21. 01.
2014

Volba pohlaví?

Od 1. listopadu se mohou rodiče v Německu (podle novely občanského zákoníku) rozhodnout, že v rodném listě jejich dítěte bude uvedeno „pohlaví neurčité“. Takové dítě si může po nabytí dospělosti samo zvolit, zda bude mužem či ženou.
Zákon vyvolal značný mediální zájem i u nás. Nepochybně souvisí s obrovským zájmem, který je v postmoderní společnosti věnován sexualitě obecně. Odpůrci ideologie homosexualismu (přiznám se, že se k nim počítám, byť se nepovažuji za odpůrce homosexuálů) pochopitelně zbystřili po-zornost. Nejde snad o další výdobytek sexuální revoluce?
Domnívám se, že pokud tento zákon bereme izolovaně a nehledáme v něm souvislost s přesexualizováním západní společnosti, nemusíme bít na poplach. Každoročně se i u nás narodí několik desítek dětí, které mají jak mužské, tak ženské pohlavní orgány. Ve větším Německu jde počet takových dětí do tisíců. Doposud se rozhodovali rodiče v součinnosti s lékaři, zda má jít o chlapečka nebo o holčičku, pak se provedl chirurgický zákrok, který „nadbytečné“ orgány odstranil, a aplikovala se hormonální léčba. Toto řešení bude pochopitelně možné i u dospělého člověka. Rozdíl bude ovšem v tom, že zatímco doposud o novorozeňatech rozhodovali rodiče, případně lékaři, nyní bude rozhodnutí odloženo a rozhodne se sám postižený člověk.
Kdyby současná společnost nebyla přesexualizovaná, proběhla by zmiňovaná změna zákona patrně bez výrazného zájmu médií. Tomuto mediálnímu zájmu se ovšem nelze divit, neboť problematika, kterou německá legislativní změna řeší, souvisí s dvěma fenomény, které jsou ovšem – přinejmenším podle mého mínění – mnohem závažnější a eticky spornější.
Prvním z nich je možnost, aby si rodiče zvolili pohlaví dítěte, které se jim má narodit. Tato volba je již technologicky možná. Je ale rovněž žádoucí?
Nutno poznamenat, že rodiče v některých kulturách – jde především o Čínu a Indii – „volili“ vždycky. Dávali přednost chlapcům, a pokud se narodila holčička, mnohdy ji po narození utratili. (Stejná byla praxe ve starověké Římské říši; tato praxe tam ovšem skončila s nástupem křesťanství.) Když do čínské a indické kultury začala pronikat medicína umožňující vyšetření ultrazvukem, rozhodli se mnozí rodiče pro potrat, jakmile zjistili, že se má narodit holčička. V Indii a v Číně je dlouhodobě více mužů než žen; v Evropě a v USA je tomu naopak. Zatímco v Číně je 51,53 % mužů a 48,47 % žen, ve Spojených státech je situace prakticky přesně opačná: Je tam 51,5 % žen a 48,5 % mužů. V nižších věkových kategoriích je ovšem v Číně poměr mužů a žen ještě výrazně odlišnější, protože v Číně – podobně jako ve většině států světa – se ženy dožívají vyššího věku. Tedy i mezi Číňany staršími 62 let převažují ženy nad muži.
V postmoderní společnosti již neplatí, že rodiče dávají přednost chlapci před dívkami. Platilo to sice obecně i v evropském středověku, nicméně křesťanská tradice i v temných dobách bránila „řešit problém“ utrácením holčiček. (Netvrdím, že se to nikdy nedělo; na rozdíl od Číny a Indie to ale nikdy nebylo společensky přijatelné, a proto se to dělo – pokud vůbec – jen ve velmi omezené míře.)
V Austrálii podle všeho převažují gynekologové, kteří tvrdí, že rodiče mají „právo“ vybrat si pohlaví svého dítěte. Otázka je, kdo jim toto „právo“ dal, a zda jim „svoboda“ vybrat si pohlaví svého dítěte pomůže ke štěstí.
Druhým fenoménem je „možnost“ změnit pohlaví v dospělosti. Zatímco zmiňovaný německý zákon se týká lidí, jejichž pohlaví je opravdu nejisté či neurčité, jsme v současnosti svědky případů, kdy se muž nechá „předělat“ na ženu, ačkoli vykazuje mužské pohlavní znaky, nebo kdy se naopak žena nechá „předělat“ na muže. Četl jsem o případech, kdy tato změna byla povolena ještě dospívajícím lidem ve věku patnácti či šestnácti let. Domnívám se, že lékaři těmto dospívajícím dovolili nenávratně se zmrzačit.
Tyto „změny pohlaví“ souvisí s ideologií, podle níž jsou „mužství“ a „ženství“ kulturní stereotypy, které s lidskou anatomií souvisí jen okrajově. Zavedení dříve nepotřebného slova „gender“ má umožnit odpoutání sexuální identity od anatomie těla. Celá tato ideologie souvisí s určitým přístupem ke světu a k životu. Je to ideologie spjatá s „právy“, nikoli s povinnostmi, a prosazuje „svobodu“, aniž by vedla k odpovědnosti. Obávám se, že mnohdy se pro změnu pohlaví rozhodne člověk, který není schopen sám sebe přijmout, protože se nemá rád. A nemá se rád, protože nepoznal, že sám sebe může přijmout jako dar; že celý jeho život je darem, přestože se potýká s nejistotou ohledně vlastní identity. Takový člověk potom bojuje sám proti sobě – proti svému mužství či ženství. Představa, že by své mužství nebo ženství mohl přijmout jako dar, ale i jako celoživotní úkol, je takovému člověku zcela cizí – ovšem k jeho škodě. Přestože je medicína mocná čarodějka, v našem životě zůstanou vždy danosti, které budou mimo naši volbu. Pokud učiníme z volby pohlaví „právo“, nedojdeme časem do bodu, kdy si budeme moci „svobodně zvolit“ i svůj věk? Koneckonců, plastická chirurgie je také mocná čarodějka, a Viagra rovněž dokáže divy.
Znám ovšem rodiče, kteří volí opačnou cestu. Přestože by, když je manželka v pátém měsíci těhotenství, mohli snadno zjistit, zda čekají chlapečka nebo holčičku, nechají se překvapit. A pak své dítě s láskou přijmou. Jejich postoj nepramení z toho, že by se snad báli dělat rozhodnutí. Mnohdy se rozhodnou, že budou mít tři nebo více dětí, nebo že ke svým „biologickým“ dětem ještě nějaké adoptují. Taková rozhodnutí vyžadují dle mého názoru více statečnosti, než rozhodnutí požádat gynekologa, aby rozhodl o pohlaví dítěte, jež se nám narodí. Pokud si někdo pořizuje dítě „na klíč“ či „na míru“, mám obavy, že ho bude brát jako hračku, jako domácího mazlíčka nebo tak nějak podobně. Rozhodnutí mít více dětí nebo děti adoptovat naopak nebývá projevem „uplatnění práv“, ale projevem ochoty k sebeomezení a sebeoběti. A u takových rodičů vyrůstají děti mnohem zdravěji.
Leccos jsme schopni díky vědě zařídit. Křesťan ale ví, že pokud něco dělat můžeme, neznamená to ještě, že to rovněž dělat máme.

Dan Drápal
prosinec 2013

David Knížek

David Knížek