Koho „umíme“ zachraňovat

Spolu s několika přáteli z Nadačního fondu Generace 21 už déle než rok usilujeme o záchranu 153 křesťanů, kteří uvízli v táboře v iráckém Erbílu, na území ovládaném Kurdy. Ve čtvrtek 5. listopadu o naší snaze referovaly Lidové noviny. V podtitulku článku se objevilo tvrzení: „Stát by ale musel zachraňovat jen křesťany.“

Stát přece nemusí nic. Nebo může zachraňovat, pro koho se rozhodne – sunnity, jezídy, šíity, súfijce, aláwity. Dnes vidíme proud běženců směřující do Evropy přes Balkán nebo přes Středozemní moře. Ne sice všichni, ale mnozí mají dost peněz, aby část své cesty absolvovali třeba i taxíkem.
 My ale víme o lidech, kteří přišli o všechno a žijí na nechráněném ostrůvku uprostřed moře těch, kteří je nenávidí. Dokonce i muslimové, kteří sami museli prchnout, někdy těmto křesťanům vyhrožují. Pokud si jdou něco koupit na trh, musí křesťané zaplatit dvojnásobnou cenu než muslimové, a ještě k tomu musí trpět posměch a urážky.

My prostě nedokážeme pomoci současně dvěma nekompatibilním skupinám. Přehrady, které vznikly mezi muslimy a křesťany, případně jezídy v rozvráceném Iráku, jsou realitou, na které křesťané nenesou vinu. Nemáme nic proti tomu, aby někdo pomáhal muslimům. V Saudské Arábii a jiných muslimských zemích je řada nadací, které částečně či zcela financují některé běžence, kteří jsou na cestě do Německa nebo už tam jsou. Když se žurnalistka z ČTK ptala na tiskové konferenci otce Benjamína, opata kláštera ležícího 5 km od hranic Islámského státu, zda v Erbílu uvízlým křesťanům pomáhá ještě někdo jiný, odpověděl jednoznačně. Jsou nadace, které dodávají potraviny, ale těch je stále méně. Ale o záchranu těchto lidí z pekla, v němž v podstatě čekají na ránu z milosti, neusiluje z celého světa nikdo jiný než Generace 21.

Jak vnímáme námitku, že chceme pomoci „jenom křesťanům“? Zkuste si představit rok 1937. Někdo by nějaké humanitární organizaci vyčítal, že se snaží pomoci z Německa jenom židům, a tím nedovoleně diskriminuje. Ano, všichni lidé jsou si rovni, bylo by skvělé, kdybychom jich zachránili co nejvíc. Jenže se jaksi zapomnělo na ty, kteří se na ostrov Lesbos či na Lampedusu nikdy nedostanou. Naším „proviněním“ je, že se těmto lidem snažíme pomoci. Mohli bychom vytrubovat do světa, že zachráníme desetitisíce, statisíce lidí bez ohledu na vyznání. Kdo se ale pokusí zachránit vůbec někoho, zjistí, že to není ani trochu jednoduché. Popravdě řečeno nám z Nadačního fondu jsou nějaké kvóty ukradené. Jde nám o záchranu konkrétních lidí, kvůli kterým občas v noci nespím, když si představím, v čem asi žijí, a když si položím otázku, zda budou ještě žít, než se vše stačí vyřídit. Proto vítáme současnou vstřícnost premiéra i Ministerstva vnitra. My jsme „našim“ Iráčanům zdůrazňovali, že nic není jisté a že jim nemůžeme zaručit, že je zachráníme. Na druhé straně už dotazem, zda jsou ochotni přesídlit do České republiky, a následujícím sepisováním jejich osobních dat jsme v nich chtě nechtě určitou naději vzbudili.

Po vládě nechceme nic – ani peníze, ani bydlení; chceme jen povolení, aby sem mohli přicestovat. Jsou lidé, kteří se stydí za to, že jsou Češi. Naše zkušenost je ovšem taková, že když jde o pomoc konkrétním lidem, najde se spousta lidí nezištných a obětavých. Nabídky ubytování a pomoci všeho druhý přicházejí ze všech stran, a zdaleka ne jen od křesťanů. Není bez zajímavosti, že dopravu těchto lidí z Erbílu do Prahy hodlá zafinancovat jistá britská charitativní organizace, do níž přispívají židé, jimž křesťané za druhé světové války zachránili život. Proto nás samozřejmě velmi potěšil vstřícný postoj premiéra Sobotky.
 Jakou formální bariéru jsme to vlastně museli překonávat? „Naši“ křesťané uprchli z oblasti, kterou nyní ovládá Islámský stát, do oblasti, kterou ovládají Kurdové. Z hlediska Úřadu Nejvyššího komisaře OSN pro uprchlíky jsou ovšem stále v Iráku, tj. jsou to tzv. vnitřní uprchlíci. Tato formální skutečnost je pro mnohé zřejmě důležitější než zoufalá situace těchto lidí. Vnitřní uprchlíci nepatří do kvót. Na ty Česká republika žádné peníze nedostane. Pokud vláda „naše“ lidi přijme, prokáže tím více empatie, než by mnozí čekali.

Multikulturní ideologie rovnosti, vyčítající nám „diskriminaci“ (ačkoli diskriminujeme jen mezi odsouzenci na smrti a těmi, kteří sice také trpí, ale nehrozí jim genocida), vypadá v teorii moc hezky, ale my bychom v této chvíli potřebovali spíše alespoň malou dávku obyčejného lidského soucitu.

Dan Drápal
Nadační fond Generace 21