Sjednoťte se... Ale proč?

Dan Drápal

Poslanec Evropského parlamentu Daniel Cohn-Bendit a podnikatel Felix Marquart zveřejnili 4. září v Lidových novinách Článek „Mladí Evropané… Sjednoťte se!“
Ve svém článku plédují pro sjednocení Evropy, pro „omezení moci (není specifikováno jaké; zřejmě míněna moc národních parlamentů a vlád) ve prospěch opravdu evropských institucí.“ Odsuzují politiky, „kteří tvrdí, že v oblasti politiky je národní stát stále vhodným prostředkem“. Stojíme prý „na prahu nové postnárodní éry, ve které se Evropané mohou změnit z opozdilců na vůdce“. „Tradiční národní političtí lídři“ prý nemohou řešit takové globální pro-blémy, jako je „odlesňování, chronická nezaměstnanost, globální oteplování nebo vyčerpání rybolovu“.
Osobně se domnívám, že článek zůstane nevyslyšen. Sjednocování Evropy bylo vždy záležitostí elit. Většina evropského obyvatelstva o ně nejeví zájem, což se projevuje stále nižší účastí při volbách do Evropského parlamentu. Normální lidé mají – dle mého mínění právem – pocit, že utváření Evropské unie nemohou nijak ovlivnit. V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu (měly by proběhnout v příštím roce) očekávám prakticky ve všech zemích, snad s výjimkou Polska, nárůst hlasů pro euroskeptické strany.
Na uvedeném článku lze ilustrovat některé z důvodů této skepse. Politici někdy mluví o „národních zájmech“ nebo o „evropských hodnotách“, byť většinou nevysvětlí, co mají na mysli. Pokusím se některé hodnoty, na nichž mi záleží, uvést: Poctivost, spolehlivost, šetrnost, píle, štědrost, pravdivost, spravedlnost, právní stát, rovnost před zákonem, fungující policie, ochrana slabších, osobní skromnost. Že vám to připadá jako vystřižené z 19. století? No a co? Můžete se tomu smát, ale toto vše jsou věci, jichž si vážím, a nehod-lám se za to stydět. A chci volit politiky, kteří budou tyto hodnoty teoreticky vyznávat a prakticky žít.
Takové – nebo podobné – hodnoty autoři článku nezmiňují. Pro ně je hodnotou třeba zastavit odlesňování. Jsem pro, ale opravdu to nevidím jako to hlavní. A především nejsem skeptický vůči schopnosti národních států s tím něco dělat. Všechny problémy, které chtějí autoři článků řešit, jsou řešitelné mezinárodními smlouvami a závazky – není kvůli nim nutno rušit národní státy.
Nejsnáze se dají věci ovlivnit na místní úrovni. Když se volí obecní zastupitelstvo, všichni ve vsi vědí, kdo je kdo. O čím vyšší jednotku jde, tím je větší nebezpečí manipulace a různých zákulisních čachrů. Místní starostové a starostky se na mnoha místech těší vysoké úctě svých spoluobčanů. Už na krajské úrovni – natož na celostátní – je velmi těžké si podobnou úctu získat. Na úrovni evropských politiků a byrokratů je to prakticky nemožné. Pokud také někdo nějakou úctu vůbec měl, šla za ním z doby, kdy se jako politik pohyboval na úrovni o stupínek nižší, tedy na úrovni národní.
Přes veškerou snahu neexistuje evropský politický národ, evropské noviny, evropská televize apod. Za tím není nějaké zaujetí nacionalismem, ale prostá skutečnost, že lidé se spolu musí domluvit. Jistě, můžete namítnout, že dnes už téměř všichni hovoří anglicky. Jenže když něco píšete, přemýšlíte o lidech, které chcete oslovit. Činím tak i při psaní tohoto článku – a nepíšu ho anglicky, protože myslím na české čtenáře, ať už jsou mi nakloněni či nikoli.
Češství je součástí mé identity. Nesdílím snahu postmoderních elit o zrušení národních států, stejně jako nesdílím jejich snahu o zrušení rodiny. Chtěl bych, aby ustaly snahy vnutit všem evropským národům kvóty pro zastoupení žen v obchodních společnostech nebo kvóty pro zaměstnanost ma-tek s dětmi do dvou let. Domnívám se, že to jsou věci, které by neměla řešit Evropská unie, ale ani národní státy. Nechci být spoutáván stále novými a novými zákony a předpisy, na něž nemohu mít sebemenší vliv.
A chci se ohradit proti tvrzení, že smýšlím „protievropsky“. Jednou z fint evropských elit je ztotožnění Evropské unie s Evropou jako takovou. Z toho pak vyplývá označkování každého, kdo nesouhlasí s tím, co přináší Evropská unie, za „protievropského zpátečníka“. Ano, jde mi o prospěch Evropy, jde mi o její prosperitu, jde mi o to, aby evropské státy dokázaly řešit i problémy, které je přesahují, ale nejsem toho názoru, že k tomu potřebujeme Evropskou unii v její dnešní podobě. Nepochybuji o Evropě, jak mi podsouvají pánové Cohn-Bendit a Marquardt, ale pochybuji o Evropské unii. Tedy… abych se přiznal, v poslední době pochybnosti ztrácím. Ale opačně, než by si jmenovaní pánové přáli.

Dan Drápal
6. září 2013