Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

23.06.2016

„Alija“, vzestup

Od zničení Šalomounova chrámu v 6. století př. n. l. žije většina židovského národa mimo zemi Izrael. „Alija“, návrat do této země, je od té doby touhou, která spojuje Židy na celém světě. Hebrejské slovo „alija“ v doslovném překladu znamená „vystoupení vzhůru“. Do země Izrael -  a zvláště do jejího centra, Jeruzaléma - se vždy stoupá nahoru. Platí to i pro lidi, kteří do Izraele přicházejí z výše položených krajin, například z Alp nebo z Himálaje. Opuštění Svaté země je naopak vždy sestupem. Například už o Abramovi se v 1. knize Mojžíšově 12, verši 10 píše: „Tu Abram sestoupil do Egypta...“ Jeho návrat do Zaslíbené země popisuje začátek další kapitoly: „I vystoupil Abram z Egypta“ (1. Mojžíšova 13,1). V tomto jazykovém úzu je hebrejská Bible důsledná, stejně jako moderní hebrejština.

„U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón“, stýskal si pisatel Žalmu 137,1. „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost,“ říká podle dalších veršů 5-6 každý ženich po slibu věrnosti své nevěstě a ve vzpomínce na zničený Jeruzalém rozšlapává sklenici.

V roce 70 po Kristu byl chrám, postavený některými navrátilci z Babylóna a nádherně renovovaný Herodem Velikým, srovnán se zemí. Po druhé židovské válce roku 135 zapověděl římský císař Hadrián Židům pod hrozbou trestu smrti vstup do Jeruzaléma. Judeu přejmenoval na Palestinu, Sichem na Neapolis (dnešní „Náblus“) a Jeruzalém dostal název Aelia Capitolina. Cílem bylo znemožnit Židům jakékoli spojení se Zaslíbenou zemí a jejími posvátnými městy.

Touha však zůstala. Po celá staletí se Židé po každém jídle modlili: „Slituj se přeci, Hospodine, Bože náš, nad svým lidem Izraelem, nad Jeruzalémem, svým městem, nad Sijónem, domovem své slávy.“ Svátek Pesach  začíná sederovým večerem, kdy si izraelský lid každoročně připomíná vysvobození z Egypta. Na závěr každého sederového večera si všichni navzájem připomínají: „Příští rok v Jeruzalémě!!“

K naději na „aliju“ se Židé upjali, když v polovině 13. století Moše ben Nachman, stručně nazývaný „Ramban“, našel v Jeruzalémě už jen dva Židy, ale žádnou synagogu nebo svitek Tóry. Ani jediný nebyl ve městě, odkud vlastně měla Tóra vzejít (Izajáš 2,3; Micheáš  4,2). Jak Nachmanides konstatoval v době mezi šestou a sedmou křížovou výpravou: pro Židy nebyla už žádná naděje, kterou by ještě mohli ztratit.

Svého cíle v podobě návratu se izraelský národ opět chopil, když se na to téma v 16. století vysmíval Martin Luther: „Nechte je tedy zas odjet do jejich země a do Jeruzaléma, postavit chrám, obnovit kněžství, knížectví a Mojžíše s jeho zákony a vlastnit tu zemi.“ A německý reformátor ještě sarkasticky dodal: „Až k tomu dojde, určitě nás brzy uvidí přicházet vzápětí za nimi a též se stávat Židy“ (výmarské kritické vydání Lutherových sebraných spisů 50.323,36-324,8). Kdyby brali luteráni slova výřečného reformátora vážně, museli by se dnes, pět set let po přibití pětadevadesáti tezí na bránu zámeckého kostela ve Wittenbergu, hlásit u nejbližšího rabína o obřízku - neboť „Židé odjíždějí do své země a do Jeruzaléma.“ V roce 2017 bude největší židovská obec na světě žít opět v zemi Izrael. Nikdy během posledních dvou a půl tisíciletí tam tolik Židů nežilo.

„Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“ (Žalm 130,1) – to je správný modlitební postoj, vysvětluje mi ortodoxní Žid a poukazuje na to, že právě proto je mnoho synagog postaveno tak, že se musí sestoupit po několika schodech, aby bylo skutečně možno volat „z hlubin“. [Je tomu tak i v pražské Staronové synagoze, kde je navíc sníženo i místo, na kterém stojí zpěvák - kantor. Pozn. překl.] Především je však tato „Poutní píseň“ nebo-li „Píseň stupňů", jak zní nadpis Žalmu 130, voláním po vysvobození z diaspory. Když apoštol Pavel oznamoval jako budoucí událost, že jednou „bude spasen všechen Izrael“ (Římanům 11,26), pak to v židovském myšlení zároveň automaticky zahrnuje to, že Bůh skrze proroka Ezechiele (39,28) návrat lidu do jeho země nejen předpovídá, nýbrž také zaslibuje: „A neponechám tam [tj. v diaspoře] už nikoho z nich.“

Bůh Izraele volání svého lidu vyslyšel. Počínaje onou nejhlubší, nejtemnější dobou Jeruzaléma za Mošeho Nachmanida a stavbou po něm nazvané „Rambanovy synagogy“ započalo stálé proudění Židů, kteří vystupovali do země Izrael. V roce 1483 přišel do Jeruzaléma rabbi Elia z Ferrary, roku 1579 sto dvacet nových přistěhovalců z Damašku a v roce 1700 Jehuda he-Chasid (Juda Zbožný) s tisíci stoupenci. Dodnes jej připomíná synagoga Churva. Roku 1721 přichází rabbi Ješaja Horovic. V 18. století zakládají v Jeruzalémě Židé z Itálie, Cařihradu, Amsterodamu a Aleppa devatenáct talmudických škol. Roku 1760 přichází do Jeruzaléma rabbi Šalom Šarabi z Jemenu a v roce 1771 zakládá rabbi Menachem Mendel z Vitebska s třemi sty stoupenci chasidské sídliště.

V roce1799 se Svatá země díky Napoleonovu tažení do Orientu stává ohniskem mezinárodního zájmu. Ještě před neslavným koncem výpravy před branami města Akko francouzský císař prohlašuje, že by Palestina a  Jeruzalém měly být navráceny svým oprávněným dědicům - židovskému národu.

V 19. století tento trend pokračoval. Posilovaly jej výbuchy antisemitismu. Například v roce 1840 po nařčení damašských Židů z vraždy kněze Tomy a jeho muslimského sluhy, jejichž krve prý chtěli použít pro přípravu nekvašených pesachových chlebů macesů, vyzývá rabbi Juda Alkalaj, narozený v Sarajevu, svůj lid naléhavě k alii. Roku 1881 vyvolávají pogromy v Rusku a Rumunsku takzvanou „První aliju“, kdy se na cestu do Palestiny vydává čtyřicet tisíc Židů.

Zatímco kolem Jeruzaléma vznikají první židovské osady - Miškenot Ša'ananim (1860), Me'a Še'arim (1873), Machane Jehuda (1887) – snaží se židovští prosebníci dosáhnout v roce 1878 u Berlínského kongresu [mezinárodní shromáždění konané za účelem vyřešení tzv. Velké východní krize vyvolané bojem balkánských národů za nezávislost - pozn. překl.] zřízení židovského státu v Palestině.  Kníže Otto von Bismarck je prohlašuje za šílence. Navzdory tomu se utváří v Evropě sionismus jako sekulární politické hnutí. Počátkem září 1897, ihned po prvním kongresu sionistů v Basileji, si rakouský novinář Theodor Herzl píše do deníku: „Mám-li shrnout basilejský kongres jedním slovem - budu si dávat pozor, abych o tom nemluvil veřejně - tedy: v Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, všichni by se mně vysmáli. Snad za pět, rozhodně za padesát let se o tom každý přesvědčí.“

Hnutí i přes nesmírný odpor pokračuje. Herzl neúnavně zpracovává mocné lidi své doby, prosí německého císaře o protektorát nad židovským státem a v lednu 1904 musí strpět poznámku papeže Pia X.: „Židé neuznali našeho Pána, proto ani my nemůžeme uznat židovský národ.“

V roce 1899 vyhání damašský paša Židy z jedné vesnice na Golanských výšinách, V dubnu 1909 je v zemi Izrael založeno první židovské město: Tel Aviv, v prosinci téhož roku na jižním konci Genezaretského jezera první kibuc Deganja. V březnu 1917 vyhánějí Turci všechny Židy z Haify a Tel Avivu.

V listopadu 1917 vyhlašuje britská vláda v takzvané „Balfourově deklaraci“ svou podporu židovskému domovu v Palestině. 24. července 1922 uděluje Společnost národů v městě San Remo britské vládě mandát v Palestině s výslovným pověřením, aby podporovala aliju a osídlení země židovským národem. Mezi léty 1919 a 1924 přichází na mandátní území Palestina pětatřicet tisíc idealistických pionýrů s „certifikáty“ britské vlády. V letech 1924-1931 vyhánějí polské hospodářské sankce  mnoho židovských příslušníků z vrstev drobného měšťanstva„vzhůru na Sijón“. Mezi roky 1929 a 1939 prchá do Palestiny čtvrt miliónu Židů z Německa před nacisty.

Tyto velké vlny židovského přistěhovalectví vyvolaly odpor některých částí arabského obyvatelstva. Nadvlády nad nimi se zmocnili extrémističtí vůdcové, například velký muftí a Hitlerův přítel Hadždž Amín al-Husajní, kteří opětovaně štvali své stoupence do krvavých povstání, k nimž došlo příkladně v letech 1929 a 1936. Na arabské násilnosti reagovala britská vláda omezováním a zčásti rozsáhlým mařením židovského přistěhovalectví do Palestiny, což bylo jasným porušením mandátu Společnosti národů. David Ben Gurion, jenž se o pár let později stal prvním ministerským předsedou státu Izrael, stanovil v této těžké době směrnici: „Budeme společně s Anglií bojovat proti Hitlerovi, jako kdyby neexistovala Bílá kniha [míněna MacDonaldova bílá kniha těžce postihující imigraci do Palestiny - pozn. překl.] - a budeme bojovat proti Bílé knize, jako kdyby nebyla válka.“ Stovky Židů, kteří přežili holokaust, přišly o život v boji proti Anglii - ale nakonec byl 14. května 1948 vyhlášen stát Izrael.

Důvodem pro existenci židovského státu Izrael je poskytnout útočiště utlačovaným Židům z celého světa. Mladý stát zaplavila vlna imigrace, takže v letech 1948-1951 vzrostl počet židovského obyvatelstva v Izraeli na dvojnásobek. Prvními přistěhovalci nebyli jen Evropané, kteří přežili holokaust. V tomto období musel asi milión Židů opustit svůj domov v arabských zemích, kde jim život zcela znemožnili, a většina jich uprchla do Palestiny.

Během téměř sedmi desetiletí svého trvání zvládl stát Izrael několik velkých imigračních vln, takže dnes žije v „zemi svých otců“ více než šest miliónů Židů. V uplynulých letech odešly do Izraele nepředstavitelné tisíce Židů z Francie a Ukrajiny.

Eljakim Haecni žije už čtyřiačtyřicet let v malém městě Kirjat Arba u Hebronu. Tento téměř devadesátiletý právník a někdejší poslanec Knesetu neúnavně hájí právo svého národa na život v zemi Izrael. Vzpomíná, jak v roce 1938 vyhnali jeho rodinu ze severoněmeckého Kielu se slovy: „Židé do Palestiny!“ „Teď jsme tady a znovu se vám to nezdá!“ odporuje svým německým posluchačům. Léta boje ho přesvědčila, že natrvalo mohou zakořenění židovského národa v zemi Izrael zajistit pouze „fakta daná půdou“. Na blahovůli mezinárodního společenství, mezinárodního práva či mezinárodních záruk již tento zestárlý vůdce osadníků příliš nedá.

Haecni vystupuje jako neortodoxní, světský Žid. Přesto ví: „Jsme tu na základě Bible.“ Nevěří v Boha, který se stará o úděl jednotlivců. Uchvacuje ho však skutečnost, že Bible už před dvěma tisíci pěti sty lety předpověděla, že se izraelský lid zpronevěří přikázáním svého Boha; že jej kvůli tomu postihne odchod ze země a rozptýlení po světě; že se tam však nebude moci asimilovat, nýbrž že se po tisíciletích života v diaspoře navrátí do své země. „Rozumem se to nedá vysvětlit!“ ví starý pán a těší se z toho, že se mu zahrada v otcovském městě Hebronu po mimořádně deštivé zimě bujně zelená.

 

DODATKY/PRO OKÉNKO INFORMACÍ

Vlny přistěhovalectví od založení státu

První alija (1882-1903): z východní Evropy, Ruska, Rumunska a Jemenu se do Palestiny stěhuje dvacet až třicet tisíc Židů

Druhá alija (1904-1914): Z Ruska a Polska přichází pětatřicet až čtyřicet tisíc Židů.

Třetí alija (1919-1923): Z Ruska a Rumunska přichází pětatřicet tisíc přistěhovalců.

Čtvrtá alija (1924-1931): Z Polska a Sovětského svazu prchá na mandátní území Palestina osmdesát tisíc Židů, především ze středních vrstev.

Pátá alija (1932-1938): po uchvácení moci Hitlerem přichází asi čtvrt miliónu německých Židů.

„Alija bejt“ (1934-1948): ilegální přistěhovalectví asi devadesáti tisíc Židů pronásledovaných nacistickým režimem.

 

Vlny přistěhovalectví do státu Izrael

1949/1950: operace Létající koberec – devětačtyřicet tisíc Židů z Jemenu.

1950: operace Ezdráš a Nehemjáš - sto deset tisíc Židů z Iráku.

Celkem přišlo v letech 1948-1951 asi šest set devadesát tisíc Židů z Egypta, Iráku, Jemenu, Polska a Rumunska.

1955-1957: s koncem francouzské koloniální nadvlády přichází do Izraele asi sto tisíc Židů z Maroka, Alžírska, Tuniska a Libye.

1969-1975: ze Sovětského svazu přichází sto tisíc Židů.

1984/1985: operace Mojžíš zachraňuje osm tisíc Židů z etiopské občanské války.

1990: po pádu Železné opony začíná exodus sovětských Židů. V letech 1989-1995 přichází šest set tisíc přistěhovalců ze Společenství nezávislých států.

1991: operace Šalomoun zachraňuje během třiatřiceti hodin z občanské války více než čtrnáct tisíc etiopských Židů.

Dne 30. dubna 1992 časopis TIME konstatuje: Kdyby mohl Izrael během příštích pěti let integrovat milión Židů z bývalého Sovětského svazu, byl by to asi podobný úkol, jako kdyby chtěly Spojené státy vstřebat celou Francii.

2011-2013: operace Holubičí křídla přivádí téměř osm tisíc Židů z Etiopie.

 

Soupis přesnějších údajů o počtu přistěhovalců do Izraele v letech 1882-2012 najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/Aliyah

 

© Johannes Gerloff
 Překlad: Ivana Kultová

www.wilberforce.cz