Vzhůru k dalším volbám?
Dan Drápal
Všimněte si, že v české politice – a patrně nejen v ní – platí pravidlo: Kdo vyvolá předčasné volby, ten je prohraje.
Jiří Paroubek kdysi položil Topolánkovu vládu a sociální demokracie se pak sice stala nejsilnější stranou, nicméně nebyla schopna najít koaliční partnery do vlády nové. Tentokrát opět sociální demokraté trvali na rozpuštění sněmovny a co nejrychlejších volbách, a opět prohráli. Nenechme se mýlit tím, že jsou nejsilnější stranou. Ve skutečnosti ztratili další voliče. Ještě před pár týdny se zdálo, že by snad spolu s komunisty mohli mít dokonce ústavní většinu; teď by nedali dohromady ani většinu prostou. Jak si vykládat obrovský úspěch ANO a Úsvitu? Množstvím vynaložených peněz? To by bylo krátkozraké vysvětlení: Kampaň Zemanovců jistě rovněž nebyla levná, leč této straně nebyla nic platná. Naivitou českého voliče? To by mohlo být pouze částečné vysvětlení. Čím to, že český volič si po zkušenostech s Věcmi veřejnými dovolí další podobný experiment a pošle do sněmovny hned dvě „experimentální“ partaje? Domnívám se, že spíše než projev naivity je to projev hluboké nespokojenosti s etablovanými stranami.
Při sledování volebních výsledků jsem měl jeden pozitivní a jeden negativní důvod k radosti. Tím pozitivním byl návrat KDU-ČSL. Před volbami jsem vyjádřil názor, že ať bude složení sněmovny jakékoli, KDU-ČSL sehraje moderující úlohu. Tato strana totiž ze všech nejméně rozhlašovala, s kým nepůjde. Stanovila jasný limit, kterým je účast komunistů ve vládě, případně vláda závislá na podpoře komunistů.
Tím negativním důvodem byl naprostý propad Zemanovců. Český volič prokázal, že má jakýsi elementární smysl pro fair play. Uvědomuje si, že určité věci jsou už za hranou. Nabubřelé vystupování některých ministrů Rusnokovy vlády bylo po zásluze odměněno.
Vraťme se k otázce povolebního vyjednávání. Strany, které se dostaly do parlamentu – tedy s již zmíněnou výjimkou KDU-ČSL – se v kampani chovaly „typicky česky“ a hlasitě oznamovaly, s kým určitě nepůjdou do koalice. A jejich lídři v tom pokračovali i v první povolební televizní debatě. ODS a TOP nepůjdou do vlády s Babišem a Okamurou, protože se spálily s Veverkami, ČSSD nepůjde do vlády s TOP nebo ODS, protože jsou pravicové, a pan Babiš vícekrát naznačil, že zůstane v opozici. Naštěstí pak svou rétoriku v tomto ohledu poněkud mírnil. Jistě bude dobré, pokud si uvědomí, že získal-li od voličů téměř pětinu hlasů, pak mu tím vystavili mandát k vládnutí. Pokud hnutí ANO nepřistoupí konstruktivně k sestavování vlády, bude to ono, které vyvolá předčasné volby. A jak jsem již psal: Kdo je vyvolá, ten je prohraje.
Jistě uslyšíme mnoho hlasů, volajících po změně volebního systému. Bude tu snaha zavést většinový systém, který se u nás již uplatňuje ve volbách do Senátu. Troufám si tvrdit, že změna volebního systému nás nezachrání. Problém českých politiků odráží problém české společnosti, a sice neochotu, ba neschopnost vyjednávat smysluplné kompromisy a domluvit se na určitých základních hodnotách, souvisejících s tím, co se obvykle nazývá „českými národními zájmy“. Ano, vím, že tento pojem je značně mlhavý, což ale souvisí právě s onou neochotou se domlouvat. Strany dávají přednost vzájemnému ostrakizování se místo vzájemné domluvy. Opravdu by neškodilo, kdybychom si v této věci vzali alespoň trochu příklad ze sousedního a úspěšného Německa. Zkrátka, ať už bude volební systém jakýkoli, vždy může nastat patová situace, kdy musí nastoupit domluva a ochota ke kompromisu. Něčemu takovému by pomohla kultivace politického přístupu, tedy ochota pochopit snahu protivníka z té lepší stránky, místo aby mu byly připisovány motivace téměř ďábelské.
Následující týdny budou jistě velmi zajímavé. Zajímavé a vzrušující bude jistě nejen vyjednávání o vládě, ale i sebereflexe poražených stran – a zde mám na mysli především ČSSD a ODS, jakkoli budou někteří lidé upozorňovat, že ČSSD přece vyhrála. Pokud se jim sebereflexe podaří, bude to velkým ziskem pro celou republiku. Pokud ji odmítnou, budou se dál sunout po trajektorii, po níž se pohybovaly v posledních letech. Osud lidovců by měl především občanským demokratům připomenout, že pokání a nový začátek jsou možné, a že dílčí porážka, pokud se k ní správně postavíme, nemusí být fatální tragédií.
Dan Drápal, Institut Williama Wilberforce, neděle 27. října 2013 brzy ráno.