Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

Jehudim mešichim v Izraeli Mesiánští židé (Jehudim mešichim) si říkají Židé věřící v Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána. Stejně jako dřív existuje mnoho Židů, kteří žijí v křesťanských sborech a církvích a jako mesiánští židé se neoznačují. Na druhé straně jsou tu Židé, kteří v Ježíše jako svého spasitele věří, ale žijí dále v rámci svých ortodoxních židovských obcí. Mezi misionáři, kteří působili mezi Židy v druhé polovině 19. století za otomanské říše na území dnešního státu Izrael, byli i křesťané židovského původu, jak katolíci, tak protestanté. Hebrejští katolíci mají i dnes v Jeruzalémě svou hebrejskou mši. Nezávislé mesiánské sbory vznikaly kolem anglikánského jeruzalémského kostela Christ Church, který byl dostavěn a posvěcen roku 1849. V anglicky mluvící oblasti se říkalo Židům, kteří uvěřili v Ježíše hebrejští křesťané (Hebrew christians), a v německy mluvící oblasti žido-křesťané (Judenchristen). Ve svaté zemi se také objevil název křesťanští Izraelité (Christian Israelites). Označení mesiánští židé je dochováno v hebrejském názvu organizace založené roku 1931v době Britského mandátu Palestina. Zatímco v angličtině zněl název Společenství hebrejských křesťanů v Palestině (The Hebrew Christian Fellowship in Palestine), v hebrejštině to bylo Společenství zemské izraelské mesiánských židů (Chevrat ha-achva arci jisraelit l-jehudim mešichim). Srovnání názvu v angličtině a v hebrejštině vypovídá mnoho. Z hebrejského označení je možné cítit spojení s židovským národem a z názvu „zemské izraelské“ místo „v Palestině“ lásku k zaslíbené zemi. Výraz Spasitel, Kristus z řeckého christos, který byl převzat mnohými jazyky zní pro Židy skutečně „řecky,“ pohansky. Zatímco slovo mesiáš hebrejsky mašiach – pomazaný -je pojem všem židům vlastní. Na mesiáše čeká celý izraelský lid. Proto je možné vidět v nárůstu používání výrazu mesiánský žid oproti hebrejský křesťan hlubší spojení s vlastním lidem a jeho vírou. Ježíš Kristus zdá se být cizí, Ješua ha-Mašiach vlastní. První kniha Nového zákona začíná slovy: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ V průběhu dějin se stal syn Abrahamův a syn Davidův synem křesťanské církve odtrženým od svého izraelského lidu. Nesporným přínosem mesiánských židů je, že vracejí původní biblický jazyk a původní myšlení Bible do křesťanského života a mesiáše Ješuu do Izraele. V dnešních mesiánských sborech v Izraeli, ale pravděpodobně i v Americe, Rusku, Německu i dalších zemích jsou členy nejen věřící Židé, ale i jejich nežidovští partneři, děti ze „smíšených“ manželství, křesťané, kteří mají nějaké židovské kořeny i křesťané z různých zemí, které žádné židovské kořeny nemají. Ti, kdo nejsou židovského původu a zároveň se silně identifikují s tímto společenstvím si říkají prostě „mesiánští“ bez přídavku židé. Ve sboru se více méně ví, kdo je původem Žid a kdo ne. Ale nemluví se o tom a nežidovští věřící se účastní služby ve všech oblastech života sboru i jeho vedení. Tyto sbory jsou asi jedním z mála míst, kde skutečně padla zeď rozdělení a sváru, kterou podle apoštola Pavla Pán Ježíš přišel zbořit (Efezským 2,11-14) Shromáždění mesiánských sborů v Izraeli připomínají navenek povětšině křesťanská shromáždění evangelikálních nebo charizmatických sborů. Konají se ovšem v sobotu, někdy i v pátek navečer. Křesťané, kteří žijí v rámci mesiánských sborů většinou nemají problém na základě Bible i Nového zákona přijmout za den odpočinku sedmý den, sobotu. Naopak si šabatu velmi cení. Dnes už žije ve státě Izrael třetí generace mesiánských Židů. Těm ani nepřijde na mysl, že by měli chodit v neděli do kostela. Ani by to z praktických důvodů nešlo, protože neděle je první den týdne a jde se do školy a do práce. Mesiánští židé neslaví vánoce a velikonoce, nýbrž pesach, letnice a svátky stánků, chanuku a purim. Své chlapce nechávají obřezat a sice i manželské páry, kde je otec věřícím Židem a matka křesťankou. Tím se přibližují biblickému chápání rodové posloupnosti po otci. Pokřtít se dávají členové sboru ve věku, kdy už mohou vědomě vyznat svou víru. K večeři Páně jdou celé rodiny i s nemluvňaty. Některé sbory dbají více na židovskou tradici a mají schránku se svitkem tóry a používají modlitební šály. Jinak žádné symboly, a už vůbec ne nějaké sochy nebo něco podobného nepoužívají. Na kříže jsou velmi citliví kvůli pronásledování židů ze strany křesťanů. Sochy a obrazy židé nepoužívají kvůli druhému přikázání desatera. Mají také velké výhrady k vánočnímu stromečku z opatrnosti, aby se nejednalo o nějakou modloslužbu. Součástí bohoslužeb je většinou kromě textu, na který se káže, čtení ze starozákonního oddílu, který se zároveň čte v synagogách. Hebrejština, která je v Izraeli bohoslužebným i každodenním jazykem umožňuje čtení biblických textů, zpěv starodávných prorockých textů i židovských modliteb založených na Bibli v originále. Existují tu i společenství anglická, ruská, rumunská i etiopských Židů, v druhé generaci se ale přistěhovalci povětšině zapojují do hebrejských sborů. Tím, že je jazykem mesiánských Židů v Izraeli hebrejština, odpadají některá nedorozumění, která jinak vznikají překlady. Označení všech pěti knih Mojžíšových je Tóra. Kořen slova tóra znamená ukazovat směr, učit, tóra je učitel, je mnohem víc než zákon. Slovo zákon dostalo během doby určitý negativní nátěr. Žalm 119 vyjadřuje velmi pozitivní vztah k Tóře jako slovu božímu: „Jak jsem si tvůj zákon zamiloval. Každý den o něm přemýšlím.“ Doslova verš zní: „Jak jsem si zamiloval tvou Tóru. Každý den o ní rozmlouvám.“ Sama jsem poznala mesiánské židy jako věřící, jejichž měřítkem je Boží slovo. Myslím, že by se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by popíral apoštolův výrok: „Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“ (Gal 2,21) Pokud dodržují obřízku, nedělají to proto, že by se domnívali, že tím dosáhnou spravedlnosti. Jde prostě o součást smlouvy Abrahamovy, kterou židovský lid dodržoval po tisíciletí. („Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný. Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu, převelice tě rozmnožím… Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince... Tak bude má smlouva na vašem těle smlouvou věčnou (1.Mojžíšova 17,1-2; 10-13; 3.Mojžíšova 12,3) V kázání na hoře Pán Ježíš připomíná přikázání Tóry, a sice ta, která se dotýkají vztahů k Hospodinu a mezilidských vztahů. V určitém smyslu je ještě zpřísňuje, neboť je neomezuje jen na vnější projev, ale mluví o postoji srdce. Milost odpuštění skrze jeho oběť na kříži rozhodně není chápána jako svoboda „dělat si, co chci“! Diskuze v Novém zákoně pramení z toho, že v židovského Mesiáše uvěřili pohané na základě zvěsti, kterou jim přinesli Židé. A co dál? Musí jako věřící z pohanů, kteří se stali spoludědici biblických zaslíbení daných izraelskému lidu, začít dodržovat vše, co dodržují Židé? Apoštolský koncil rozhodl, že se mají zdržovat modloslužby a smilstva s tím, že: „Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho zákon v synagogách každou sobotu.“ (Skutky 15,21) V Listu Židům je citován Jeremjáš 31,31-34, kde Hospodin domu izraelskému a domu judskému zaslibuje novou smlouvu oproti první zastaralé smlouvě. Matoucí je označení Bible jako Starý a Nový zákon nebo Stará a Nová smlouva. Písma, která připomínal Pán Ježíš, když se opakovaně ptal náboženských vůdců Izraele: „Copak jste nečetli…“ byla Tóra, proroci a spisy. Tak je také nazývají mesiánští židé. Jako by Pán Ježíš tušil, že dojde k tomuto křesťanskému omylu, varoval své učedníky: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Tóru a proroky...“ Při proměnění na hoře s ním hovořil Mojžíš, zástupce Tóry a Elijáš, zástupce proroků. Která biblická smlouva je tedy ta zastaralá oproti nové smlouvě? List Židům to v osmé kapitole vysvětluje úplně jasně: Jedná se o sinajskou smlouvu z 2. Mj 24 7-8 Izraelský lid se tu zavazuje dodržovat boží příkazy a Mojžíš na znamení smlouvy pokropí lid se slovy: „Hle krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin podle všech těchto slov.“ Ovšem nikdo kromě božího Syna Pána Ježíše přes všechna dobrá předsevzetí nebyl schopen dodržet všechna boží přikázání. Krev býčků, kozlů a beranů nemohla odstranit hřích (Židům). Mojžíšova slova přeložená „krev smlouvy“, jsou doslova „smlouva v krvi“ (brit b-dam) Když Pán Ježíš ustanovuje Večeři Páně používá stejný výraz - smlouva v krvi a doplňuje zájmeno „mé“. Smlouva ze Sinaje byla smlouva v krvi býčků. Nová smlouva je smlouva v Ježíšově krvi. Pán Ježíš ustanovil novou smlouvu při slavnosti, kdy si celý Izrael připomínal a připomíná vyvedení z Egypta. Hebrejský název „pesach“, jehož zvuk zaznívá především v řeckém, ale i ruském názvu velikonoc „pascha“ připomíná, že anděl smrti, který pobil v Egyptě vše prvorozené, „pasach“ - minul izraelské domovy, jejichž veřeje byly potřeny krví beránka. Jak tenkrát, v Ježíšově době přesně probíhala slavnost nevíme, ale dozvídáme se z Nového zákona, že se žehnalo nad chlebem a vínem, namáčelo se v misce a že Ježíš se svými učedníky po večeři zpíval chválu „halel“, což je vše až do dnes součástí židovské oslavy. V průběhu večeře se také až dodnes láme nekvašený chléb „maca“, kterou Ježíš připodobnil ke svému tělu, když ho zlomil a rozdával se slovy: „Toto je mé tělo, které se dává za vás“. Kalich, který připodobnil, ke své krvi, „vzal po večeři“. Během pesachové liturgie se čtyřikrát naplňuje číše vína na připomínku čtyř božích činů, zmíněných ve 2. knize Mojžíšově 6,6 - 7: první kalich znázorňuje: Vyvedl jsem vás (z utrpení v Egyptě), 2. kalich: Zachránil jsem vás (z otroctví), 3. kalich: vykoupil jsem vás (z otroctví pro sebe) - To je pravděpodobně ten kalich, který pozvednul Pán Ježíš. Pak následuje poslední 4. kalich: A vzal jsem si vás za lid a budu vám Bohem. Když tedy Ježíš vyslovil při pesachové slavnosti se svými židovskými učedníky křesťanům tak velmi známá slova: „To čiňte na mou památku!“, mohl tím myslet asi toto: „Až budete v budoucnosti slavit svátek vyvedení z otroctví v Egyptě, připomínejte si, že já jsem vás vykoupil pro Hospodina z otroctví hříchu.“ Mesiánští židé používají buď běžnou pesachovou liturgii, nebo mesiánskou, která má určité úpravy. V židovské pesachové liturgii je zmíněna smlouva s Abrahamem z 1. Mj 15 „smlouva mezi polovinami“ Židovský lid vyznává: „Smlouva, která platila pro naše praotce a platí i nám… V této smlouvě Hospodin slibuje Abrahamovi nespočetně potomků jako hvězd a vlastnictví země od Nilu k Eufratu. Většina mesiánských věřících pochází ze sekulárního proudu a nemají nic proti tomu, abychom společně stolovali. Ovšem spoléhají se na to, že jim nenaservíruji vepřové a ani bych z ohledu na ty, pro které je kašrut důležitá, nemíchala mléčné a masité pokrmy. Pro ortodoxní židy se od Listu Galatským v tomto ohledu nic nezměnilo a ti přísní by si ode mě vzali maximálně skleničku vody a radši zůstanou na zahradě. Mezi věřícími mesiánských sborů je mnoho nadaných hudebníků a neustále vznikají nové písně, mnohé z nich jsou prostě zhudebněné biblické texty. Mesiánská židovská aliance v Izraeli pořádá hudební konference, na kterých autoři své písně prezentují a jednou za dva roky koncert, na kterém se představí nejlepší z nejlepších. Z koncertu se také vydává CD a zpěvník. Této požehnané produkce se účastní jak věřící Židé, tak křesťané žijící v mesiánských sborech. Zatímco „hebrejští křesťané“ zpívali církevní písně umně přeložené do hebrejštiny, zpívají mesiánští židé v originále „Požehnán buď Hospodin Bůh Izraele od věků na věky. Amen“ Ž 41,14 „Když Hospodin přivedl napětí sijóské zajatce, bylo nám jako ve snu“ Ž 126,1 „Požehnán buď Hospodin ze Sijónu, ten který přebývá v Jeruzalémě“ Ž 135,21 Nebo s apoštolem Pavlem: „Věřím, že všechen Izrael bude spasen!“ Ř 11,26 Asi nemusím dodávat, jak tyto jejich písně znějí v Jeruzalémě aktuálně. Sbory jsou otevřené pro každého, ale někdy mohou být populární návštěvy křesťanských turistů rušivé. Zvlášť, když se pak nedostává místa pro vlastní členy. K církvi mají mesiánští Židé spíše váhavý vztah. Křesťany, kteří s nimi žijí, považují za právoplatné sourozence, ale obecně mají vůči křesťanům, kostelům a vánocům spíš stejně kritický postoj a nedůvěru, jako Židé vůbec. Ortodoxní Židé považují křesťanskou víru a židovství za neslučitelné až do té míry, že Žid, který se stal křesťanem pro ně ztrácí i židovskou národnost. Židovská národnost a náboženství se od sebe nedají tak snadno odtrhnout, jak to dělá česká gramatika. Hospodin povolal izraelský lid jako národ na rozdíl od křesťanů, kteří jsou povoláni jednotlivě ze všech národů. Právo přistěhovat se do Izraele má každý Žid nebo potomek židovských předků pokud nepřestoupil na jiné náboženství. To působí mesiánským židům, kteří se chtějí přistěhovat těžkosti. To, že židovství a křesťanství vedle sebe existují, jako dvě odlišná náboženství vzbuzuje dojem jako by Mojžíš a Ježíš neměli nic společného, jako by nebyli součástí stejného dějinného spásného působení božího. Jako by Ješua nebyl Židem, jako kdyby existoval nějaký křesťanský Spasitel odtržený od svého lidu a od božího plánu s Izraelem. Když člověk mezi Židy žije, začne víc a víc pociťovat, jak se křesťanství odcizilo svým kořenům a svému prapůvodu a jak je smutné, že se chovalo k Židům nepřátelsky. Většina ortodoxních Židů vlastně mesiánské Židy nezná a neví, že jsou tu dnes Izraelci, Židé, kteří věří v Ježíše jako svého mesiáše a nepřevzali křesťanskou náboženskou kulturu. Protože byli opětovně napadáni v časopise antimisijní ligy Jad l-achim, rozhodli se na internetu zveřejnit odpovědi na obvinění vůči nim vyslovená, jako to, že třeba vůbec nejsou Židé. Vysvětlují, že nijak neztrácí svou identitu tím, že uvěřili v židovského mesiáše Ješuu. On sám byl obřezán, vyplacen jako prvorozený syn, dodržoval sobotu a slavil biblické svátky. Oproti svým ortodoxním soukmenovcům tedy mesiánští Židé vyjadřují, že je možné být nebo-li zůstat Židem a věřit, že Ježíš je zaslíbený mesiáš, jak tomu bylo u prvních věřících vůbec. Jejich víra neznamená přestup na jiné náboženství. Tak máme poprvé po téměř dvou tisících letech zase Židy žijící v zemi Izrael, kteří věří v Ježíše Krista jako svého spasitele a žijí v rámci své židovské kultury, kterou je charakterizován stát Izrael. Řekla bych, že mesiánští Židé i křesťané mají v tomto světě společný úkol: žít životem, který demonstruje světu živého Mesiáše Ješuu, který je světlem pro pohany a slávou božího lidu Izraele (Simeon L 2,31-32).

Krista Gerloffova

21. 4. 2016