Je nemálo křesťanů, jejichž názor na politiku by se dal stručně vyjádřit větou „politika je svinstvo a křesťané by se od ní měli držet co nejdál“. Takové prohlášení ovšem hází do jednoho pytle politiky dobré s politiky špatnými. Politika se dá dělat dobře nebo špatně, stejně jako lze psát dobré nebo špatné knihy, točit dobré nebo špatné filmy, ale kvůli špatným knihám a filmům jistě nezavrhneme literaturu a umění jako takové. Ale ještě víc než umění potřebuje každý stát dobrou správu, tedy manažery, kteří jej řídí na úrovni obecní, krajské i celostátní, dále potřebuje zákony, kterými se řídí – ty tvoří parlament, a potřebuje orgány pro jejich vymáhání – policii a soudy. Všechny tyto složky jsou pro fungování společnosti nezbytné a ovlivňují život každého z nás, proto nám nemůže být lhostejné, jací lidé a jak v nich působí. Máme se o to zajímat, máme se za ně modlit a máme podle svých možností pro společné blaho sami pracovat a na politice, neboli správě věcí veřejných, se podílet. Když se křesťané této odpovědnosti vyhýbají, umožňují ovládnutí politiky darebákům, kteří místo na společný prospěch myslí jenom na svůj vlastní. 

 

První politický krok učinil Mojžíš, když na Boží rozkaz předstoupil před egyptského faraona s požadavkem, aby propustil židovské otroky (Ex 3). Taková opovážlivost se rovnala přímo revoluci nebo přinejmenším vzpouře. Ohrožovala jednak  královskou autoritu, jednak egyptskou ekonomiku. Mojžíš tím počinem riskoval krk, ale vyšel z toho střetnutí vítězně jako politický vůdce židovského národa.

 

Na dlouhé pouti k samostatnosti dostává Izrael Mojžíšovým prostřednictvím Boží zákony. Mojžíš se tak stává zákonodárcem – to je druhá podstatná složka politické moci. A protože všude, kde žijí lidé pohromadě, vznikají mezi nimi spory, a tedy potřeba rozsoudit, kdo je v právu, musel Mojžíš – alespoň zpočátku – vykonávat i pravomoc soudní (Ex 18,13nn), než mu jeho tchán Jitro poradil delegovat tuto povinnost na ustanovené zástupce. Podle jeho rady vytvořil Mojžíš soudní strukturu jako třetí složku politické moci. 

 

Mojžíšův systém soudců fungoval až do Samuele a posledními soudci byli jeho synové Joel a Abijáš. Ti se ale nevydařili (1 Sam 8,3-5): „Jeho synové však nechodili po jeho cestě, hnali se za nekalým ziskem, brali úplatek a převraceli právo. Všichni izraelští starší se shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: Hle, ty jsi zestárl a tvoji synové nechodí po tvých cestách. Ustanov nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako tomu je u všech národů.“ Samuel jim vyhověl. Toto byl historický zlom, zásadní změna politického zřízení: Izrael se stává monarchií. 

 

Na královském trůnu se vystřídali tři králové – Saul, David a Šalomoun – a království se rozpadlo. Byla to doba  krvavých válek, intrik, spiknutí, bojů o moc, politiky v té nejhorší podobě. Kdo by  chtěl politiku z bible vynechat, musel by z ní vytrhnout celou knihu Soudců, obě knihy Královské, obě knihy Paralipomenon (Kronik), knihu Daniele, Ezdráše, Nehemiáše a Ester a většinu proroků. Proroci se totiž zapsali do biblické historie právě tím, že vystupovali veřejně, politicky, proti politice bezbožných vládců. Nebýt toho, nebýt jejich srážek s vládnoucí mocí, sotva bychom o nich slyšeli. Co bychom věděli např. o Janu Husovi, nebýt jeho konfliktu s papežem, králem Zikmundem a kostnickým koncilem? Kdo by si přečetl třeba jediné z jeho kázání?

 

Podle Lukášova líčení už samo Ježíšovo narození vyvolalo poplach na královském dvoře Herodově a drakonické vyvraždění betlémských nemluvňat. A co teprve Ježíšova kázání a uzdravování? Ten chlapík by mohl vyvolat povstání proti římské okupaci a krvavou římskou odvetu, ten člověk je vysloveně nebezpečný, tedy alespoň z hlediska židovské velerady. Hlásá jakési nebeské království, to se Římanům nebude líbit, to se mu musí zatrhnout! A tak mu to zatrhli falešným udáním u Piláta, že se vydává za židovského krále. Je lepší obětovat jednoho blouznivého snílka, než ohrozit celý národ, usoudil tehdy velekněz, obratný politik! Hlavně si zachovat naše teplá místečka, třeba pod římskou okupací. A pak si toho galilejského „buřiče“ přehazuje Pilát s Herodem jako horký brambor, nejraději by to celé zametl pod koberec, ale veleradě se nevykroutí. Nakonec se ulekne vyhrůžky,  že ho udají u císaře pro shovívavost k buřiči, a dá souhlas k popravě. Normální politická vražda.

 

Později, když Piláta v judském místodržitelství vystřídal Felix a po něm Festus, stal se politickým oříškem apoštol Pavel, uvězněný opět na popud velerady. Ten se však jakožto římský občan odvolal k císaři, jelikož dobře znal svá práva i úklady chystané veleradou, a tak byl odeslán s bezpečným vojenským doprovodem do Říma k císařskému soudu. 

 

A co vzbouření v Efesu, které vyvolali prodavači Artemidiných suvenýrů? Celé město bylo na nohou a starosta měl co dělat, aby obnovil klid a pořádek. Kdyby se byl Pavel ve své kazatelské činnosti omezil na synagogu, mohl si ten rozruch ušetřit. Ale on se opovážil hlásat Krista veřejně! On ohrozil místní řemeslo a obchod, a tím se zapletl do politiky!

 

A co třeba Jan Křtitel? Ten se opovážil veřejně kritizovat cizoložství svého panovníka, urazil královský majestát! Podepsal si tím ortel smrti, nic jiného ani nemohl čekat. 

 

Vidíme, že kdybychom chtěli z bible odstranit politiku, museli bychom i z Nového zákona vytrhnout spoustu stránek. Ať chceme nebo nechceme, jakmile svou víru žijeme veřejně a ne jen doma nebo v kostele, politice se nevyhneme. Veřejná víra se právě tou svou veřejností stává činitelem politickým, jelikož politika není nic jiného než správa věcí veřejných. 

 

William Wilberforce dvacet let bojoval v britském parlamentu za zrušení otroctví, které se příčilo jeho víře. Nemohl k němu prostě mlčet, neboť mlčení je vlastně tichý souhlas. Kdyby si byl řekl jako tisíce jiných křesťanů, že do politiky se plést nebude, mohl výnosný obchod s otroky kvést ještě další desítky let. Edmund Burke, zakladatel konzervatizmu v Anglii, říkal: K triumfu zla stačí, když dobří lidé nedělají nic. Když se nepletou do politiky. Když nechají volnou ruku gaunerům. 

 

Důsledné následování Krista nevyhnutelně vede i k politickým střetům. Ježíš na to své učedníky výslovně připravoval: „Dokonce před vladaře a krále vás budou vodit kvůli mně, jim i pohanům na svědectví“ (Mt 10,18).Víra v Boha a poslušnost jeho příkazů se prostě nedá pěstovat jen jako soukromá záležitost. Zahrnuje celého člověka, včetně jeho vazeb rodinných, obecních, ekonomických a veřejných. Neznamená to, že křesťan má o politický vliv usilovat a do politiky se cpát, ale také se jí nemá alibisticky vyhýbat. Může a má svůj vliv uplatňovat přinejmenším jako volič, když už ne jako zastupitel nebo poslanec, a podpořit svým hlasem takové kandidáty na veřejné funkce, kteří hájí pravdu a spravedlnost, jako například William Wilberforce. A kromě toho se můžeme každý na svém místě a podle svých  možností každodenně zasazovat o naplňování Božích řádů ve prospěch obecného blaha v duchu Ježíšovy modlitby „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“.