Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

Egypt po Mursím: porážka politického islámu?

Dr. Jacques Neriah

Letos 3. července došlo v Egyptě k tomu, že poprvé v moderních dějinách Blízkého východu byla odstavena od moci vláda islamistů. Muslimské bratrstvo snilo 80 let o ovládnutí Egypta a nyní, necelý rok po demokratickém zvolení jeho představitele za prezidenta země, skončil tento sen fiaskem.

Armáda, kterou jen rok předtím stejný prezident na hlavu porazil, se vrátila a splnila své varování, které ostatně zaznívalo po celý rok, že zasáhne, pokud „bude hrozit pád Egypta do propasti“. Od této kontrarevoluce vládne v Egyptě koalice takzvaných liberálů vystupujících proti Muslimskému bratrstvu s podporou armády. Egypt je však rozdělen a destabilizován a může se ocitnout v občanské válce, protože bratrstvo odmítá akceptovat svou politickou porážku. Jaké poučení plyne z egyptského případu a jaké jsou možné budoucí scénáře?

Porážka politického islámu

Mnozí analytici, kteří sledují egyptskou politiku, opakovaně tvrdili, že velmi dobře politicky organizované Muslimské bratrstvo, kterému se podařilo zmocnit se egyptské revoluce, bude v zemi vzhledem ke slabosti opozice a liberálních sil dominovat celé roky. Na podporu svých argumentů uváděli také odhodlání a politické schopnosti bratrstva. Když se navíc prezident Mursí v srpnu 2012 zbavil nejvyššího velení armády a převálcoval nejvyšší vojenský soud, který od Mubárakovy rezignace de facto vládl, mnozí byli přesvědčeni, že dosavadní militaristické uspořádání, kdy Egyptu vládla junta důstojníků, je minulostí. Věřilo se, že junta ztratila odhodlání bojovat proti Muslimskému bratrstvu, pokud budou její zájmy – hlavně ekonomické - chráněny.

Události ukázaly, že tato analýza je chybná. Muslimské bratrstvo přišlo o moc proto, že neodhadlo správně opozici, protože příliš dychtivě usilovalo ovládnout všechny klíčové posty ve státě a protože nepředvídalo možnost vytvoření koalice mezi liberály a armádou. Porážka bratrstva je nepochybně povzbuzením pro všechny, kdo v arabském světě bojují proti různým džihádistům, protože ukazuje, že politický islám může být poražen umírněnými a liberálními silami.

Muslimské bratrstvo podcenilo liberální proud

O situaci v Egyptě panují nepřesné představy založené na nedostatečné znalosti sil, které určují egyptskou politiku. Protože neexistuje žádný spolehlivý způsob, jak zjistit náladu „ulice“, většina informací včetně průzkumů vychází ze zkreslených zdrojů, které neodrážejí realitu. Mnozí analytici tak podlehli propagandě Muslimského bratrstva a podcenili sílu opozice.

Již výsledky prezidentských voleb však ukazují, že 49 % voličů hlasovalo proti bratrstvu. Některé hlasy dokonce tvrdily, že Mursí volby prohrál, ale nejvyšší soud na nátlak Spojených států mu vítězství přiznal, aby zabránil krveprolití. V každém případě však musel od počátku své vlády čelit opozici, která postupně sílila, jak se bratrstvo snažilo proměnit Egypt v islamokracii.

Mursí sám musel nedobrovolně povolat na pomoc armádu, aby obnovila pořádek, zejména počátkem roku 2013, kdy města podél Suezského průplavu odepřela poslušnost a vyhlásila autonomii. Stal se tak závislým právě na té armádě, kterou chtěl držet zavřenou v kasárnách. Mursího chyby spojily armádu a liberály, což byl vývoj, který nečekal.

Když Mursímu došlo, že armáda je zcela na straně opozice, pokusil se na poslední chvíli nahradit ministra obrany a velitele egyptské armády generála Abdula Fattáha al-Sisiho. Ten však byl rychlejší a sám oznámil Mursímu, že už není prezidentem. To vše ukazuje, že politická analýza domácí situace byla ze strany bratrstva chybná.

Zranitelnost režimů čelících masovým protestům

Události v Egyptě znovu ukázaly sílu masových protestů. Většina režimů v oblasti nedokáže jejich nápor vydržet a střílení do demonstrantů ostrými náboji situaci jen zhoršuje. Režimy v Egyptě i v Tunisku padly kvůli masovým protestům a také proto, že armáda se rozhodla nezasahovat. Situaci v Egyptě, která vedla k pádu Mursího, lze popsat jako nepsanou alianci mezi armádou a protestním hnutím. V takovém případě nemá režim šanci. Je vidět, že role armády je v zemích Blízkého východu stále primární: armáda byla vždy hlavním faktorem, který režimy udržuje u moci, a zůstane tomu tak i v blízké budoucnosti.

Pochybná role Spojených států

Není pochyb, že USA vývojem v Egyptě hodně ztrácejí. Mnozí v arabském světě se podivovali, když prezident Obama tlačil na Mubárakovu rezignaci. Ještě méně srozumitelný byl pro ně posun americké politiky směrem k podpoře Muslimského bratrstva. Spojené státy, které prosazovaly na Blízkém východě (a nejen tam) demokracii, akceptovaly Mursího politiku, která byla s těmito hodnotami v diametrálním rozporu. Americká velvyslankyně v Egyptě Anne Pattersonová navíc jen pár týdnů před červencovými událostmi dala jasně najevo, že nevidí žádnou životaschopnou alternativu k Mursího režimu. Zdá se, že Američané, pozorujíce hroucení jednoho režimu za druhým v průběhu procesu, jejž romantici nazývali „arabské jaro“, se v určitém bodě rozhodli, že je v zájmu Spojených států postavit se na stranu umírněných islamistů, aby zachovali v regionu svou přítomnost a ochránili mírovou smlouvu mezi Izraelem a Egyptem.

Tato politika ovšem nijak nenadchla arabské státy z Perského zálivu (s výjimkou Kataru) ani Saúdskou Arábii, které si s Mursího režimem nerozumějí. V Egyptě to vedlo k nedůvěře, jež se brzy proměnila v otevřeně nepřátelský postoj k americkým představitelům. V posledních dvou letech se tak Spojené státy staly v Egyptě nejvíce nenáviděnou cizí mocností hned po Izraeli.

Nyní se musí Američané vrátit na počátek a svou blízkovýchodní politiku sepsat znovu. Události ukázaly, že staré axiomy nejsou odolné vůči času a že je třeba se přizpůsobit nové realitě. Tato nová realita na Blízkém východě není homogenní a je třeba brát v úvahu zájmy různých skupin.

Má Izrael hrát nějakou roli?

V Egyptě se běžně tvrdí, že Izrael byl aktivním partnerem Mursího režimu. Izrael se s ním však dohodl pouze proto, aby udržoval Hamás v Gaze v určitých mezích, za což Egypt na oplátku přijal za Hamás odpovědnost (což Mursího předchůdce nikdy neudělal). Izrael navíc dovolil egyptské armádě rozmístit své jednotky na Sínaji, ačkoli to odporuje podmínkám mírové smlouvy, aby tam mohli bojovat proti džihádistům. Podle některých zdrojů nebyly vztahy mezi zpravodajci obou zemí nikdy tak dobré jako za Mursího.

Vývoj v Egyptě není pro Izrael žádným překvapením. Izrael si je také vědom nenávisti, s jakou je v Egyptě vnímán. Zdá se, že Izrael má zájem především na udržení statu quo v podobě mírové smlouvy a na zadržování, pokud ne vyhnání, džihádistů na Sínaji. Pro Izrael je snazší jednat s Egyptem, jemuž vládne armáda. Situace však zůstává výbušná a návrat Hamásu k politice ozbrojené konfrontace s Izraelem nebo teroristické akce vedené proti Izraeli ze Sínaje by mohly mezi Izraelem a Egyptem znovu roznítit krizi.

Možné scénáře

V zásadě existují čtyři možné scénáře, které by se mohly v následujících týdnech a měsících uplatnit:

1. Události povedou ke zrodu liberální demokracie, která bude víceméně odpovídat období Wafd ve 20. – 30. letech 20. století. Šance tohoto scénáře jsou však téměř nulové. Vyžadoval by, aby Muslimské bratrstvo akceptovalo svou porážku a znovu se podílelo na politickém procesu, k čemuž nejspíš nedojde. Dalším předpokladem je, že se armáda rychle vrátí do kasáren. Soudě podle „cestovní mapy“ prezentované novým vojenským vedením, tato varianta se jeví v atmosféře plné násilí jako problematická.

2. Druhým scénářem pro Egypt je drsné potlačení Muslimského bratrstva a salafistů armádou a poté krvavá občanská válka. To se už děje. Mohlo by to znamenat návrat do časů Násirových, kdy byly tisíce muslimských bratří uvězněny a jejich vůdcové pověšeni.

3. Při třetím scénáři by se události rychle mohly celkově zvrtnout k horšímu. Armáda by mohla ztratit sympatie ulice v důsledku rozsáhlého porušování lidských práv. Její vynucený návrat do kasáren by mohl uvrhnout Egypt do chaosu. Udržování moci by mohlo znamenat další porušování lidských práv.

4. Převzetí moci armádou – tento poslední scénář by se mohl stát realistickým, pokud se scéna nestabilizuje. Vojáci by mohli být v pokušení prohlásit se za nejvyšší vladaře, což by byl návrat do roku 1952, kdy skupina mladých důstojníků svrhla monarchii.

Závěrem: Egypt bude čelit nesmírným domácím těžkostem, jejichž řešení spotřebuje vládnoucí vrstvě většinu energie. To by mohlo vyvolat mocenské vakuum na Sínaji a umožnit džihádistům, aby rozšířili své útoky na egyptské i izraelské cíle. Hamás by mohl být v pokušení vrátit se ke zbraním, tentokrát však bez svého egyptského mentora. Aby zachránil mírovou smlouvu, bude muset Izrael v této situaci manévrovat a ponechat Egypťanům větší volnost pohybu na Sínaji .

Dr. Jacques Neriah je analytik Jerusalem Center for Public Affairs se specializací na Blízký východ. Zdroj: www.jcpa.org, přel.: -mk-