15. 04.
2021


Po zveřejnění svých vzpomínek na Jana Sokola jsem dostal řadu podobných a řadu rozdílných reakcí. Jedna z nich byla velmi ojedinělá, leč zajímavá. Její autor článek samotný hodnotil přejně, nicméně vyhranil se kriticky vůči výroku Jana Sokola po pro něj neúspěšné prezidentské volbě. Jan Sokol – na rozdíl od svého přemožitele Václava Klause – nešel na poslanecký klub KSČM. Později řekl, že by „musel chodit kanálama“, pokud by tam šel, což je výrok, který jsem hodnotil kladně.
Ocituji nyní námitku svého kritika:

Komunisté před, po a kanály
Přiznám se, že mám problém s tím, když se nerozlišují komunisté před 89 a po 89.  Byl jsem sice tehdy teenager, ale pokud si něco pamatuju, tak tehdy nejvíc vadilo pokrytectví a kariérismus. Jakési předstírání socialistického názoru s cílem dosáhnout nějakých výhod. Toto pokrytectví automaticky (logicky) u komunistů ve straně setrvavších po roce 1989 zmizelo.
Od té chvíle mohli opět hájit své přesvědčení autenticky. Rok 89 osvobodil i je. Z tohoto důvodu ty Sokolovy „kanály, kterými by musel chodit“ považuji za poněkud zjednodušující, a hlavně nespravedlivou stereotypní zkratku.

Pokusím se Sokolův postoj obhájit. Pro většinu mých přátel a vrstevníků byl jeho postoj srozumitelný a jediný možný. Patrně bych necítil potřebu Sokolův výrok hájit tak silně, kdybych nevnímal určité posuny v chápání čtyřiceti let komunistické vlády. Tyt posuny, naznačující, že vlastně nebylo tak zle a že komunisté vládli s jakýmsi tichým souhlasem normalizované společnosti, jsou právem označovány jako „revizionistické“. Nemám sice rád nálepky, a to zejména ne takové, jichž sami komunisté rádi používali (a slovo „revizionistický“ k takovým nálepkám nesporně patří), nicméně zde jde skutečně o zásadní revizi pohledu na minulost.

Nebudu se vyjadřovat k motivaci, proč někdo vstupoval do strany v letech normalizace a proč ve straně (rozuměj: komunistické) zůstával i po roce 1989. Vím, že ještě v šedesátých letech existovali mnozí upřímní komunisté, kteří se různých sviňáren přímo nedopouštěli. Patřila k nim i moje babička. Ač dcera význačného evangelikálního kazatele, vstoupila v roce 1945 nadšeně do strany a vystoupila z ní až v srpnu 1968. Vzpomínám si, jak mi – dvanáctiletému klukovi – se zápalem líčila, jací byli Schling a Slánský rafinovaní nepřátelé. Přitom o dva roky později s pohoršením vyprávěla rodině, jak komunisté falšují volby (seděla totiž ve volební komisi, ale pohoršovala se pouze v rodině, nikoli na stranických schůzích).
 
Asi bych se na komunistickou stranu díval jinak, kdyby se v roce 1989 nebo 1990 přejmenovala, jako to udělaly komunistické strany v okolních zemích – NDR, Polsku či Maďarsku. Tam to přitom vlastně ani nebylo tolik potřeba, protože tyto komunistické strany slovo „komunistický“ přímo v názvu neměly. Nicméně přejmenování něco znamenalo a vyjadřovalo: Především rozchod s komunistickou vládou, která byla ve všech uvedených zemích do nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ ovládána z Moskvy. Ponechávám stranou, do jaké míry byl tento rozchod dostatečný a upřímný. Nicméně to, že naši komunisté něco takového neudělali, je dokladem toho, že oni sami si zachování kontinuity s předlistopadovým režimem přejí. A pokud člověk pět minut poslouchá takovou Martu Semelovou nebo dlouholetého místopředsedu KSČM Josefa Skálu, těžko o tom může pochybovat.
 
Komunistická vláda znamenala katastrofu vždy. A to od Kuby po severní Koreu. Někde mírnější, někde surovější. Není však země, kde by neznamenala konec svobody vyjadřování a zmanipulované politické procesy. A na věci nic nemění ani skutečnost, že byla relativně dlouhá období, kdy lokálně bylo volnosti o něco více (např. v Maďarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech). Že komunismus znamená katastrofu a nesvobodu vždy, bylo jasné už před rokem 1989 a samozřejmě po něm. Současní komunisté nemohou tvrdit, že oni o tom nevěděli. Znovu opakuji: Necítím se povolán – a nevnímám ani potřebu – zkoumat jejich subjektivní motivy. Ale jsem přesvědčen, že Václav Havel k nim zaujal správný postoj, když je nezval k různým jednáním demokratických stran. Přičemž souhlasím i s tím, že komunisté nebyli zakázáni. Nechť jsou souzeny konkrétní činy; odsudek zhoubné ideologie nechť není záležitostí pro soudy, ale pro historiky, sociology, politiky… Lidé, které by zřejmě Jan Sokol musel navštívit, pokud by chtěl být za každou cenu prezidentem, byli jeho dokonalým protipólem. Kdyby šel žádat o jejich podporu, nebyl by tím, kým a čím byl. Nemstil se – přestože mu zabili tchána a velice komplikovali většinu jeho života. Byl velkorysý, ale pravdivý. Byl pro tuto zemi požehnáním, zatímco komunisté pro ni byli prokletím. A jsem přesvědčen, že prokletím zůstávají, byť už této zemi vládnou pouze velmi částečně.

Dan Drápal
13. dubna 2021
Pavel Mareš

Pavel Mareš