Předmět živé diskuse: národní stát pro židovský národ

V posledních týdnech roku 2014 vyvolal jeden návrh zákona vzrušení v Izraeli i daleko za hranicemi. Netanjahuova vláda si přeje, aby v zákoně byla zakotvena definice Izraele jako národního státu židovského národa. Ti, kdo před tím varují, cítí oživení rasisticky motivovaného útlaku. Palestinský prezident Abbás hřímá proti systému apartheidu u Izraelců a zapřísahá se, že židovský charakter Izraele nikdy neuzná.

Kořeny židovského národa lze zpětně sledovat v časovém rozpětí asi čtyř tisíc let. Téměř stejně staré je heslo: „Pojďme… vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“ (Žalm  83,5; český ekumenický překlad).
Strach před zničením, pocit stálého ohrožení tkví v židovském myšlení velice hluboko. Proto Židé okamžitě schovávají jarmulku, jakmile ve Frankfurtu vystoupí z letadla. Proto se Izraelci, kterých bývá obvykle všude hned plno, mnohde najednou drží potichoučku zpátky. Kdo chce pochopit Izrael, musí brát tento pocit vážně - ačkoli se zdá být ne vždy logický a dnes snad méně oprávněný než kdy dříve.

Z čistě rozumového pohledu na tom židovský národ nebyl z hlediska bezpečnosti ještě nikdy tak dobře jako dnes. Dosud nikdy v historii neměli Židé tolik vojenské moci a tak velký vliv po celém světě, aby se mohli sami ubránit. Demografické strašáky, které předpovídají, že se Židé kvůli míře porodnosti stanou v Izraeli menšinou, se zakládají na zastaralých číslech. Nejnovější trendy hovoří pro židovský Izrael, možná dokonce i v případě, že nedojde k rozdělení na dva státy. Írán s jadernou výzbrojí znamená daleko větší ohrožení pro sousední státy sunnitských Arabů než pro Izrael. Pro západní svět, především pro Evropu, je atomová bomba v rukou mullů spolu s rozsáhlým raketovým arzenálem přinejmenším stejně nebezpečná jako pro stát Izrael.
Strach však má zřídkakdy co dělat s rozumem. A pak se poslankyně švédského parlamentu Hillevi Larssonová s úsměvem vytasí s palestinskou vlajkou, na níž je mapa „celé Palestiny“ - včetně státního území Izraele! A její země, do jisté míry coby předvoj Evropy. hned také uznává Palestinu jako nezávislý stát, jehož prezident Mahmúd Abbás neúnavně prohlašuje, že by se „šest milionů Palestinců“ chtělo vrátit do svých domů v Izraeli - tedy včetně něho.

Zvukovou kulisu k tomuto scénáři tvoří z izraelského pohledu hřmot zbraní na Golanských výšinách, kde se na druhé straně syrských hranic navzájem do krve řežou al-Káida, takzvaná Fronta an-Nusrá a oddíly prezidenta Asáda. Kulisa „Arabského jara“, které už několik let předvádí, jak by mohlo vypadat arabské sebeurčení, je stejně málo vhodným lékem proti dávno zakořeněnému židovskému strachu jako evropská ujišťování, že myšlenka národních států je překonanou záležitostí. Židovský národ vidí sám sebe jako etnickou a náboženskou menšinu, kterou všichni zatlačují do kouta a která musí bojovat o svou existenci.

Aktivitu, s níž vláda navrhuje „ústavu “, jenž má definovat „Izrael jako národní stát židovského národa“, je třeba posuzovat v těchto souvislostech. Přitom není ovšem ještě vůbec jasné, jak přesné znění zákona vypadá. Zatím leží na stole nejméně tři návrhy. Všechny uvádějí, že účelem státu Izrael je být domovem a útočištěm židovského národa. Všechny zdůrazňují demokratické státní zřízení tohoto státu, popisují jeho symboly a jazyk, jeho kalendář a zákonem uznané svátky.
První návrh je  z roku 2011 a přišla s ním ausgerechnet strana Kadima, považovaná za stranu „levého středu“, jejíž vůdkyně Cipi Livniová dnes proti návrhu tak vehementně brojí. Druhý návrh zákona pochází od poslanců premiérova Likudu, který je třeba definovat jako „stranu pravého středu“, a od pravicových stran HaBait HaJehudi (Židovský domov) a „Jisra´el bejtejnu“ (Izrael, náš domov).

Vskutku pozoruhodným rozdílem mezi oběma těmito návrhy je, že „umírněná“ strana Kadima chtěla degradovat arabštinu na „jazyk se zvláštním postavením“ - kdežto návrh „pravicových“ poslanců na postavení arabštiny jako druhého úředního jazyka nic nemění. Jinak není v tomto návrhu zákona nic nového, třeba ve srovnání s Prohlášením nezávislosti státu Izrael z roku 1948; Toto Prohlášení, v němž se již hovoří o národním státu židovského národa, tím staví na Balfourově deklaraci z roku 1917, na mandátu Společnosti národů z roku 1922 a na takzvaném Plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947.
Jediný problematický bod: Prohlášení nezávislosti nemá dosud v Izraeli právně závaznou povahu. Stát Izrael nemá ústavu, nýbrž pouze několik základních zákonů. Národní shromáždění mělo sice již v roce 1948, hned po založení státu, ústavu během šesti měsíců vypracovat; tato šestiměsíční lhůta však dosud neskončila, jelikož se izraelští zákonodárci dodnes nedokázali dohodnout. Závaznou formulaci základních práv přinesla během let řada základních zákonů.

K těmto základním zákonům hodlá nyní Netanjahu připojit další, který definuje Izrael jako národní stát židovského národa, a tím tento aspekt Prohlášení nezávislosti právně zakotvit. Na skutečnosti, která je často zdrojem napětí - totiž na tom, že Izrael je současně židovským státem a demokracií - se nemá nic změnit stejně jako na právech nežidovských občanů a na svobodném přístupu ke všem posvátným místům na území státu.

Většina izraelsko-židovských kritiků návrhu základního zákona, k nimž v neposlední řadě patří prezident státu Re´uven Rivlin, nemá zřejmě ani tak problém s jeho obsahem, jako spíše strach z mezinárodních reakcí. A to asi nikoli zcela bezdůvodně. I „Der Spiegel“ totiž zuřivě zareagoval, že z arabských Izraelců, kteří tvoří aspoň dvacet procent obyvatelstva, udělá nový základní zákon občany druhého řádu.

List „Neue Zürcher Zeitung“ se rozčiluje nad tím, že židovské právo bylo ustanoveno jako jakýsi - všimněte si, jakýsi - zdroj izraelského zákonodárství. Přitom jako by ve Švýcarsku zcela přehlédli, že například židovská zásada „oko za oko, zub za zub“ stanoví souvztažnost provinění a trestu a že patří k zásadám evropské jurisdikce. Rovněž přikázání „Nezabiješ“, které doufejme ve Švýcarsku dosud platí, pochází ze židovského práva.

V Německu „Die Zeit“ vidí v právním zakotvení Izraele jako židovského národního státu příznak toho, „jak velice se politika a společnost [v Izraeli] stočily doprava“. Tito novináři přitom zřejmě přehlédli, že to byli izraelští „pravičáci“, kdo původně „levicový“ návrh zákona zbavili diskriminace arabštiny jako druhotného jazyka. Nebo snad „pravice“ už není „pravice“ a „levice“ už není „levice“? Možná  izraelští „pravičáci“ tento aspekt nového zákona zatím jen přehlédli a jakmile si ho všimnou, urychleně ho opraví, čímž se zase přesunou „doprava“ k „levičákům“, takže potom snad i stranická šéfka Kadimy Livniová bude moci k návrhu zákona připojit svůj souhlas? Ale to je všechno spekulace. Skutečnost je taková, že zatím není k dispozici ani platný text zákona ani žádný zákon schválený většinou poslanců Knesetu.
Už teď je ovšem zřejmě jisté, že se nový základní zákon, který prohlašuje Izrael za národní stát židovského národa, bude  jen v nepodstatných věcech odchylovat od toho, co říká Prohlášení nezávislosti. Poskytl by tak židovskému národu přibližně stejnou záruku, jakou dává např. základní zákon SRN národu německému.

Mnoho zemí světa například poskytuje lidem určitého etnického původu zjednodušené podmínky přistěhování, neboli „právo na návrat“. Patří sem i Spolková republika Německo, například pokud jde o osoby německého původu jako jsou Němci z Povolží.
Třetina sto devadesáti šesti států naší planety má na vlajkách náboženské symboly. Jednatřicet států se takto hlásí ke křesťanství, jednadvacet k islámu, jedenáct k jihoamerickým či asijským náboženstvím - a přitom se vůbec nebere ohled na menšiny v těchto zemích vyznávající jinou víru. Vlajka Izraele inspirovaná židovským modlitebním šálem s Davidovou hvězdou uprostřed je tím tedy sice svérázná, ale zase ne až tak moc zvláštní. Padesát sedm států patřících ke světovému společenství se výslovně identifikuje jako státy muslimské, musejí se tedy právě tak vypořádávat s napětím mezi náboženstvím a demokracií - pokud je ovšem vůbec demokracie v jejich zájmu.

Skutečným adresátem diskusní aktivity kolem návrhu zákona však je a nadále zůstává palestinský prezident Mahmúd Abbás. „Abú Mazen“, jak mu říká jeho lid, neúnavně mele pořád dokola: „Palestinci Izrael nikdy jako židovský stát neuznají.“ Kdyby to měla být pravda, znamenalo by to, že Palestinci zásadně odmítají dvoustátové řešení. A všichni, kdo chtějí konflikt na Blízkém východě řešit vytvořením dvou států, se po procitnutí - nebo po vystřízlivění z „kachny“, kterou kdysi vypustili - pravděpodobně velice rychle přidají k fanouškům textu, který prohlašuje Izrael národním státem židovského národa po boku národního státu národa palestinského.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová