Putinova ideologie

V září loňského roku přednesl ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin na setkání různých významných osobností tzv. Valdajského klubu v prezidentské rezidenci Dolgije Borody v Novgorodské oblasti pozoruhodný projev. Přítomno bylo na 200 významných osobností z celého světa. Putin ve svém projevu nastínil jakousi vizi, kterou má pro Ruskou federaci.

         Musím přiznat, že mě projev zaujal. Dokonce jsem pocítil lítost, že žádný z našich současných politiků by zřejmě nebyl schopen projev podobného formátu přednést. A obávám se, že podobný projev by nepřednesl ani žádný ze současných evropských politiků. Rozumějte mi dobře: Neříkám tím, že s Putinovými myšlenkami, s jeho vizí pro Rusko a s jeho ideologií nějak souhlasím. Oceňuji ale jasné formulace a určitou konzistentnost projevu. Naši politici sice někdy hovoří o „obhajobě českých národních zájmů“, evropští politici zase hovoří obecně o „evropských hodnotách“, ale málokdy se dovíte, co si pod tím konkrétně představují. Myšlenky evropských politiků se tak trochu podobají evropským bankovkám: Jsou na nich znázorněny stavby, které vypadají jako skutečné, ale všichni víme, že tam žádná skutečná stavba není, protože si to Evropa jednoduše nemůže dovolit. Pokud by chtěla na bankovky umístit nějaké konkrétní stavby, muselo by existovat 28 bankovek, neboť tolik je členských států, a každých pět let by se musely vydávat bankovky nové, aby státy „rotovaly“ a na nejvyšší bankovce by se jednotlivé státy střídaly. „Evropa“ by nepřenesla přes srdce, kdyby na nejvyšší bankovce byla stavba dejme tomu německá, případně francouzská či britská…

         Ano, závidím Putinovu jasnost a jednoznačnost. Jeho projev mohl být v něčem mylný, v něčem vyloženě lživý, ale je možno ho rozebírat a kritizovat. V tom se liší od projevů komunistických bossů, ať už „sovětských“ či našich. Ty se sice také daly rozebírat, dokonce to bylo nutno, ale pregnantně formulovanou myšlenku jste v nich nenašli.

         Je ale nejvyšší čas, abych přispěchal s ujištěním, že pro Putinův zajímavý projev nepřehlížím realitu, tedy to, čeho je Putin schopen. Tedy: Jsem přesvědčen, že ruská tajná služba nechal s Putinovým vědomím, ba nejspíše na jeho rozkaz, vyhodit do povětří několik domů i s jejich obyvateli, aby tak vytvořila záminku ke krutě vedené druhé čečenské válce. Jsem přesvědčen o tom, že Putin se postaral o zabití bývalého agenta Litviněnka v Londýně. Nemám tedy žádné iluze o tom, kdo to Putin je, a nedivím se, že představitelé ruské opozice na setkání Valdajského klubu nedorazili.

         Rusko je ale realita a pro nás bude velice užitečné zkoumat, jakou ideologii ruský prezident hlásá.

         Za nejdůležitější prvek považuji myšlenky o „národní ideji“. Poslyšme, co o ní Putin říká:

         Po roce 1991 vznikl dojem, že nová národní ideologie, ideologie rozvoje, se narodí sama od sebe. Stát, moc, intelektuální a politická třída se téměř vyřadily z této práce, tím spíše, že stará oficiální ideologie po sobě zanechala nepříjemný pocit. /…/ Praxe ukázala, že nová národní idea se nerodí a nevyvíjí podle tržních pravidel. Distancování státu a společností od tohoto problému nepřináší výsledky, stejně jako mechanické kopírování cizích zkušeností. /…/ Také chápeme, že identita, národní idea nemůže být vnucena shora, nemůže být vybudována na základě ideologického monopolu. Taková konstrukce je velmi nestabilní a zranitelná, víme to z vlastní zkušenosti, že v moderním světě nemá žádnou budoucnost. Je nutná historická tvořivost, syntéza nejlepších národních zkušeností a idejí, pochopení našich kulturních, duchovních, politických tradic z různých úhlů pohledu, s tím, že to není cosi ztuhlé, dopředu dané, ale že to je živý organismus. Teprve poté bude naše identita založena na pevných základech a bude nasměrována do budoucnosti, ne do minulosti.

         Pak následuje – pro mnohé možná překvapivá – výzva k dialogu mezi různými směry:

         Je třeba se zbavit zvyku slyšet pouze ideologické přívržence a hned z kraje s hněvem a dokonce i nenávistí odmítat jakýkoliv jiný názor. Nelze kopat do budoucnosti země jako do fotbalového míče, ponořit se do nespoutaného nihilismu, spotřeby, kritiky čehokoli, anebo do ponurého pesimismu. Liberálové se musí naučit mluvit se zástupci levicových názorů, a naopak nacionalisté by si měli uvědomit, že Rusko se formovalo právě jako mnohonárodní a multináboženský stát, z prvních svých kroků, a zpochybňováním našeho multietnického původu, zneužíváním témat ruského, tatarského, kavkazského, sibiřského a nějakého dalšího nacionalismu a separatismu, nastupujeme cestu zkázy svého genetického kódu. Ve skutečnosti, začínáme ničit sami sebe.

         Zde se dovídáme něco z obsahu této ideologie: Rusko se formovalo jako mnohonárodní a multináboženský stát. Kladu si otázku, kdy? Ano, Rusko obsadilo v roce 1809 Finsko a až do roku 1917 nevyvíjelo nějakou snahu Finy poruštit. Nicméně v téže době potlačovalo jakékoli projevy polského vlastenectví a vážně rozvíjelo myšlenky „poruštění Poláků“.

         Ale Putin asi upřímně nechce být prezidentem pouze Rusů. Ruský nacionalismus mu sice k ledasčemu posloužil, ale Putin dobře ví, že si s ním nevystačí, ba že by se – vzhledem k stále trvajícímu výraznému poklesu počtu obyvatel ruské národnosti – brzy mohlo stát, že Rusové budou na území Ruské federace v menšině. A Putin nesní o Rusku. Sní o státu, který je velmoc, v níž možná Rusové převažují, ale který je mnohem rozsáhlejší.

         Nejvíce je to patrné hned z následujících slov: Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost Ruska jsou bezpodmínečné. Jsou to "červené linie", které nesmí nikdo překročit. Při vší pluralitě našich názorů, diskuse o identitě, o národní budoucnosti není možná bez vlastenectví jejích účastníků.

         Tato slova považuji za klíčová v celém projevu. Nejvyšší hodnotou je celistvost velmoci. Rusko má být multietnickým státem, ale jiná etnika mohou zapomenout na představy o tom, že by mohla mít nezávislý stát. Ruská federace – zřejmě míněno v současných hranicích – musí být zachována beze změny. Právo na sebeurčení národů je podřízeno celistvosti velmoci.

         Tomu má sloužit vlastenectví. Zde vidím ovšem největší slabinu Putinovy ideologie. Toto vlastenectví – jak zřetelně, byť nikdy nevysloveně, plyne z předchozích i následných částí Putinova projevu – se nemůže opírat ani o nacionalismus, ani o náboženství. Ruská federace má přece být multinárodní a multináboženská. Co je tedy obsahem onoho vlastenectví? Putin je vymezuje pozitivně i negativně. Nejprve uveďme vymezení pozitivní: Formování občanské identity založené na společných hodnotách, vlasteneckém povědomí, občanské odpovědnosti a solidarity, úcty k právu, účasti na osudu vlasti bez ztráty kontaktu se svými etnickými, náboženskými kořeny je nezbytnou podmínkou pro zachování jednoty země. Úcta k právu… Ano, právě tu Rusko potřebuje. Občanská odpovědnost a solidarita? Jistě také ano, ale chtělo by to, pane prezidente, trochu rozvést. Co se tím konkrétně myslí? Společné hodnoty… které to jsou? Tady zní Putin podobně vágně jako evropští politici.

         Dále se Putin vymezuje proti Evropské unii. Nechce upadnout do ztráty hodnot, kterou v ní – podle mě zcela právem – vidí.

         Putinova kritika Evropské unie je úderná a poměrně přesná. Posuďte sami: Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko, že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi. Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována.

         Problém je v tom, že Putinova praxe o dodržování „standardů morálky“ příliš nesvědčí. A další problém vidím v poslední větě. V ní už se Putin v hodnocení Evropy mýlí. Demokracie znamená mimo jiné ochranu menšin. V Evropě a ve Spojených státech jsou však menšiny preferované (homosexuálové) a menšiny omezované (křesťané). Neděje se to nutně pomocí legislativních zásahů, i když ani ty nejsou mimo hru. Děje se to společenským a mediálním tlakem. Práva většiny jsou v Evropě zpochybňována pouze v tom smyslu, že lidé nemají možnost se svobodně vyjádřit, zda si přejí další integraci.

         Putin dokáže pojmenovat i některé zásadní ruské nedostatky: Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem a posláním rozvoje. A tvrdí, že to chce změnit: Ale jsem hluboce přesvědčen, že v srdci naší filozofie musí být rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Přiznává i to, že něco z toho, co vyčítá Evropské unii, není v Rusku o nic lepší: Dnes si musíme přiznat, že se nám nepovedlo zcela zvrátit negativní demografické trendy

         Za velice problematickou považuji určitou idealizaci jak Sovětského svazu, tak některých dějinných období. Putin například tvrdí: V Rusku, na které se ve své době snažili dát nálepku „vězení národů“, za celá staletí nezmizel jediný, dokonce i nejmenší národ. Všechny si zachovaly nejen svojí vnitřní autonomii a kulturní identitu, ale zároveň i svůj historický prostor. Víte, se zájmem jsem se dozvěděl, že v sovětských dobách měl téměř každý malý národ svůj tisk, podporovaly se jazyky, podporovala se národní literatura. To neslyšel o nuceném stěhování celých národů – např. Krymských Tatarů – jejichž příslušníci během těchto experimentů hromadně vymírali? Jistěže slyšel. Ale rozhodl se to popírat. Putin dále vyzdvihuje výsledky Vídeňského kongresu z roku 1815 a Jaltské konference z roku 1945 a staví je do protikladu s Versailleským mírem, který byl – na rozdíl od oněch dvou zmiňovaných událostí – uzavřen bez účasti Ruska. Pochvaluje si, jak dlouho byl po Vídeňském kongresu a po Jaltě v Evropě mír. Patrně ho příliš nezajímá, že zejména malé (ale nejen ty) národy obě jím vyzdvihovaná období vnímají velmi negativně, jako dobu stagnace a útlaku.

         Putin dokáže vyslovit pěkná slova. Byl bych rád, kdyby se mu dařilo prosazovat to pozitivní, co zmínil – například onu úctu k právu. Plně mu schvaluji, že nechce popírat své kořeny a hodnoty, z nichž země vyrůstala, jak to činí Evropská unie. Na druhé straně si myslím, že stejným nebezpečím, jakým je popírání pozitivních prvků vlastní minulosti, je i nedostatek kritičnosti vůči ní.

         Za obrovský problém Ruska ovšem považuji křiklavý rozpor mezi hlásanou ideologií a reálnou praxí. To je rys, který provázel Rusko ve všech jeho fázích. Vzpomínám si ze studií, že v první polovině 19. století (po napoleonských válkách) byla oficiální ruskou ideologií trojice pravoslaví – samoděržaví – „narodnosť“ (ve smyslu svébytnost), na jejíž uskutečňování dohlížel trojčlenný výbor, v němž nebyl jediný pravoslavný a jediný Rus. (Upozornil na to tuším Masaryk ve svém velkém díle Rusko a Evropa, které stojí za to číst i dnes.) Za Stalinova teroru dosáhl patrně rozpor mezi oficiální ideologií a reálnou praxí vrcholu. Putin je o něco realističtější, ale stejný rozpor vidím i u něj. Jsou vůbec Rusové schopni ho vidět? Někteří, možná mnozí, ano. Viděl ho například Pjotr Jakovlevič Čaadajev (1794-1856), který napsal sžíravou kritiku Ruska, za níž byl carem prohlášen za duševně chorého. (Byl to tuším první případ, kdy byla v Rusku zneužita psychiatrie k potlačování politických názorů.) Viděl ho patrně i Anton Pavlovič Čechov, jeden z mála ruských autorů, který byl prost ruského mesiášství. Ale neviděl ho ani Dostojevskij, ani Solženicyn, jakkoli nás v mnohém inspirují a jakkoli oni sami byli ruským režimem pronásledováni. Kdybyste četli Dostojevského protipolské tirády, nestačili byste se divit, že je psal stejný člověk, který napsal třeba Bratry Karamazovy.

         Rusko bude pro Evropu i v budoucnosti nebezpečím. Bude-li Evropa slabá, dostane se pod tlak Ruska – zcela přirozeně, tak to prostě v dějinách chodí, k tomu netřeba Rusko nijak démonizovat. Evropu ale neposílí další integrace, ale návrat ke křesťanským hodnotám, například k úctě k manželství a rodině.

Dan Drápal

21. ledna 2014