Z Erbílu do Smilovic

Začnu informací, která asi většinu čtenářů šokuje. A přiznám se, že šokovala i mě. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nevěřil.

Erbíl je milionové město, ve kterém se vůbec nekrade.

Je plné obchodů – jako každé jiné město. Obchodů, které se nijak významně neliší od obchodů v jiných zemí. Některé jsou klimatizované, některé přímo luxusní, jiné takové obyčejné. A jako všude jinde na Blízkém východě, i v Erbílu je mnoho drobných obchodníků, kteří prodávají své zboží přímo na ulici. Mají stůl, na něm své zboží. Jiní nemají ani ten stůl a své zboží vyloží přímo na chodník.

A když den končí – někdy tak kolem deváté či desáté – své zboží přikryjí celtou a nechají ho na ulici. A to třeba i elektroniku. Ráno tam své zboží najdou, jak ho tam večer nechali.

V Erbílu se totiž nekrade. Kdyby se někdo dopustil krádeže, totálně by znectil svou rodinu. Zloděje by potrestalo jeho vlastní příbuzenstvo.

Když jsme se vraceli z Erbílu s několika desítkami iráckých křesťanů a když jsme je při čekání na spoj v Istanbulu museli informovat, že v Evropě se někdy krade, trochu jsem se styděl. A kladl jsem si otázku, jak sdělit našim spoluobčanům, že před těmito lidmi nemusejí hlídat ani domácí zvířectvo, ani jízdní kola.

Přivezli jsme lidi, kteří museli opustit své domovy v místech, kde po staletí žily křesťanské komunity. Setkali jsme se s řadou lidí vzdělaných více, nebo méně, s těmi co přišli o úplně všechno i takovými, kteří byli zámožní a něco si stihli odnést. Všichni prosili, abychom je dali na náš seznam. Je to zvláštní pocit. Lidé nevědí, co bude. Manželka podnikatele se nás ptala: „Povězte nám, co se stane!“ Jako kdybychom to my věděli.

Když jsme s nimi mluvili, nemohl jsem nemyslet na židy v Německu ve třicátých letech. Představte si, že máte prosperující firmu a píše se rok 1935. Nějaký Hitler denně židům vyhrožuje, hnědé bojůvky některé zabíjejí a unášejí, ale vy si říkáte: Přece tu všechno nenechám. Snad to skončí. Horší to už přece být nemůže.

Jenže my už máme dějinné zkušenosti. Víme, že může. Že z lidí, kteří po staletí žili v míru a dokonce si třeba i pomáhali, se přes noc mohou stát nepřátelé. Zažili to mnozí Češi v německy osídleném československém pohraničí. Zažili to v mnoha variantách téměř všechny národy na Balkáně. Zažili to židé v Polsku.

Zapomněl jsem jméno jistého německého politika, který po silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem zlehčoval chování migrantům k ženám a řekl cosi ve smyslu, že stačí pár pohlazení po zadku a začne z nás oprýskávat civilizační nátěr. Jeho slova byla nevhodná a urážlivá a byla po zásluze odsouzena. V jednom měl ale pravdu: Civilizační nátěr je patrně tenčí, než si myslíme.

Když se snažíme zachraňovat irácké křesťany, neodvoláváme se na lidská práva, ale na lidské milosrdenství. Jedním z našich klíčových kritérií je, aby lidé, kterým pomáháme najít u nás domov, nebyli v žádném ohledu bezpečnostním rizikem. Sami je pečlivě prověřujeme, a po nás je prověřují ještě příslušné státní orgány. A my jsme tomu rádi. Kdyby nám někoho odmítli, budeme to respektovat.

Zdvojená je rovněž zdravotní prohlídka. Všechny kandidáty na přesídlení přímo v Erbílu prohlíží v rámci projektu Step In lékařka Katarína Molnárová ze slovenské Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžběty. A činí tak zdarma (tímto jí osobně i uvedené vysoké škole děkujeme). Přivezli jsme zdravotní dokumentaci „našich“ křesťanů. Ihned po jejich příjezdu následuje další zdravotní prohlídka už na našem území.

Lidé, které sem přivážíme, jsou pozoruhodně činorodí. Námitky proti nim byly často protichůdné: Budou nám brát práci, už tak máme vysokou nezaměstnanost, nebo: Budou brát sociální dávky.

Nebudou. Těší se do práce – jsou natěšení, aby už pracovat mohli. Byli trpěnou menšinou, a menšina se vždy musí hodně snažit. A práci také brát nikomu nebudou – ten, jehož práce produkuje něco konkrétního, většinou pracovní místa spíše vytváří, než bere. V poslední skupině je rodina jednoho truhláře. O všechno přišel, ale někde si sehnal základní nářadí a přímo v uprchlickém táboře začal pod provizorním přístřeškem podnikat. Tu přiřízl poličku do kontejneru, tu vyrobil jednoduchou postel či stůl. Má dva dospívající syny, kteří mu vydatně pomáhali. Jsem přesvědčen, že kdyby v Erbílu nehrozila další genocida, za tři či čtyři roky by se mohl z tábora stěhovat do vlastního – jistě by se uživil. Přál bych mnoha našim občanům onu činorodost a nespoléhání na „stát“, kterou jsem viděl u těchto lidí.

Co říci na závěr? Přál bych si, abychom všichni dokázali rozlišovat mezi pachateli a obětmi. Pak křesťany z Erbílu jistě přijmeme.

Dan Drápal

25. 2. 2016