V roce 1975 švédský parlament odsouhlasil – dokonce jednohlasně – že Švédsko se stane multikulturní společností. Švédsku se ve 20. století dařilo. Mimo jiné bylo ušetřeno válečných hrůz a díky postoji Švédů nalezlo v této zemi útočiště i mnoho politických uprchlíků, nemluvě o Židech, kteří byli z Dánska během jedné důležité noci dopraveni na lodích krátce poté, co bylo Dánsko obsazeno nacistickým Německem. Ke konci války se do Švédska často na chatrných plavidlech dopravilo i několik tisíc obyvatel Pobaltí, tedy Litevců, Lotyšů a Estonců. Po roce 1956 nalezly ve Švédsku útočiště tisíce uprchlíků z Maďarska a po roce 1968 další stovky z Československa. Sám jsem ve Švédsku pobýval krátce v roce 1966 a setkal jsem se tam jak s maďarskými, tak s českými emigranty a slyšel jsem jejich příběhy o tom, jak se začlenili do švédské společnosti. V té době byla kriminalita ve Švédsku velice nízká. V roce, kdy švédský parlament odhlasoval, že Švédsko bude multikulturní společností, bylo v zemi spácháno 331 násilných trestných činů na 100 000 obyvatel.
 V roce 2012 to bylo už 1198 násilných trestných činů na 100 000 obyvatel, tedy nárůst o 262 %. Na internetu lze dohledat, že situace je zvláště vyhrocená ve velkých švédských městech, a že zvýšená kriminalita jde na vrub především přistěhovalcům ze severní Afriky a Blízkého východu. Kriminalita přistěhovalců z některých východoasijských zemí (např. z Vietnamu) je přitom nižší kriminalita rodilých Švédů.
 Domnívám se, že žádný národ by neměl být sobecký, a že bohaté národy mají pomáhat chudým. Nicméně pomoc by měla být skutečnou pomocí, nikoli tím, čemu se v Americe říká „zasypávání problémů dolary“ („throwing dollars at problems“). Na druhé straně si nemyslím, že národ by měl pomáhat druhým za cenu vlastního sebezrušení. A obávám se, že něco takového se teď ve Švédsku děje a že se to začíná dít i v Německu. Jsem přesvědčen o tom, že prosperita je podmíněná kulturně a nábožensky. Soužití kultur je možné jen za určitých předpokladů a v určitých mezích. Soužití evropské křesťanské či evropské sekulární kultury s mainstreamovým islámem možné není. (Radikální islamisty z úvah rovnou vynechávám.) Mainstreamový islám nepočítá s rovnoprávností žen. Příkladů kulturních nekompatibilit je mnohem více, ale stačí tato jedna, protože je naprosto očividná.
 Pokud je příslušníků nekompatibilní kultury malý počet, státům se vesměs daří vynucovat dodržování místních zákonů. Příslušníci nekompatibilní kultury buď splynou s většinovou společností, nebo zůstanou ve svém kulturním ghettu, které ovšem mívá prostupné hranice. Jiná věc ovšem je, když stát rezignuje na vynucování zákonnosti. Pak vznikají závažné problémy, roste kriminalita, a původní obyvatelstvo se cítí opuštěno vlastní vládou. Mám dostatek dle mého názoru věrohodných zpráv, a to jak ze Švédska, tak z Německa, že právě toto se děje. Některá naše média nás sice ujišťují, jak velkorysí Němci uprchlíky vlastně vítají, ovšem mám rovněž dostatek dosti věrohodných zpráv, že německá společnost je podobně rozdělená, jako ta česká (případně rakouská, chorvatská, maďarská atd.). Pokud lidé nebudou mít jistotu, že je reprezentují mainstreamové politické strany, povede to nevyhnutelně k nárůstu radikálních protiimigrantských uskupení. Lze se nad tím morálně pohoršovat. Nicméně položí-li někdo německým mainstreamovým politikům otázku: „A co jste si mysleli, že se stane?“, nedělá to z něj ještě xenofoba. To, že předpovídám, že k něčemu dojde, ještě neznamená, že si to přeji nebo dokonce vítám.
 Kromě polarizace společnosti a růstu sociálního napětí má připuštění nekontrolované migrace ve Švédsku a v Německu zřejmě ještě další oběti. (Uvědomuji si, že se zde ocitám na tenkém ledě, protože z německých médií čtu jen sem tam něco a nemohu se považovat za odborníka na tuto oblast; nicméně fakta, která registruji, mi na něco takového ukazují.) Tou je svoboda slova. V Německu pochopitelně nebyla zavedena klasická cenzura. Jsou ale signály, že existuje jakási autocenzura, která velí se o problémech s přistěhovalci příliš nešířit. Z tohoto hlediska je u nás situace podstatně lepší; v médiích i na internetu se setkáte s celou škálou názorů, od nadšených vítačů po skutečně zavilé xenofoby. (Jinou věcí je ovšem nedostatek inteligentní diskuse. Ať se člověk profiluje tak či onak, krajní tábory si ho zařadí. Mně je dopředu jasné, kdo mě po přečtení tohoto článku bude považovat za sluníčkáře a kdo za xenofoba.)
 Další obětí je rezignace na prosazování evropských hodnot v Turecku. Evropa potřebuje od Turecka pomoci (nebo se tak evropští politici s Angelou Merkelovou v čele přinejmenším domnívají), a tudíž nyní přivírá oči nad téměř jistě zmanipulovanými parlamentními volbami, které právě proběhly, a raději mlčí o obnoveném pronásledování tureckých Kurdů. Toto snižování laťky vede právě k tomu, čeho se dlouhodobě obávám, totiž že imigrační příval nakonec povede k vyrovnání na nejnižším společném jmenovateli, a to jak v otázce lidských a politických práv, tak v oblasti ekonomiky. Dnes přestáváme hovořit o lidských právech v Turecku, zítra nebudeme mluvit o lidských právech v Srbsku a pozítří u nás doma.
 Zatímco v Německu oficiální cenzura dosud neexistuje, ve Švédsku je již zapovězeno kritizovat vládní imigrační politiku, a v celé Evropě hrozí zavedení antidiskriminačního zákona, podle nějž bude důkazní břemeno ležet na žalovaném, nikoli na žalujícím.
 Zmíním ještě jednu oběť neomezované migrace: Vztah k Izraeli. Čím více migrantů získá občanství v evropských zemích, v tím prekérnější situaci bude Izrael. Vztah většiny evropských států k Izraeli je velmi pokrytecký již nyní; zde je opět oblast, kde je to u nás lepší než ve zbytku Evropy – a mé přání je, aby to tak zůstalo.
 Dokážu si představit námitku, že všechno to, co píšu, je málo závažné ve srovnání s utrpením lidí, kteří se tlačí do Evropy. Obávám se ale, že tato námitka nepočítá s vývojem v čase. Opravdu bych se rád mýlil, nicméně považuji nejen za možný, ale za pravděpodobný velký nárůst společenského napětí v Evropě. A na Angele Merkelové a jiných politicích mi vadí, že od nich neslyšíme nic o tom, jak situaci do budoucna řešit. Ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, zasedají evropští politici na Maltě. Opět: Rád bych se mýlil, ale nečekám žádný převratný výstup. Půjde o proklamace a o určitá opatření, u nichž je se právem obávati, že budou zastaralá a neúčinná ještě dříve, než začnou platit. To, co nyní potřebujeme, nejsou nějaká polovičatá a dílčí opatření. Potřebujeme od Angely Merkelové slyšet, jak si představuje Německo, Evropu a svět za dva roky či za pět let. Jistě od ní nemůžeme chtít nějaká přesná čísla a jasně formulovaná opatření. Alespoň trochu by mě uklidnilo, kdyby bylo zřejmé, že naslouchá německé policii, tajným službám i sociologům, kteří upozorňují, že integrace tohoto přívalu není možná.
Dan Drápal
11. listopadu 2015