Emanuele Ottolenghi

Prezidentské volby v Íránu potvrzují známé rčení, že chybička se někdy vloudí.

Vítězství bývalého vedoucího íránského jaderného vyjednávacího týmu Hassana Rouhaniho v prezidentských volbách bylo pro režim pravděpodobně překvapením, přestože volby pečlivě inscenoval, aby zajistil, že budou připuštěni pouze kandidáti, kteří jsou k němu neochvějně loajální. Když nic jiného, potvrzuje to význam západního tlaku na režim a dokazuje, že má-li být Íránu zabráněno získat jaderné zbraně, tlak sankcí musí neúprosně pokračovat.

První nadějné komentáře k Rouhaniho úspěchu se zaměřovaly na jeho údajně reformní sklony, ale přitom zapomínaly na to, že ač možná neúmyslně, představuje Rouhani pro režim přímo hvězdný výsledek. Konec konců, nejvyšší íránský vůdce Ali Chameneí jmenoval Rouhaniho v 90. letech předsedou Rady národní bezpečnosti a později Rady pro určování zájmů (Expediency Council). Rouhani je členem íránské vrstvy kleriků, kteří se po většinu své kariéry věnovali bezpečnostním a zpravodajským otázkám – možná včetně aktivní role při systematickém vraždění oponentů režimu v 90. letech. Rouhani tedy není žádný disident. Sám se již distancoval od podpory, kterou mu vyslovil jeho reformistický předchůdce Mohammad Chatámí, když kritizoval radikalismus Chatámího éry. Ve svých pamětech se chlubí tím, jak podváděl Západ v době, kdy působil jako vyjednavač při jaderných rozhovorech. A veřejně také prohlásil, že vidí Pákistán jako vzor hodný následování v jaderné otázce. To není moc slibné pro ty, kdo by v jeho zvolení chtěli vidět potenciál obratu v jednáních o jaderném programu.

Tím nemá být řečeno, že Rouhaniho vítězství je nějaký mazaný režimní komplot. Patrně doopravdy vyhrál – pro jednou si režim uvědomil, že manipulací voleb by mohl hodně ztratit. Voliči, jimž byly upřeny jiné volby tím, že režim předem diskvalifikoval skoro všechny kandidáty, soustředili svou podporu na jediného kandidáta, který zůstal a aspoň vypadal, že je u Nejvyššího vůdce nejméně oblíben. Jejich hlasování představuje odmítnutí bezohledné jaderné politiky režimu – což je znamením jednak toho, že sankce fungují, jednak toho, že většina lidí viní ze současné situace své vůdce.

Není to poprvé, co režim nechal rozhodnout lid – stalo se tak i v roce 1997, kdy se prezidentem stal reformní klerik Mohammad Chatámí. Tehdy stejně jako dnes byl Írán v politické izolaci a hospodářských potížích. V roce 1997 byly ceny ropy nízké a izolace Íránu byla důsledkem teroristické činnosti za vlády předchozího prezidenta Akbara Hašemí Rafsandžáního. V roce 2013 jsou na Írán uvaleny přísné sankce a jeho příjmy z ropy výrazně poklesly.

Režim si nemohl dovolit riskovat opakování roku 2009, kdy zfalšované volby, které potvrdily ve funkci oblíbence Nejvyššího vůdce, úřadujícího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, vedly k jednomu z nejsilnějších protestů proti vládě kleriků od íránské revoluce v roce 1979. O čtyři roky později to vypadá, že Íránci ze všech společenských vrstev ztrácejí s režimem trpělivost. I chudší venkované a voliči tradičnější báze zřejmě podpořili Rouhaniho. Vědom si toho, že podpora režimu má velké trhliny, Chameneí se patrně smířil s Rouhanim, neboť nějaký velký volební podvod by mohl způsobit další povstání, které by však tentokrát zachvátilo celou zemi.

Íránští vládci, dobře si vědomi rostoucí mezinárodní izolace své země a souvisejících hospodářských potíží v důsledku sankcí, potřebují někoho, kdo dokáže otočit list a získat pro jejich politiku dostatečný prostor jak doma, tak v zahraničí. Vzhledem k tomu, že sankce nadále ukrajují z ropných zisků a omezují přístup Íránu k mezinárodnímu finančnímu systému, stává se snaha udržet íránské jaderné ambice a současně čelit nebezpečí vnitřního kolapsu pod hospodářským tlakem stále obtížnější. To, že Rouhani mohl vyhrát, navzdory ostré kritice, jíž byl vystaven ze strany konzervativních médií, ukazuje, že Nejvyšší vůdce v současné době považuje za výhodné, aby se prezidentem stal někdo „umírněný“.

Prezident nebude mít volnou ruku tvořit vlastní politiku, ale jeho nástup k moci poskytuje Íránu čas. Když nyní bude veřejnou tvář Íránu představovat Rouhani, může to vrazit klín mezi západní země v otázce jaderného programu, a to právě po dobu, kterou režim ještě potřebuje, aby překročil kritickou hranici. Doma může jeho vláda uklidnit domácí protesty. A pokud se Rouhanimu podaří získat úlevu v sankcích, režim dosáhl svého. Je ještě příliš brzy na to udělat si jasný obrázek o tom, proč se Chameneí rozhodl připustit Rouhaniho zvolení, ale kombinace nízkých cen ropy, mezinárodní izolace a vojenské hrozby by mohla být odpovědí.  

Skutečný paprsek naděje, který v Rouhaniho vítězství můžeme vidět, tedy nespočívá v tom, že by konečně nastal prostor pro reformy a kompromis. Spočívá ve vyslovení nedůvěry systému, což dokazuje, že většině Íránců nejde o jaderný program. To může sloužit jako potvrzení, že politika sankcí skutečně režim zasáhla víc, než mnozí předpovídali.

Není tedy čas kolísat – větší tlak může srazit režim na kolena. Když se pak Rouhani podřídí systému, který nemá v úmyslu demontovat, kdo ví, třeba dojdou Íránci k závěru, že jediné zlepšení přijde teprve tehdy, až s tímto režimem jednou provždy skoncují.

Dr. Emanuele Ottolenghi je vědeckým pracovníkem nadace pro obranu demokracie ve Washingtonu. Spoluautorem tohoto článku je Saeed Ghasseminejad, doktorand na Baruch College, New York City; přel.:- mk-