Ruské strašidlo je zpět

Češi se historicky neumí rozhodnout, patří-li na Západ, nebo na Východ

V úterý 18. března uspořádal Institut Williama Wilberforce další diskusní večer věnovaný aktuálním událostem. Vzhledem k vývoji na Ukrajině byla debata moderovaná redaktorkou Českého rozhlasu Veronikou Sedláčkovou zaměřena na zahraničněpolitické dění. Zúčastnili se jí bývalý velvyslanec na Ukrajině Karel Štindl, sociolog Ivan Fišera a publicisté Roman Joch a Dan Drápal.
Tón udala moderátorka hned na počátku konstatováním, že právě v den konání debaty prezident Putin vystoupil v ruském parlamentu a podepsal dohodu o přičlenění Krymu k Rusku. Znamená to začátek nové etapy v mezinárodních vztazích?
Karel Štindl stručně nastínil genezi současné ukrajinské krize a zasadil ji do širších souvislostí: Putin již před lety vyhlásil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století a dal najevo, že hodlá někdejší sféru ruského vlivu obnovit. Otázka zní pouze, jak daleko bude chtít zajít. V tomto duchu se nesla většina komentářů. Ivan Fišera přinesl šest let starou knihu George Lucase nazvanou „Nová studená válka?“, v níž autor už tehdy popisoval kroky Vladimíra Putina jako jednostranné obnovení studené války. Zatímco Západ pracoval na budování důvěry a spojeneckých vztahů, Putin se připravoval na obnovení imperiální role Ruska. Podobně jako v jiných případech, i zde mírumilovný Západ dlouho nechtěl slyšet, že by jeho partner mohl uvažovat konfrontačně. Možná budou současné kroky Ruska na Krymu pro někoho budíčkem. Účastníci diskuse v tomto směru zjevně překvapeni nebyli, snad jen rychlostí a razancí Putinova postupu.
Karel Štindl připomněl Budapešťské memorandum z roku 1994, které formalizovalo dohodu, podle níž se Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán po rozpadu SSSR vzdaly jaderných zbraní nacházejících se na jejich území ve prospěch Ruska. Důležité je, že dohoda obsahovala garanci teritoriální celistvosti Ukrajiny. Porušení této dohody, k němuž v současné době dochází, má dopad i daleko za hranicemi Evropy: Japonsko a Jižní Korea si teď kladou otázku, zda mohou ještě spoléhat na obdobnou americkou garanci, kterou kdysi samy dostaly. Není těžké uhádnout, jaké poučení si z toho vezme Izrael.
Debatovalo se také o nejednotném postoji české veřejnosti vůči Rusku a Ukrajině. Diskutující opakovaně vyjadřovali názor, že Česko se historicky neumí rozhodnout, patříme-li na Západ, nebo na Východ. Jakoby v části populace ožívaly osudné iluze Edvarda Beneše, který po zklamání ze západních spojenců vložil svou naději do slovanského dubiska. Podle Romana Jocha nás Rusko tlačí do vnitřního konfliktu, v němž si musíme vyjasnit, kde stojíme, přičemž vůbec není zřejmé, který názor zvítězí. Široce byl diskutován velký vliv Ruska v hospodářské oblasti, aktivity tajných služeb včetně ovlivňování veřejného mínění, tedy mnohostranný proces, který Ivan Fišera nazval „difusní okupací“. 
Všichni přítomní se shodli v hodnocení, že Rusko představuje říši odlišnou od euroatlantické civilizace, tuto civilizaci ohrožující, a že je namístě naše hodnoty bránit. Vnímají tedy současnou krizi jako střet, pro který vidí dva možné výsledky: buď ho prohraje Evropa pro svou bázlivost, nebo Rusko pro svou ekonomickou neschopnost.
Zazněla konkrétní doporučení podnikat strategické kroky dlouhodobého významu. Dan Drápal například doporučuje budovat technologie, které sníží naši závislost na dovozu surovin z Ruska, a dále úzce spolupracovat s Polskem, pobaltskými zeměmi a Slovenskem a maximálně podporovat Ukrajinu nebo to, co z ní zbude.
Debata se paradoxně netýkala tolik Ukrajiny, jako spíše Ruska a našeho vztahu k němu a stáčela se do roviny střetu civilizačních hodnot. Mnohá další témata zůstala jen na okraji nebo nebyla zmíněna. Nedostali jsme se k analýze jednotlivých skupin obyvatel Ukrajiny. Jen náznakem jsme se věnovali vztahu k islámskému světu. K názoru, zda není lepší, aby se Západ ve spojenectví s Ruskem bránil pronikání radikálního islámu, byli přítomní spíše skeptičtí. Rusko postupuje vždy v souladu se svými zájmy; ty mohou být sice někdy shodné se zájmy Západu, ale to neznamená, že Rusko je možno považovat za spojence.
Cílem debat Institutu Williama Wilberforce je umožnit střet různých názorů a přispět k orientaci. Ačkoli jsme panelisty vybírali tak, aby zastupovali široké názorové spektrum, tentokrát se ve svých názorech většinou shodovali.
Mojmír Kallus