Když jsem byl malý, obávali se odborníci globálního ochlazování, nikoli oteplování. A publikovali data, která dle jejich názoru nasvědčovala tomu, že nás čeká další období chladu, kterým planeta Země periodicky procházela.

Z rozhovorů mezi lidmi vím, že je velmi mnoho těch, kteří se bojí přelidnění. Vskutku, počet obyvatel země prudce narostl v posledních dvou stech letech. Skuteční odborníci ale bijí na poplach z opačného důvodu: Obávají se nedostatku obyvatel. Podle současných znalostí a prognóz počet obyvatel planety do konce tohoto století výrazně poklesne, což přinese celou řadu vážných problémů, především ekonomických, ale v důsledku ekonomických problémů i problémů politických.

S poklesem počtu obyvatel se už nyní výrazně potýká Japonsko. To je více méně dokonale uzavřeno pro migraci do této země a počet jejích obyvatel bude v následujících desetiletích výrazně klesat.

Přímo katastrofická je situace v Jižním Koreji. Jihokorejci se z mně neznámých důvodů rozhodli se nerozmnožovat. Počet dětí na jednu matku činil v Koreji 0,85, což je zřejmě nejnižší údaj ze všech zemí. Hranice reprodukce je 2,1 dítěte na jednu ženu.
Obrovské problémy bude mít Čína. Ta několik desetiletí prosazovala politiku jednoho dítěte. Tím dosáhla výrazného snížení růstu populace, a když toto opatření zrušila, lidé se už k vyšší porodnosti nevrátili. Do konce století má počet Číňanů klesnout z dnešní 1,4 miliardy na 560 milionů.

Jediný kontinent, kde počet obyvatelstva ještě přinejmenším po několik desetiletí poroste, je Afrika. Všude jinde – včetně řady muslimských zemí – porodnost klesá, někde dramaticky.

Proč je to takovým problémem?  Mnozí soudí, že kdyby bylo na planetě méně lidí, bylo by to pro planetu jen dobře. A je to asi pravda. Pro planetu to možná dobře bude, ale nikoli pro obyvatelstvo. Problém je totiž v tom, že nejsou-li děti, není-li dostatečně silná nadcházející generace, nebude mít kdo vydělávat na důchody. On je totiž velký rozdíl mezi tím, připadá-li na jednoho důchodce sedm lidí v produktivním věku, nebo jen dva. A v druhé polovině tohoto století to bude v řadě států ještě méně.

Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v Evropě. A naše ekonomika už několik let strádá, protože „nejsou lidi“.
Pokud bych uvažoval čistě sobecky, radil bych, abychom se radovali z přílivu ukrajinských uprchlíků a doufali, že jich tu zůstane co nejvíce. Jsou totiž kompatibilní s námi, relativně snadno si porozumíme, a oni už nyní přispívají do našeho státního rozpočtu a pracují mimo jiné i na naše důchody. Radost z toho mi kalí jen vědomí, že to vše je za cenu nezměrného lidského utrpení a ztráty domova mnohých z nich. Jakékoli útoky na Ukrajince považuji nejen za lidsky nepřijatelné, ale i naprosto zaslepené. Buďme rádi, že tu Ukrajince máme. Bez nich by šla naše ekonomika ještě více do kytek, než jde již nyní.

Díky Ukrajincům nemáme spoustu problémů, s nimiž se musí potýkat takové země jako je Itálie, Německo, Francie, Švédsko a řada dalších. Integrovat migranty ze subsaharské Afriky je mnohem složitější. Nám nehrozí, že by Ukrajinci třeba z poloviny Plzně udělali no-go zónu, jakou udělali imigranti ze švédského Malmö, nebo že by v Praze zapálili několik tisíc aut, jak se to stalo v Paříži.

Všechny evropské národy vymírají. Nejvyšší porodnost v Evropě je nyní ve Francii a v České republice. Ale ani v těchto dvou zemích nedosahujeme oné mety 2,1 dítěte na ženu. Nadto ve Francii porodnost zvyšují výrazným způsobem právě migranti.

 Díky migraci nebude počet obyvatel západoevropských států klesat, nicméně zcela se promění jeho skladba. Nezdá se mi, že by některá země přišla na to, jak imigraci smysluplně zvládnout. Dojde tedy k výměně obyvatelstva. To vidím jako nesporné. Otázka je, do jaké míry to půjde po dobrém nebo po zlém. Bude mít původní obyvatelstvo vůbec vůli se bránit? Nebo se stane zázrak a velká část imigrantů se bude chtít integrovat?

Česká republika má velmi přísnou imigrační politiku. To by samo o sobě nevadilo, pokud by byla smysluplně selektivní. Všechny západní země potřebují nové pracovníky. A je odkud brát – třeba z Filipín. Naše řízení o povolení k pobytu ovšem trvá o několik měsíců déle než podobné povolení v západních zemích. Kromě toho se bráníme nejen levné pracovní síle, ale i špičkovým odborníkům, kteří by sem rádi přišli třeba ze Spojených států, Kanady nebo Velké Británie. Personalisté z významných IT firem nebo děkanové vysokých škol by mohli vyprávět. Přitom tato věc by se mohla vyřešit relativně snadno a rychle.

Ať se nám to líbí nebo ne, problém migrace se bude muset řešit na celoevropské úrovni. A obávám se, že nám se to líbit nebude, my totiž víme vždycky všechno nejlépe. Ale v západní Evropě ovšem zatím zpravidla nelze ani problém pravdivě pojmenovat – to je možná hlavní důvod vzestupu Alternativy pro Německo nebo Marine Le Penové ve Francii nebo Švédských demokratů na sever on nás.

Ano, uvědomuji si, že nenabízím řešení. Určitě jím není potápění přetížených bárek ve Středozemním moři. Jsou i jiná řešení, která mě napadají, ale zatím si je nechám na nějaký příští článek. Žádné z nich není bezbolestné a snadné. Jsou situace, které vypadají nemožně, ale v Božích očích nemožné nejsou. Píšu knížku o Jonášovi. Ten měl jít kázat do nepřátelského města, a vůbec se nedivím, že se mu nechtělo. Nicméně Ninive se obrátilo k Bohu. Soud byl oddálen o několik generací.

Pokud by nastalo probuzení, situace by se rázem změnila.

Dan Drápal
11. října 2023