09. 02.
2022

V souvislosti s projednáváním pandemického zákona opět padala a padají silná slova o „nové totalitě“. Jako kdyby nám nově nabytá svoboda – mám na mysli stav naší společnosti po sametu – měla umožnit především používání silných slov a nesmyslných přirovnání. Označování současného stavu za totalitu je jen jedním z projevů tohoto trendu. Kdysi už jsme slyšeli o „noci dlouhých nožů“. Úběžným bodem, k němuž vše tak nějak směřuje, bývá nakonec přirovnání k Hitlerovi (jde-li o jednotlivce) nebo ke genocidě či dokonce holocaustu (jde-li o nějaké kolektivum).

Takovéto řeči jsou nevkusné a nebezpečné. Jsou nevkusné, protože mají na hony daleko k realitě, a nebezpečné, protože měnit významy slov je vždy nebezpečné, brání tomu, aby se lidé domluvili. Jednou dané a všeobecně přijímané významy slov bychom neměli svévolně měnit ani posouvat.

Pokusím se ješitně vstoupit do dějin a zformuluji tzv. Drápalův princip. Zní takto: „Dokud můžeš vykřikovat na demonstracích, vyprávět v rádiu či televizi a psát v článcích, že žijeme v totalitě (a / nebo nesvobodě), pak nežiješ v totalitě a jsi svobodný člověk.“ Možná nejsi svobodný člověk vnitřně, rozhodně však vnějšně. Možná ti někdo vynadá, ale nepřijdeš o zaměstnání. Možná proti tobě někdo napíše polemiku, ale tvé děti nevyhodí ze školy. Možná se od tebe někteří bývalí přátelé odvrátí, ale získáš mnoho nových stejně smýšlejících přátel.

Já si nestěžuji, že jsem řadu let musel pracovat jako topič. Byl jsem ve slušné společnosti. Já si nestěžuji, že jsem musel na dva roky na vojnu a že jsem tam zažil šikanu. I to byla cenná zkušenost. Já si nestěžuji, že jsem několik let nemohl vycestovat ani do NDR nebo Maďarska. Ale leze mi krkem, když lidé, kteří žádnou totalitu nezažili, se považují za „bojovníky za svobodu“. A ty šibenice mi ale opravdu, opravdu vadí. Protože to jsme za totality opravdu nechtěli, ani pro ty největší hajzly.

Nechci psát sáhodlouhou esej o tom, co totalita je a co není. Ale dovolím si zmínit jedno „poznávací znamení“: Ve Francii nebo v Holandsku policie tvrdě zakročila proti demonstrantům. Nebyl jsem tak úplně proti, protože jsem přesvědčen, že proti údajné totalitě se nebojuje zapalováním aut. Nicméně jakmile už „bojovník proti totalitě“ sedí v antonu, už se v podstatě násilí nemusí bát, pokud ho sám nevyvolá. Žijete-li v totalitě, tak pořádnou nakládačku dostanete, až když se nemůžete bránit – ať už se jedná o Bělorusko, Rusko, Kazachstán, nebo Československo za Palachova týdne.

Nicméně… Malá oprava: Mít v současné době v Rusku jiný než oficiální názor je velice nebezpečné. Přesto Rusku ještě něco schází, abychom ho mohli označit za skutečnou totalitu: Z Ruska lze stále vycestovat. V tom se putinovské Rusko stále ještě výrazně lidí od brežněvovského Sovětského svazu. Tento rozdíl je ale podstatný.

Takže: Milý statečný bojovníče za svobodu, slovy jako „totalita“, „otroctví“ nebo „svoboda“ šetři. Nevyprazdňuj zbytečně význam těchto slov. Jejich používání tě zatím nic nestálo.

A teď z druhé stránky. Progresivisté si se zneužíváním slov s „bojovníky za svobodu“ nijak nezadají. Zastavme se například u jediného slova „hate“. Toto anglické slovo je velice silné. Progresivisté jím označují kde co – prostě jakýkoli nesouhlas s jejich názory. Nejhorší a nejpodlejší je, že nenechávají prostor pro nejrůznější odstíny. Jsou věci, které se mi nelíbí, ale to neznamená, že je „nenávidím. Jsou věci, které jsou mi dokonce více méně lhostejné – ale protože nejsem jednoznačně a nadšeně pro, jsem zařazen mezi „hatery“, tedy nenávistlivce. Je problematické nazvat ženu ženou. A jako u nás jsou připravovány šibenice proti určitý druh lidí, stejně jak i mezi „wokery“. Paní Rowlingsová by mohla vyprávět.

Obě tyto skupiny lidí nemají daleko k tomu, aby někoho označili za „Hitlera“, „rasistu“ či prosazovatele totality. Radím ke zdrženlivosti.
 
Dan Drápal
8. února 2022
Pavel Mareš

Pavel Mareš