obětí?

Neustále se zdůrazňuje smrt dětí do osmnácti let, jako by smrt dospělých mužů či žen byla něčím méně hrozným. Stojí za povšimnutí, že u mrtvých v Gaze zpravodajské agentury zdůrazňují, že šlo „převážně o ženy a děti“. Asi tomu tak není, neboť ministerstvo zdravotnictví přesným studiem seznamů mrtvých z řad Hamásu za pomoci izraelského Amit Institutu zjistilo, že z mužů zabitých ve válce jich aspoň tisíc byli aktivní bojovníci Hamásu. Ověřená čísla, na nichž by se shodly Spojené národy, Hamás, Izrael i organizace pro lidská práva, nejsou dodnes k dispozici; navíc nikdo neviděl propagační stránky Hamásu, kde by se ženy představovaly jako bojovnice - to by je totiž už nemohli zařadit do kategorie ženských civilistů. Totéž platí o dětech a mladistvých. Nová filmová dokumentace Hamásu ukazuje, jak se dnes sedmnácti tisícům dětí dostává vojenského výcviku pro boj.

Dokud se Arabové či muslimové pobíjejí mezi sebou, ať už zbraněmi americkými či ruskými, skoro nikoho to nezajímá. Teprve když se do toho vloží poslední dosud existující a funkční státy arabského světa, začnou pršet protesty. Vraždí-li Islámský stát, povstalci, Hútíové, Hamás a jiní, jak se jim zlíbí, pak přesná čísla „žel nejsou k dispozici“. Dojde-li však k bombardování ze strany Saúdské Arábie a podobných států, jsou zprávy najednou velice přesné - až do posledního mrtvého.

Stejně jako  u práv žen je nápadné, že organizace pro lidská práva jednají s příslušnými lidmi a národy jako s nesvéprávnými. Rozhodnost, strategické  plánování a „válečné cíle“ vidí pouze u států jako je Izrael, Saúdská Arábie nebo Egypt, zatímco všelijaké povstalecké či partyzánské organizace podle nich žádnou řízenou strategií nedisponují.

Kdo je pachatel?

A přitom je politika Palestinců stejně vymakaná a aktivní jako u Izraele. Sledují strategické cíle a rozhodně to nejsou jen nějaké štvané oběti bez vlastní vůle. Ty více než dva tisíce mrtvých v Pásmu Gazy byly důsledkem vědomé válečné politiky. Hamás v létě roku 2014 válku nejprve zosnoval a pak několikrát vědomě porušil příměří. To si žádalo stále více mrtvých, zvlášť na jejich vlastní straně. I jejich metoda - zneužívání civilistů jako lidských štítů, umisťování zbraní ve školách, mešitách a nemocnicích - byla vědomým rozhodnutím odpovědných představitelů Hamásu a ne něčím náhodným. Zabývat se tímto tématem je pro Spojené národy a jim podřízené organizace zpravidla „trapné“: musely by totiž přiznat, že určité školy či mešity byly pro Izraelce legitimními cíli a že je to v poslední instanci Hamás, kdo nese vinu na úmrtích, k nimž na tomto základě došlo.

Západ ztrácí smysl pro realitu

K vytvoření OSN došlo v době, kdy se celý svět skládal pouze z národních států. Dnes v ní zasedají státy jako Libye, Sýrie, Irák a Jemen, které se vlastně už dávno rozplynuly. Pravda, vysílají dosud diplomaty: jenže co ti vlastně reprezentují? A teď by si dokonce přály uznání neexistujícího státu - Palestiny; to je porušením smluv, ratifikovaných dohod a mezinárodně uznávaných pravidel. Zlé je na tom to, s jakou arogancí zde Západ překrucuje realitu, jen aby dosáhl splnění svých zbožných přání.

Po jistou dobu platilo, že směr politiky určují takzvané „národní zájmy“. Nejpozději počínaje Jugoslávií, Irákem, Sýrií nebo Libyí však už není možno rozeznat ani zájmy aktérů a lidí v pozadí, ať už evropském nebo americkém. V narůstajícím chaosu a anarchii „zemí“ arabského světa už nelze ani najít partnera pro kouzelný prostředek zvaný „dialog“, jímž USA a Evropané chtějí „řešit“ všechny problémy.

Dále jsou pro „Západ“ typické i spekulace, jaké nedávno rozšířil list Neue Zürcher Zeitung. Martin Zapfe ze Střediska pro výzkum bezpečnosti, který je vedoucím týmu „Globální bezpečnosti“, rozvíjí teorii, podle níž by úspěch Islámského státu mohl mít i pozitivní důsledky a vést nakonec k „míru“ - že totiž „při dosažení kompromisu mezi zájmy Íránu, Saúdské Arábie a Turecka by byl mír myslitelný.“

„Mír“ jako výsledek integrace nacistů

Mír je ovšem velice relativní pojem. V Evropě například vládne „mír“, ačkoli od Druhé světové války nedošlo k podpisu žádné mírové smlouvy; na Blízkém východě i navzdory bezpočtu „mírových dohod“ zuří válka.

Chtít tam nyní uzavřít „mír“ s Islámským státem, hútíovskými povstalci a dalšími je něco podobného, jako kdyby se v letech 1941 – 44 uvažovalo o „míru“ za pomoci integrace nacistů. Dnes víme, že nové uspořádání světa umožnila teprve naprostá kapitulace Německa. Z této historické lekce se však politika zřejmě zatím nepoučila.

 

© Ulrich W. Sahm
Překlad Ivana Kultová

29. 4. 2015