Není úplně jasné, co bylo naplánováno a co bylo dílem náhody. V každém případě se ale izraelskému námořnictvu, které v pravý čas zachytilo nákladní loď „Klos-C“ plující pod panamskou vlajkou, podařil skvělý tah.
Už řadu dní předtím, než bylo plavidlo v doprovodu dvou izraelských raketových člunů bezpečně dopraveno do přístavu v Eilatu, aby mohlo být vyloženo a důkladně prozkoumáno, rozesílá izraelská armáda snímky raket M-302, jež byly nalezeny na palubě. Vrchní velitel izraelského námořnictva vysvětluje před kamerami svému ministrovi obrany, jakoby „spontánně“ a „mezi svými“, co vlastně našli a co by rakety mohly natropit, kdyby doputovaly až na místo určení v Pásmu Gazy. Tiskový mluvčí izraelské armády přesně popisuje trasu tohoto vojenského nákladu: z Damašku přes Teherán, íránský přístav Bandar Abbas v Perském zálivu, dále přes Umm Qasr v jižním Iráku a Indickým oceánem směrem na Port Súdán v Rudém moři – kde loď „Klos-C“ krátce před zakotvením v bezpečném přístavu obsadili vojáci elitní jednotky „Sajeret 13“. Už jenom najít takovou loď je jako najít příslovečnou jehlu v kupce sena.
Zdá se, že snad ještě důležitější než dění na širém moři je v tomto případě inscenace pro veřejnost. Jestliže Netanjahuova cesta do USA nebyla naplánována pro tuto událost, rozhodně k ní alespoň došlo ve správný čas – a Izraelci toho jen využili. Náhle se jeví Netanjahuovy výroky na konferenci AIPAC v novém světle, získávají na váze, když tam den předtím před zástupy nadšených přátel Izraele prohlásil, že Írán posílá do světa namísto humanitární pomoci „rakety, teroristy a řízené střely, aby ohrožoval a mrzačil nevinné lidi“. Kdo situaci kolem Izraele sleduje delší dobu, hned si vzpomene na jiná plavidla – „Santorini“, „Karine-A“, „Francop“ a „Victoria“, která možná představovala jen špičku ledovce dodávek zbraní z Íránu extremistickým skupinám v okolí židovského státu. Nikdo neví, kolik takových dodávek došlo do cíle. Nedá se zjistit, kolik podobných vojenských akcí zůstalo skrytých, protože žádná ze zúčastněných stran neměla zájem na jejich zveřejnění.
Všem, kdo se už léta ptají, kdy Izrael udeří proti Íránu a jeho hegemonistickým a nukleárním ambicím, a zvláště všem, kteří chtějí zabránit nové válce na Blízkém východě, budiž řečeno: my už uprostřed války jsme – války, která má na mnoha místech strašlivě krvavou podobu. Jen v Sýrii si tato válka v posledních třech letech vyžádala čtyřikrát více obětí než všechny arabsko-izraelské války za posledních sedm desetiletí. Možná, že jednou my sami, nebo historikové v éře našich dětí a vnuků, tuto válku jednou označí za „třetí světovou“.
Z izraelského pohledu má těch 10 000 raket, které experti odhadují v Pásmu Gazy, úzkou souvislost s událostmi v Sýrii, Libyi, Mali, Afghánistánu, Somálsku nebo na Sinajském poloostrově. Tato nejnovější válka nezuří v podobě tankových bitev. Už se nestřetávají vojenské oddíly, jaké proti sobě stály v době napoleonských válek. Války 21. století jsou válkami tajných služeb; cílené a překvapivě rychlé akce komand jsou v nich důležitější než vleklé zákopové boje. Používají se zástupné subjekty, jakým je třeba Hizballáh sloužící jako prodloužená ruka Íránu. Není náhoda, že Írán učinil maximum pro to, aby zastřel původ raket na lodi „Klos-C“ – od té chvíle, kdy převzal prezidentský úřad Rúhání, se přece soustředí na „ofenzívu šarmu“ vůči Západu. Kromě boje o veřejné mínění však odborníky zaměstnává nejvíc „cyberwarfare“ neboli válka v kybernetickém prostoru, a „lawfare“ – boj právními prostředky. Proto je také pro izraelské komentátory, kteří vysvětlují, co se dělo kolem „Klos-C“, velice důležité, že celá akce proběhla v naprosto dokonalém souladu s mezinárodním právem.
Frontové linie této „třetí světové války“ se jen těžkou chápou a ještě hůře vysvětlují. V Sýrii bojuje Írán ve spojenectví s Assadovým režimem a Hizballáhem proti džihádistickým skupinám, s nimiž jsou spojeni Hamás a Islámský džihád, pro něž ovšem byl určen náklad na „Klos-C“. Role ropou bohaté, vlastně prozápadní, ale současně ultrakonzervativní Saúdské Arábie je stejně ambivalentní jako úloha Turecka, člena NATO. Turecký premiér Erdogan pochází ze stejné ideologické líhně jako wahábističtí extrémisté z Muslimského bratrstva, Hamásu, Islámského džihádu nebo salafistických skupin. Po prvních výsleších měli izraelští pozorovatelé za to, že turecký kapitán lodi „Klos-C“ neměl ponětí, co má vlastně na palubě. Ale něco musel tušit, když náklad pocházející z Íránu byl v Iráku překryt pytli s cementem, načež byl na celý náklad vystaven jediný nákladní list.
Proč bychom se však měli snažit porozumět nějakému Turkovi, když jsou tu Američané, kteří na jedné straně pomáhají Izraeli objevit a sledovat „Klos-C“ a její rakety – což podle prvních náznaků skutečně učinili – ale současně nejsou připraveni přehodnotit svou blízkovýchodní politiku, která prakticky všude pomáhá k moci právě těm lidem, kteří jsou nejzapřisáhlejšími nepřáteli Západu, a především Izraele?
Johannes Gerloff,
05.03.2014