25. 02.
2021


Mnohem raději máme pocit, že sice nejsme velký národ, ale v hodně věcech jsme schopni vyniknout – alespoň na čas. Třikrát po sobě být nejlepší v hokeji, mít tři dámy v první dvacítce ženského tenisu, dvojnásobný triumf Ester Ledecké – to jsou věci, kdy se dmeme pýchou. A jsme dobří i v jiných věcech než ve sportu. Češi jsou například velmistři v počítačových hrách, podávají skvělé výkony v antivirových programech, naše tramvaje jezdily už za komančů ve spoustě velkoměst východního bloku a v posledních dekádách pronikly i do Ameriky…

 A na jaře se zdálo, že budeme nejlepší i v COVIDu – „Best in Covid“. A vlastně se to nezdálo – my jsme nejlepší byli! Jenže jen pár týdnů… Předevčírem jsem slyšel záznam povídání našeho premiéra; myslím, že to bylo z března loňského roku. Vyjadřoval se tam s velikým despektem o Itálii, která tehdy prožívala děsivé chvíle. Dnes tato slova zní neuvěřitelně absurdně a trapně.

Nu, Bible obsahuje i výroky zdánlivě banální. Třeba že pýcha předchází pád. A někdy i výroky, které jsou současně varováním a zaslíbením – třeba že první budou poslední a poslední první.

Prožívám to v malém i v okrese Jeseník. Ten byl nějakou dobu jediným, v němž nikdo na COVID nezemřel. Hm… Není to tím, že se tak dobře modlím? Naštěstí se mi daří s takovými myšlenkami hned vyběhnout, ale přiznám se, ony se ozývají. „Lék“ se dostavil – nastala chvíle, kdy okres Jeseník patřil k těm nejhorším. Pak se to zase obrátilo a počátkem minulého týdne už jsme zase byli nejlepší. Jenže místo pýchy se mi teď honí hlavou biblická slova „nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává“.

Z toho je snad alespoň trochu patrné, že Bůh nás skrze toto vše chce naučit pokoře. Jenže učení nám jde pomalu. Od našich politiků jsme se naučili obcházet zákony. Nebo se to naši politici naučili od nás? Těžko říci, zda byla dřív slepice nebo vejce. Jeseník je na tom dobře, ale jen včera jsem potkal tři party asi deseti teenagerů či dvacátníků v jednom chumlu, po rouškách ani památky… Když vylezete na Šerák nebo na Paprsek, přesvědčíte se na vlastní oči, co všechno se vejde do dodržování nařízení o zavřených restauracích. Chápu, horký grog nebo ještě teplý borůvkový koláč přijdou vhod. Ve frontě se nám ovšem rozestupy zmenšily ze dvou metrů zhruba na třetinu. Nu, můžeme se utěšovat, že jsme svobodní a nepodléháme panice, kterou šíří ti, kdo připomínají, že nemocnicím zbývá pouhých pár procent nevyužitých kapacit, a že jsou města, kde už ani to ne.

Švejk mě moc nenadchl, když jsem ho četl poprvé, a nezměnilo se to, ani když jsem ho s odstupem pár let četl podruhé. Zato jsem byl nadšený z jeho šikovného potomka Járy da Cimrmana. A líbily se mi i ty filmy Zdeňka Svěráka, v nichž Cimrman nefiguruje. Humor je to povedený.

Co ale s tím, když se Češi rozhodli prohlásit Cimrmana za největšího Čecha? Cimrman je – při vší jeho zábavnosti – narcis bez hodnot. O čem vypovídá, že si ho tolik Čechů vybralo za svého favorita? Není to tím, že jsou také bez hodnot a mohou se tedy s Cimrmanem identifikovat? A že by si přáli, aby svět opravdu nebyl víc než absurdní zábava? Nebo si to možná nepřejí, ale domnívají se, že to tak prostě je, a že snažit se o něco jako šlechetnost, pravdomluvnost, neúplatnost a podobné vlastnosti je zbytečné či marné? Pokud se v našich dějinách vyskytl někdo, kdo si za určitými hodnotami stál, hledá se, v čem pochybil. To je případ i našeho prezidenta T. G. Masaryka.

Přirozeně, pokud se někdo k nějaké hodnotové orientaci hlásí, je možno nalézt, v čem se proti vlastním zásadám prohřešil. Většinou se něco najde. Pokud se někdo – snad z předběžné opatrnosti – k žádnými hodnotám nehlásí (nebo se tváří, že nějaké má, ale ty si podrží jako své tajemství), pak pochopitelně nebude usvědčen, že se proti nim prohřešil.

Výsledky těchto postojů vidíme v přímém přenosu. Významní představitelé porušující jimi samotnými vyhlášená pravidla. Lidé vynalézavě švindlující. Přemíra „expertů“, kteří žádná nařízení dodržovat nebudou, protože oni přece vědí nejlépe, jak to všechno je.

Bible nedává odpověď na všechno, ale do naší situace mluví. V 11. žalmu čteme: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní podivně: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin je v nebesích na svém trůnu, jeho oči vidí, jeho pohled zkoumá lidské syny.“

Co tedy máme dělat? Modleme se o Boží slitování. A věřme, že Bůh tím, co se děje, není zaskočen. Jeho pohled zkoumá lidské syny. (Záleží na tom, jak smýšlíš, co říkáš, co děláš.)

A prakticky: Dodržujme vládní nařízení, i když máme vůči vládě zásadní nedůvěru. Věřte mi, anarchie je ještě horší. Buďme opatrní a ohleduplní.

Pokud brzy „nezabere“ očkování, budeme patrně muset udělat to, co jsme měli udělat hned na začátku, tedy loni v březnu: Totální lockdown. Tehdy by to bylo bývalo mnohem jednodušší.

Dan Drápal
19. února 2021
Pavel Mareš

Pavel Mareš