Poněkud opožděná reportáž

Dan Drápal

19. listopadu se mi splnilo dlouholeté přání. Čím mi připadaly různé televizní či rozhlasové duely či diskuse upadlejší, tím víc jsem toužil po skutečně smysluplném a inteligentním rozhovoru mezi pravicí a levicí. Nechtěným vedlejším účinkem internetu je, že společnost je stále fragmentovanější a mnoho lidí si navyklo hovořit jen se „souvěrci“ z vlastní komunity. Konzervativci hovoří s konzervativci, liberálové s liberály, levičáci s levičáky. Pokud se někde střetnou mezi sebou, nejde zpravidla o dialog. V lepším případě jde o boj, v horším případě jde o snahu urazit či zesměšnit protivníka. V takovém prostředí si ovšem člověk své názory ani netříbí, ani se nedozvídá nic nového.

19. listopadu se v Galerii Langhans sešli k povolební debatě Václav Žák, šéfredaktor levicových Listů, Roman Joch, konzervativní publicista z Občanského institutu, a Bohumil Doležal, dlouholetý glosátor našeho politického života a hlavní přispěvatel do svého webu Události (www. bohumildolezal.cz). Celý večer skvěle moderovala Veronika Sedláčková – během večera jsem si uvědomil, jak pozitivní roli může sehrát právě dobrý moderátor. Debatu uspořádal Institut Williama Wilberforce.

Diváků v „hledišti“ mnoho nebylo. Možná to bylo dobře; účastníci nebyli v sebemenším pokušení „předvést se“ publiku. (Právě při sledování televizních debat se nemohu zbavit dojmu, že mnozí účastníci se nesnaží především přesvědčit odpůrce, ale právě se předvést.) Debatovalo se o různých možnostech, které nás nyní čekají – tedy hlavně o sestavování vlády, o roli hnutí ANO, o možnostech Bohumila Sobotky, o návratu KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny apod. Bylo zajímavé vidět, jak se Václav Žák v některých otázkách shodne s Romanem Jochem, a ještě zajímavější bylo gentlemanské vystupování i v otázkách, kdy bylo zřejmé, že se neshodnou. V debatě nešlo o to, kdo zvítězí, ale o to, definovat problémy, před nimiž stojíme, a navrhnout smysluplné řešení (tak se mimo jiné hovořilo i o dostavbě Temelína). Jistě, dobře vím, že forma nemůže nahradit obsah. Jde o víc než o to, chovat se k sobě hezky a korektně. Na druhé straně také vím, že forma může obsah znehodnotit. A že nenaučíme-li se korektně přistupovat k lidem, kteří si myslí něco diametrálně odlišného než my, hrozí, že okruh lidí, s nimiž si budeme rozumět, se bude neustále ztenčovat. Máme-li se naučit dobře vyjádřit svůj názor, musíme být schopni naslouchat argumentům odpůrců.

Doufám, že se Institutu Williama Wilberforce podaří podobné akce opakovat.

2. prosince 2013