07. 07.
2020

 
Když byl v roce 2013 založen Institut Williama Wilberforce, ukázalo se, že jeho jméno není v Čechách příliš známé a jeho výslovnost nám působí potíže. Rodinné jméno znělo původně Wilberfoss, ale Williamův dědeček možná v nějakém prorockém pohnutí změnil foss na force, což znamená síla. William Wilberforce byl už od dětství slabý a často nemocný, a o to větší síla je v tom, čeho dosáhl. Proč se o tom obecně příliš neví, vysvětluje Eric Metaxas ve své knize „Úžasná milost - William Wilberforce a heroická kampaň za ukončení otroctví“ (Amazing grace – and the Heroic Campaign to End Slavery). Metaxas srovnává Wilberforceův úspěch s objevem léku na nějakou hroznou epidemii, která díky němu zcela vymizela ze světa, a proto už si na objevitele nikdo ani nevzpomene.

Díky Wilberforceovu neúnavnému celoživotnímu úsilí - a to je potřeba podtrhnout, protože zákon o propuštění otroků v celé britské světové říši byl odhlasován tři dny před jeho smrtí – je dnes přinejmenším v celé západní společnosti zotročování a obchod s lidmi nezákonný. Do jeho doby bylo otrokářství běžnou a společensky uznávanou skutečností. I když jeho různé formy bohužel dodnes existují, měl William Wilberforce obrovský vliv na smýšlení lidí, a proto ho Metaxas označil za „muže, který změnil svět.“

Proč není ani v křesťanských kruzích příliš znám, je možná dáno tím, že nebyl ani misionářem ani kazatelem, nýbrž věřícím politikem a řečníkem. Než ovšem začnu líčit, kým a čím vším William Wilberforce byl, považuji za důležité zmínit, co nebyl. William nebyl lhostejný. Už od dětství měl soucit s druhými lidmi, a proto se mu v pozdějších letech politického zápasu těžko chápala lhostejnost jiných.

Narodil se v anglickém městě Hull v roce 1759 do dobře situované rodiny šlechtického původu. Ačkoli od malička trpěl krátkozrakostí a byl často nemocen, byl prý velice oblíbený a milý. Jako dítě zažil smrt své nejstarší sestry i otce. Když pak i jeho matka vážně onemocněla, musel se odstěhovat k tetě a strýci do Wimbledonu. Bylo to v době takzvaného velkého probuzení (Great Awakening), jehož součástí jeho příbuzní byli. Mezi jejich přátele patřil kazatel Georg Whitefield i John Newton, bývalý kapitán otrokářské lodi, který prožil hluboké pokání a stal se anglikánským knězem. Po celém anglicky mluvícím světě je známá jeho píseň „Úžasná milost!“ (Amazing grace).

Bezdětný strýc a teta se stali Williamovou rodinou a měli se vzájemně upřímně rádi. Jejich duchovní „metodistický“ vliv se ovšem vůbec nelíbil matce ani dědečkovi, kteří ho po dvou letech jako dvanáctiletého odtamtud rychle vzali. Místo do kostela ho vodili do společnosti, divadla, plesů a karetních her. Se strýcem a tetou udržoval písemný styk, ale rodině se postupně podařilo ho získat pro světské radovánky.

Během studií v Cambridgi byl William oblíbeným veselým společníkem, který nijak nevynikal  zbožností ani pílí. Dařilo se mu navazovat mnohá přátelství a kontakty, jejichž vlivu ovšem později litoval. V Londýně začal navštěvovat debaty v parlamentu a už v roce 1780 se rozhodl kandidovat do dolní sněmovny. Podařilo se mu dosáhnout pozice představeného hrabství York a už ve 21 letech byl členem parlamentu. Úzce se spřátelil s Williamem Pittem mladším, který se záhy stal premiérem.

V letech 1784 a 85 nastal v jeho životě zlom. Pod vlivem četby duchovní literatury a hlavně Bible se obrátil od povrchního křesťanství k opravdové víře. V prvním hnutí mysli chtěl opustit politiku a se svým rozhodnutím se svěřil Williamu Pittovi, který ho ale povzbuzoval i nadále využívat svých talentů ve veřejné službě. V tomto období hledání nové životní orientace se obrátil i na svého starého známého Johna Newtona, který mu taktéž radil, aby ve své pozici zůstal.

Při pohledu zpět velmi litoval promarněného času, který strávil při hostinách, plesech a karetních hrách, a rozhodl se využívat smysluplně svůj čas cílevědomou četbou, aby se tak vzdělával a informoval. Velmi brzy si pak, jak sám napsal „pod vedením Všemocného“, stanovil dva velké cíle: zrušení obchodu s otroky a reformaci společenské morálky. Začal ho trápit stav nižších společenských vrstev, kde byl velmi rozšířen alkoholismus, jejichž zábavou byly veřejné popravy na šibenicích a veřejné spalování mrtvol odsouzených, prostituce nezletilých a to často i pod 14 let. Nebyl lhostejný ani k utrpení zvířat, se kterými se zacházelo brutálně; jeden příklad za všechny byly býčí závody městy.

Začal působit na několika rovinách, v senátu, na veřejnosti a ve vládnoucích vrstvách. V senátu navrhoval nové zákony a zasazoval se o to, aby se již stanovené zákony dodržovaly a netrpělo se například provozování ilegálních neřestných podniků. Sám bádal i zjišťoval fakta, která pak zveřejňoval. Snažil se pro své cíle získat vládnoucí vrstvu. Objevil roku 1692 vydanou královskou proklamaci, ve které šlo právě o reformaci společenské morálky, a zjistil, že splnila svůj účel, protože král Wilhelm III a jeho manželka Maria zároveň založili „proklamovací společnost“ a pověřili ji prosazováním jimi určených zásad.

Proto se William Wilberforce obrátil na krále George III a na londýnského biskupa. Jejich podporu se mu podařilo získat, a tak postupně prosazovat společenské hodnoty, v jejichž uskutečňování měli jít významné osobnosti příkladem. Do té doby vyšší společenské vrstvy její spodinu buď ignorovali, nebo jí opovrhovali. Wilberforce se se svou vizí na mnohé obrátil a i přes výsměch některých mohl mít radost z pozitivní reakce těch, kteří naprosto souhlasili, že je potřeba s prostitucí nezletilých, alkoholizmem a neúměrným počtem veřejných poprav něco udělat.

O zacházení s otroky většina Britů vůbec nevěděla, ačkoliv blahobyt mnohých závisel na otrocké práci na cukrových plantážích na Karibských ostrovech, tehdy zvaných Západoindické ostrovy. Mnozí například věřili, že otroci jsou zběhlí kriminálníci nebo dezertéři z válek. To ovšem nemohlo platit pro ženy a děti. To, čemu se říkalo války, byly často kmenové boje, kde náčelníci prodali zajatce jiného kmene – často celé rodiny - evropským otrokářům. Ti je naložili na lodě a odtransportovali za nelidských podmínek na Karibské ostrovy. Podpalubí, kde byli zavřeni, bylo přecpané. Mnozí, hlavně ženy, trpěli mořskou nemocí. Byly k sobě připoutáni železnými okovy. Po cestě ke kbelíku o sebe zakopávali a zraňovali se, a když se tam nemohli dostat, leželi ve svých výkalech, které jim způsobovaly vředy. Nedostatek čerstvého vzduchu, vedro, zápach, horečky a průjmová onemocnění způsobily, že jich polovina zemřela, než se vůbec dostali k cíli.

Další z Wilberforceových strategií bylo začít informovat veřejnost. Pro tento cíl se mu podařilo získat i umělce, kteří znázorňovali utrpení černých otroků a spolu s ním vystupovali proti názoru, že afričtí černoši jsou oproti ostatním lidem méněcenní. Jak se pravdivé informace šířily, začalo se postupně měnit i mínění veřejnosti. Se svými přáteli organizoval mezi lidem petice, jimiž pak zase odpůrci otrokářství ovlivňovali parlament. Nikdo už se nemohl vymlouvat na nevědomost.

Nezůstal osamoceným bojovníkem, ale spojil se s lidmi stejného mínění. Metaxas píše, že čím více informací Wilberforce se svými přáteli shromáždil, tím jasnější jim bylo, že obchod s otroky stejně jako každé systematické zlo korumpuje a ničí život každého, kdo s tím má co do činění. Zdálo se, že snad každý, kdo byl pro tento systém získán, se do něho dostal nečestnými prostředky buď zadlužením, nebo dokonce i únosem. Služba u námořnictva byla původně čestným úkolem, a tak se navenek snažili působit ti, kdo získávali námořníky pro lodě s otroky. Většina z nich pak byla nešťastná, vystavena nebezpečí stejných nemocí, ale i oni se obávali biče otrokářů.

O Wilberforceovi se dá říct, že byl vlastenec a silně cítil a jako břemeno nesl tíhu odpovědnosti za činy svého vlastního národa. Ve své proslulé řeči před britským parlamentem řekl: „Nikoho neobviňuji, ale cítím se vinen, společně s celým parlamentem Velké Británie, že jsme strpěli tento hrozný obchod, který se provozuje pod jeho autoritou.“ Hned na začátku uvedl, že ale nejde jen o zájem Britů, ale celé Evropy a vlastně i celého světa.   

Stejně připomínal v parlamentu odpovědnost Britů za stav indického obyvatelstva a přinesl návrh, aby britská Východoindická společnost poslala do svých kolonií učitele a duchovní. Do té doby bylo britským zákonem misionářům zakázáno do Indie přicestovat. Argumentovalo se například tím, že by to vyjadřovalo neúctu vůči tradiční indické civilizaci. Součástí této tradiční kultury bylo například spalování vdov zaživa společně s jejich zemřelými manžely. Wilberforce připomínal Britům jejich odpovědnost zasadit se proti takovým lidským obětem, proti zabíjení starých, slabých a nemocných. Částečně stála za zákazem šíření biblických hodnot i obava, že by křesťanský vliv narušil možnost pod záminkou méněcennosti indické obyvatele zneužívat. Běžnou praxí ze strany kolonialistů bylo opět držení nezletilých na sexuální služby.

Je vidět, že ho jeho vlastenectví neodvádělo od lásky k jiným národům, ale naopak. Vedlo ho k odpovědnosti vůči nim. Z jeho bohaté korespondence je možné vyčíst zájem o lidi z mnoha zemí. Ke konci své veřejné služby se ve své zemi se také zasazoval o emancipaci katolíků vůči anglikánské církvi.

I když není možné přinést na tomto místě úplný obraz jeho života, je nutné zmínit jeho rodinný život. Oženil se teprve v 37 letech s dvacetiletou Barbarou Spooner a měli spolu šest dětí. S rodinou se několikrát denně scházel k modlitbám a čtení Písma a v určité fázi prohlásil veřejně, že chce se svou rodinou trávit více času. Rodinným dnem pro něj byl den odpočinku, který nazýval sabatem.

V neděli se už v šest hodin ráno vydával na modlitební procházky přírodou, kde čerpal sílu. V přírodě mohl dát prostor pro vděčnost a obdiv Bohu, vyjádřit mu lásku a také zkoumat jakékoli zlé myšlenky vůči jiným a snažit se smířit se všemi. Jak víme z jeho dopisů, byl o dnech odpočinku obzvlášť šťasten a doporučoval všem, které miloval, aby je takto prožívali. Domácnost Wilberforceových byla prý trochu chaotická, což nijak neodrazovalo mnohé návštěvníky. William a Barbara museli zažít smrt své nejstarší dcery. O úctě jejich dětí svědčí pětisvazková biografie, kterou napsali jeho synové Robert a Samuel. Jak bych tedy mohla v jednom článku vypočítat všechny zásluhy muže, o kterém píše Metaxas, že byl nejinteligentnějším, nejvýřečnějším, nejlépe propojeným a nejtalentovanějším mužem své doby.

William Wilberforce nám může být inspirací v mnohém. To, co rozpoznal od Boha jako svůj úkol, si určil za životní cíle a vytrvale pracoval na jejich dosažení. Vzal na sebe odpovědnost za dění ve vlastní zemi a její působení ve světě.  Uměl se spojit s těmi pravými lidmi, včetně rozhodnutí, s kým se má oženit.  Ačkoliv trpěl nemocemi a slabostí, čerpal neuvěřitelnou sílu z Božího slova a modliteb a dodržování dne odpočinku.

Krista Gerloffová

Britsko-americký film "Nezlomná vůle" o tomto pozoruhodném muži lze zhlédnout nebo stáhnout zde.

Pavel Mareš

Pavel Mareš