Z poloviny prázdná ... nebo plná?

Dan Drápal 

Máme-li ve sklenici vodu do poloviny, můžeme právem říci, že sklenice je z poloviny prázdná, ale stejným právem můžeme říci, že je z poloviny plná. Říká se, že první vyjádření volí pesimisté, druzí optimisté.

Považuji se za křesťanského optimistu. Znám ale také mnoho křesťanských pesimistů. Křesťanští optimisté a křesťanští pesimisté se mnohdy v učení liší jen málo. Jak optimisté, tak pesimisté jsou shodně přesvědčeni, že jsme spaseni pouhou milostí, že normou křesťanského života je Písmo, že Ježíš je Boží Syn, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, že potřebují pokání, aby dosáhli nového života…

A přece mezi nimi mohou být obrovské rozdíly. Křesťanský pesimista má velký strach z hříchu a ze světa. Podobně jako křesťanský optimista sice věří, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“, ale mnohem důležitější jsou pro něj verše hovořící o tom, že satan je knížetem tohoto světa a že svět ve zlém leží (sklenice je z poloviny prázdná). Křesťanský optimista sice tyto verše nepomíjí, ale skutečnost, že Bůh miluje svět, je pro něj významnější (sklenice je z poloviny plná).

Křesťanský pesimista se dívá na svět s velkým podezřením. A dívá se s velkým podezřením i na křesťany, kteří čtou „světské“ knihy, mezi něž řadí i Lewisovu Narnii, pochopitelně Tolkienova Pána prstenů, o Youngově Chatrči nebo knihách Johna Eldredge ani nemluvě. Křesťanský optimista se raduje, že v těchto knihách jsou zachyceny určité prvky „Velkého příběhu“, kterým jsou dějiny spásy – tedy to, oč jde v našem vesmíru a v našich životech. Křesťanský pesimista v těchto – a vlastně ve všech ostatních – knihách hledá, co by v nich odsoudil; křesťanský optimista hledá, co by v nich vyzdvihl.

Křesťanští pesimisté často píší články o tom, jak se ten či onen autor, kazatel, teolog či učitel mýlí a proč je třeba si na něj dát pozor. Křesťanští optimisté se snaží psát knížky nebo články, jimiž by promluvili i k lidem „ve světě“, a křesťanští pesimisté pak tyto knížky nebo články kritizují, protože v nich zpravidla najdou něco, co je nějak špatně nebo přinejmenším nepřesně. Pak autora obviní z „kompromisů se světem“, ne-li přímo z bludu a kacířství. Sami se však málokdy pokusí napsat něco, co by i „světští“ lidé chtěli číst. Nezájem světa si ovšem vyloží tak, že spása je jen pro hrstku věrných a tento nezájem je jen dalším dokladem toho, že svět ve zlém leží.

Podstatný rozdíl mezi křesťanstvím prvního století a křesťanstvím jednadvacátého století vidím v tom, že raní křesťané nereagovali na svět, aleměli svou vlastní agendu, vlastní program, který uskutečňovali. Byli určeni pozitivní zvěstí, nikoli negativními jevy, kterých byla tehdejší společnost plná. Dnešní křesťané jako by vedli jakousi ústupovou válku: Snaží se postavit hráz nastupující a postupující zkáze. Ostatně svět od nich čeká, že budou protestovat, a dokonce je někdy k těmto protestům nepřímo vyzývá, aby se utvrdil v tom, že ti křesťané jsou beznadějní zpátečníci. Oba pak odcházejí z tohoto boje s dobrým pocitem ze sebe sama: Jedni si připadají jako bojov-níci za svobodu, druzí si připadají jako bojovníci za pravdu.

Jelikož svět skutečně ve zlém leží, snaží se nevšímat si křesťanských optimistů. Chce zůstat v přesvědčení, že existují jen křesťanští pesimisté. Dnešní Češi toho o křesťanech mnoho nevědí; jsou si však jisti, že jim jde o peníze (církevní restituce) a že jsou proti tomu či onomu (můžete si dosadit sami).

A přece svět „vyhlíží zjevení synů Božích“ (Římanům 8,19). Pravda, lidé vám nepřiznají na potkání, že touží po pravdě, po lásce, po spravedlnosti… a především po milosti, které ovšem tak málo mají a kterou tak málo znají. Křesťanský optimista si toho nemůže nevšimnout – a snaží se seč může žít jako následovník Ježíše Krista, který byl přítelem hříšníků.

Až nás budou odsuzovat nikoli za církevní restituce, ale za to, že jsme přáteli hříšníků, svět zpozorní.

Až budeme známi spíše podle toho, čeho se odvážíme, nežli podle toho, co nesmíme, nastane probuzení.

Až budeme známi spíše podle toho, jak milujeme, nežli podle toho, co nebo koho nenávidíme, začnou nás lidé vyhledávat – vlastně ne nás, ale Ježíše, který nám dává život.

Dan Drápal

11. září 2013