Dospělé děti Židů, kteří přežili holokaust, mají sklon brát nebezpečí považovaná za hrozbu pro existenci Izraele -  například íránskou atomovou bombu - vážněji než potomci těch Židů, kteří holokaust nezažili. Vyplynulo to z průzkumu traumatologa Amita Šrira z Bar-Ilanovy univerzity.

Potomci těch, kteří přežili, považují svět za nebezpečné místo a jsou citliví na hrozby, které lze symbolicky spojit s nacistickou genocidou Židů známou jako šoa. Podle výzkumu prý „předávají méně pozitivní světonázor svým dětem“. Průzkum se uskutečnil již v roce 2012, když se média a veřejné mínění v Izraeli zvlášť intenzívně zabývaly snahami Íránu získat atomovou bombu. Srovnáním odpovědí dětí, jejichž rodiče přežili holokaust, s reakcemi těch, jejichž rodiče genocidu nezakusili, se zjistilo, že první skupina respondentů mnohem silněji vnímá „nepřátelský scénář světa“ a zabývá se jím intenzivněji; o příznacích „dodatečného traumatu“ by se dalo hovořit dokonce i u vnuků, tedy u třetího pokolení. Otázky obdrželo celkem pět set padesát Izraelců (jejich současného politického zaměření se dotazy podle levicově liberálního listu Haarec netýkaly).

Podle staršího výzkumu připadají Židé, kteří přežili, svým dětem „chladní, nepřístupní a s odstupem“. Tito rodiče své děti „přeúzkostlivě“ chrání, ani je nepouštějí samotné na ulici nebo mezi jiné děti.

Od svého bolestného vzniku v roce 1948, za vyhlazovací války armád arabských států, se židovský stát několikrát ocitl v situaci, kdy jeho existence byla ohrožena. V roce 1967, před Šestidenní válkou, v níž pak Izrael velice rychle zvítězil nad Sýrií, Egyptem, Irákem i Jordánskem, se městské parky - například v  Ramat Gan - připravovaly pro hromadné hroby. Po překvapivé invazi Egypta a Sýrie v roce 1973 se v Izraeli šířil pocit, že by tato válka mohla znamenat pro stát konec. Generál Moše Dajan prý před americkými diplomaty pohrozil Egyptu použitím „absolutní zbraně“, což přimělo amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera k dodávce zbraní pro záchranu Izraele leteckým mostem. Západoněmecký kancléř Willy Brandt prý o útoku věděl předem, izraelskou vládu však neinformoval a americkým nákladním letounům zakázal v Německu přistát a natankovat.

Přesto naplnili pracovníci EL AL ve Frankfurtu před odletem nákladový prostor podlouhlými bednami, zatímco cestující - což jsem sám viděl - dostali své kufry až po válce.

A konečně před vypuknutím irácké války v roce1991 vyhrožoval tamní diktátor Saddám Husajn, že „spálí půlku Izraele“. Během války pak proti židovskému státu odpálil asi šestadvacet raket Scud, ale všichni obyvatelé dostali včas plynové masky, které si při každém raketovém poplachu navlékli a schovali se do zvlášť utěsněných místností ve vyšších patrech. Když Husajn proti Kurdům v městě Halabdža použil otravného plynu, obávali se náletů raket s takovou náloží též Izraelci. A vše to automaticky vyvolávalo asociace s holokaustem. Vzhledem k těmto dějinným zkušenostem bere mnoho Izraelců řečnění o genocidě - například ze strany íránského režimu - úplně doslova.

© Ulrich W. Sahm
Překlad Ivana Kultová

22.04. 2015