Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

~~Tentokrát ještě nevyhraje
Mám na mysli vítěze prvního kola rakouských prezidentských voleb pana Norberta Hofera. Ten získal v prvním kole voleb 36,4 % hlasů a ve druhém kole se utká s finančním expertem Van der Bellenem, který získal 21,3 % hlasů. Přes tento obrovský rozdíl očekávám, že tento muž nakonec vyhraje, protože všichni ostatní se spojí proti panu Hoferovi, běžně médii označovaným za populistu.
 Ano, tentokrát kandidát Strany svobodných asi ještě nevyhraje. Podobně jako nevyhrála v nedávných zemských volbách v Německu strana Alternativa pro Německo, a podobně jako zatím nevyhrál holandský politik Geert Wilders. Nejsem si ovšem jist, zda se podaří zastavit Marine le Penovou v příštích francouzských prezidentských volbách. Asi ano, ale bude to „vo fous“. A považuji za pravděpodobné, že ve Spojených státech se stane prezidentem Donald Trump.
 Co se to děje? Proč jsou v tolika zemích na vzestupu lidé, které mainstream nemůže vystát?
 Stále více lidí má dojem, že dosavadní elity je nereprezentují, že jim nenaslouchají, a že vedou jejich národy k úpadku či katastrofě. Případně že nemyslí vážně to, co říkají.
 Současný intelektuální mainstream líčí vztah muže a ženy jako konfliktní a vyžadující ingerence státu. Všelijaké kvóty a podobně. Rodina a manželství se považuje za něco nahodilého, ne-li dokonce bránícího „rozvoji“ a „seberealizaci“ atomizovaných jedinců. Rodinu se podařilo celkem úspěšně rozložit, nepodařilo se ale změnit to, po čem lidé v hloubi svého srdce touží. Sice se více než polovina našich manželství rozvádí, ale když se koná průzkum, po čem lidé nejvíce touží, zjistí se, že jsou to stále s velkým náskokem – dobré rodinné vztahy.
 Podobně jako se postmoderní ideologie vypořádala s rodinou, vypořádává se i s národem. Vlastenectví se považuje téměř za sprosté slovo a o nacionalismu by se raději nemělo mluvit vůbec.
 Reprezentanti postmoderní ideologie často mluví o toleranci, nicméně z mé zkušenosti se jedná o toleranci velmi výběrovou. Uvedu osobní zkušenost: Nedávno mě jistá organizace pozvala, aby měl přednášku na aktuální téma. Dokonce už byly připravené letáčky. Moje přednáška ovšem byla zrušena bez udání jakéhokoli důvodu. Mám dobré důvody domnívat se, že za tím stála určitá osoba, která neustále mluví o toleranci a rovnosti. Přijde mi to komické: Já bych se neurazil, kdyby mi ona osoba napsala: „Pane Drápale, já s Vámi upřímně nesouhlasím a o Vaši přednášku nestojím.“ Ostatně já taky „nemusím“ každého. Co je na pováženou, je způsob tohoto jednání. „Jsme pro toleranci, ale určité názory nebudeme tolerovat.“
 Nedávno jsem psal o tom, že se u nás hodně nadužívá „distancování a vytěsňování“. Všichni „slušní lidé“ se distancují od „populistů“ a „krajní pravice“. Kde se pak berou jejich voliči? Pokoušejí se levicoví liberálové tyto lidi vůbec oslovit? Kladou si otázku, proč tito lidé hlasují tak, jak hlasují? Spokojíme se s odpovědí, že jsou to v podstatě primitivové, kteří hledají „snadná řešení“?
 Ostrakizace je jistě snazší než argumentace. Ostrakizace ale funguje jen do určité míry. Pokud se s Marine le Penovou nebude nikdo bavit, pokud se nikdo nebude bavit s Martinem Konvičkou nebo Petrem Hamplem, pokud nebudeme argumentovat proti Viktoru Orbánovi a spokojíme se jen s nějakou nálepkou, můžeme mít ze sebe dobrý pocit, ale počítejme s tím, že oni se budou bavit se svými současnými (případně budoucími) příznivci a voliči. A že si mnohé z nich získají.
 Migrační krize současné společenské procesy urychluje a vyhrocuje. Různé „alternativní“ strany jsou stále ostrakizovány – ale voliči jim přibývají a budou přibývat. Může mi někdo z jejich odpůrců vysvětlit, čím hodlají tento nárůst zastavit? Ještě dokonalejší ostrakizací? Naše společnosti jsou rozdělené – ať už jde o USA, Francii, Česko či Polsko. Pokud ovšem budeme odmítat dialog těchto dvou částí společnosti, bude narůstat společenské napětí – a budou posilovat ti, s nimiž už skutečně žádný dialog možný není (mám na mysli třeba Mariana Kotlebu na Slovensku nebo ty, kdo nedávno posprejovali některé pražské kavárny). Je zajímavé, že někteří lidé po nástupu Mariana Kotleby zjistili, že Slovenská národní strana vlastně není antisystémová. Možná, že kdyby to zjistili dřív, nemusel dnes tolik voličů mít Marian Kotleba.
 Vadí mi radikalizace společnosti. Vadí mi vyhrožování smrtí, vadí mi házení všech odpůrců do jednoho pytle, vadí mi podněcování k nenávisti. Ale na druhé straně mi rovněž vadí skrytá i otevřená cenzura, potlačování nepříjemných informací, snahy o omezení svobody slova. A obávám se, že třeba v takovém Švédsku nebude svoboda slova obnovena, dokud nezvítězí Švédští demokraté, dnes považovaní za extrémisty. Obávám se, že ti, kteří umožnili vznik oné migrační vlny, která zaplavila Řecko a Itálii, Německo a Švédsko, svobodu slova skutečně zruší. To ovšem povede k ještě větší polarizaci společnosti a k definitivnímu podlomení mainstreamových médií, které – přes veškeré námitky, které proti nim vznáším – jsou stále ještě mnohonásobně lepší, než odkázanost na „informační samoobsluhu“ tvořenou neověřovanými nebo dokonce záměrně lživými zprávami nejrůznějších internetových serverů.
 Tak si říkám, zda by pan Hofer přece jenom nebyl pro ty Rakušany nejlepší volbou. Fakt nevím.
Dan Drápal
27. dubna 2016