23. 08.
2024


Jak jsem se setkal s placatou zemí  poprvé? V některém ze svých článků jsem měl větu: „To by už někdo mohl rovnou tvrdit, že země je placatá.“ Byl to řečnický obrat – byl jsem přesvědčen, že tak zpozdilý člověk se přece nenajde. A ejhle! Hned v následujícím týdnu jsem se doslechl o člověku, který tuto „teorii“ vážně zastával. Od té doby takových lidí hodně přibylo. Nedávno jsem byl na Slovensku a tam jsem se od jedné ženy dověděl, že někde ve Švýcarsku dokonce existuje dvouletá škola, na které se tato „teorie“ přednáší a studuje. Tušil jsem už před touto pro mne novou informací, že jde o fenomén, který si zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. (Nemyslím tím, že bychom se sami měli stát přívrženci této „teorie“.)

Pokud se toto téma dá studovat na dvouleté škole, pak radím, abychom tento pohled na svět nepodceňovali. Zastánci nějakého menšinového pohledu na svět totiž musí mít nějaké argumenty, které jsou pádné přinejmenším natolik, aby je oni sami brali vážně a aby se jim dařilo získávat nové proselyty. V dobách komunismu jsem se považoval za křesťana a netajil jsem se tím; když mi mou víru někdo argumentačně vyvracel, většinou jsem vítězil. Byl jsem totiž na protiargumenty zvyklý, kdežto můj oponent, který považoval ateismus za samozřejmý, na ně připraven nebyl. Tak to prostě s většinovými (ať už domněle nebo skutečně) názory bývá.

Počátkem devadesátých let běžel v České televizi zajímavý a dobře udělaný kreacionistický seriál, který na základě protestů některých vědců televize asi v polovině stopla. Končilo to besedou evolucionistů a kreacionistů, mezi nimiž byl i můj přítel Pavel Kábrt, který se tomuto tématu celoživotně věnoval. Mně se to jevilo tak, že evolucionisty poráží na hlavu. Na jeho argumenty nebyli připraveni a jeden z našich předních vědců se snížil až k trapnému argumentu, že když chodil do školy na náboženství, tak ho katecheta mlátil. (Tento argument jsem slyšel v osmdesátých letech mnohokrát. Museli to být pěkní ptáčkové, tihle katecheti. A kolik jich muselo být!)

Proto radím, nepouštějte se do sporu se zastánci placaté země nepřipraveni. Pokud tak učiníte, je možné, že nezvítězíte. Tím samozřejmě nechci říci, že oni mají pravdu a vy jste vedle.

V nadpisu článku jsem použil slova narativ. Tento termín se v mém mládí nepoužíval. Snad by se dal vyjádřit českými slovy „příběh“ nebo ještě lépe „vyprávění“. Příběh může, ale nemusí být pravdivý. Stejně tak vyprávění. Vědcům – mají-li být skutečnými vědci – však jde o pravdivost. Ta je pro ně klíčová. Jenže… i oni přicházejí s různými narativy, a věda spočívá v tom, že se snaží tyto narativy ověřit. Chemici před několika staletími řešili otázku, proč některé materiály hoří a jiné ne. Populární byla teorie „flogistonu“, což měla být jakási neviditelná částice, která v látce buď je, a pak je látka hořlavá, nebo v ní není, a pak je látka nehořlavá. Nám tato teorie může připadat směšná, ale než jiní vědci pochopili chemické reakce, šlo o uvěřitelné vyprávění. Pak ale někdo přišel s „lepším příběhem“.

Kosmologové dnes zastávají teorii „Velkého třesku“. Proč? Dá se velký třesk nějak vědecky dokázat? Nedá, protože tento experiment se nedá opakovat. A jsou vědci, kteří na velký třesk „nevěří“. Jsou přesvědčeni, že jejich narativ je lepší.

Určitý narativ z jaderné fyziky počítal s existencí „Higgsova bosonu“. Tato částice byla nejprve určitým postulátem, který se v jistém okamžiku podařilo experimentálně dokázat. Takové jsou možnosti vědeckého postupu.

Jinak platí, že čím více něčemu rozumíte, tím se vám to jeví jako složitější. Platí to například pro mikrobiologii podobně jako pro historii. Takový Darwin považoval buňku za základní jednotku života. Netušil, jak je jednotlivá buňka složitá. S historií je to – v jistém ohledu – podobné. Když jsem několik let studoval dějiny Ruska, jednu dobu jsem se soustředil na raná léta Alexandra I. Ten se ujal vlády po smrti svého otce Pavla I., který byl zavražděn.

O tom, kdy skončila vláda Pavla I., nebylo nikdy sporu. A historici se vesměs shodují v otázce, proč k této vraždě došlo. Pokud jde ale o provedení samo, tedy o detaily této vraždy, existuje celá řada vzájemně nekompatibilních verzí (nebo tomu tak bylo v sedmdesátých letech minulého století).

O mnoho let později jsem se zabýval svatým Václavem. Ve škole jsme se učili, že tehdy platil „Němcům“ tribut. (Bylo to myslím 150 volů, nebo snad 300? Už si to nepamatuji, musel bych to vyhledat.) Když jsem to studoval co nejpodrobněji, dospěl jsem k názoru, že tehdy „Němci“, jak jim rozumíme dnes, neexistovali. Existovali ale Bavoři a Sasové. Ten český tribut byl součástí většího tributu, který platili „Němci“ (Bavoři, Sasové, Frankové, ale také Čechové; ti ale vlastně také ještě neexistovali v dnešním slova smyslu; ano, byli Čechové, ale také Lučané, Charváti, Doudlebi aj.) Uhrům, aby jim dali pokoj. Tehdy šlo o něco podobného, jako když EU platí miliardy Turecku, aby neumožňovalo volný průchod migrantům. Znamená to snad, že je EU „poddána“ Turkům?

Zkrátka čím více toho o knížeti Václavovi víte, tím víc máte dalších otázek. A když vyprávíte jeho příběh, pak některé narativy lépe odpovídají historickým zjištěním než jiné. Je to vlastně trochu podobné jako s tou složitou buňkou.
A čím víc toho víte, tím více budete mít narativů. A tím méně si budete jisti. A pak je zde otázka, která je pro naše téma klíčová: Komu věříte? „Teorie“ placaté země je dle mého názoru dokladem upadající víry ve vědu, ale také v instituce. A pak se naskýtá otázka, proč tato víra upadá.

Četl jsem kdesi zajímavý názor, že osvícenství nahradilo náboženství vědou, nicméně osvícenci nevytvořili narativ, podle kterého by se dalo žít. Teologie svým způsobem přestala být vědou, ale křesťanský narativ přesto stále dává smysl a lze podle něho žít. Což podle „vědeckého ateismu“ nelze.

I ta placatá země je určitý narativ. Nicméně dosti problematický. Zajímá mne především proto, že chci dobře porozumět důvodům oné ztráty důvěry ve vědu a v instituce.
 
Dan Drápal
17. srpna 2024
Pavel Mareš

Pavel Mareš