Institut Williama Wilberforce Chceme vás in-formovat*

Filosofické základy naší politické bídy


V internetových diskusích pod mými články se mi od komentátorů dostává mnoha poučení. Jedno z nich však dominuje. Vyskytuje se nejčastěji s vel-kým předstihem před všemi ostatními. Ve své nejprostší podobě zní takto: „Žádná absolutní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.“ Těm, kdo mi toto píší, nutno přiznat, že klepli hřebíček na hlavičku přinejmenším v tom smyslu, že odhalili a vyslovili, v čem se mezi sebou lišíme. Jinými slovy, ten-to názor nesdílím, jakkoli vím, že je velice rozšířený, ba přímo dominantní. Dnes si dovolím zamyslet se nad tím, proč, a jaké má tento názor důsledky.
Naprostá většina těch, kteří hájí uvedený názor, by přitakala větě: „Všechno je relativní.“ Řekl bych, že toto tvrzení je vlastně základem tvrzení, že „každý má svou pravdu“.
Domnívám se, že klam onoho výroku je očividný. Pokud by měl nějak platit, musel by znít: „Všechno je relativní – kromě této věty.“ Výrok „všechno je relativní“ je totiž absolutní. Tvrdí, že relativní je „všechno“. Toto tvrzení je ale součástí onoho „všeho“, a pokud by i tvrzení, že vše je relativní, bylo rela-tivní, pak tím vlastně říkáme, že tak docela neplatí. Platí pouze relativně.
Možná se někomu zdá, že jsem hnidopich, který se chce přít o slovíč-ka. Jsem ale přesvědčen, že to, zda věříme v něco absolutního nebo nikoli, má dalekosáhlé důsledky jak pro náš osobní život, tak pro náš život politic-ký. Dovoluji si ocitovat Romana Cardala: „Jádrem celého problému je otázka,
zda existuje zdroj pravdy vyšší než člověk a nezávislý na člověku. Odpověď na tuto otázku je rozhodující pro naše chápání povahy a osudu lidstva.“
Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že „každý má svou pravdu“, jednají někdy až očividně v rozporu se svým tvrzením. Zakusil jsem nejednu diskusi, v níž mě můj partner v rozhovoru vášnivě přesvědčoval, že „každý má svou prav-du“. Jeho vášnivost svědčila přinejmenším o dvojím: Jednak o tom, že pova-žoval za žádoucí přesvědčit mě, abych tomu věřil také (což ovšem znamená, že si přál, abych přijal jeho pravdu), jednak o tom, že některý názor považo-val za „správnější“ než jiný. Tím se ale dopouští stejné nelogičnosti jako člo-věk, který tvrdí, že „všechno je relativní“. Protože pokud je některý názor správnější, musí existovat nějaké měřítko, podle kterého je správnější.
Nelogičnost tohoto postoje se mi zdá zřejmá. Pak je tu ovšem otázka, proč je tento názor tak oblíbený? Proč získal takovou dominanci v naší spo-lečnosti?
Zdá se mi, že vysvětlení je banálně jednoduché. Pokud má každý svou pravdu, pokud tedy žádná absolutní pravda neexistuje, pak nemusím žád-nou pravdu hledat. Člověk, který přijme za své přesvědčení, že „každý má svou pravdu“, se podobá Snoopymu, který střílí šípy do hobry a terč namalu-je vždy kolem místa, kam se právě trefil. Zdá se mu, že nemůže prohrát. Má přece „svou pravdu“. Problém ovšem je, že ani on, ani nikdo jiný nemůže po-soudit, zda vlastně umí střílet z luku.
Hledání pravdy je náročná věc. Je náročná intelektuálně, emocionálně i časově. A my žijeme v instantním světě, v němž chceme mít všechno hned a bez většího úsilí.
Neprozrazuji žádné tajemství, když řeknu, že názor, že každý má svou pravdu, u nás nesdílejí zejména (u nás relativně nepočetní) křesťané. A není bez zajímavosti, že nejčastější námitkou proti křesťanům je, že jsou vlastně pokrytci.
Netvrdím, že tato námitka nemůže být pravdivá. Nicméně není tak zce-la poctivá od člověka, který „má svou pravdu“. Člověk, který „má svou prav-du“, vlastně ani pokrytcem být nemůže. Pokrytec je člověk, jehož jednání ne-ní v souladu s přesvědčením, které hlásá. Je to člověk, který vyznává určitou normu – ale odchyluje se od ní. Člověk, který žádnou normu nevyznává, se nemá od čeho odchýlit. Skutečnost, že nemůže být pokrytcem, mu ale nikterak nezávidím.
Křesťan ovšem pokrytcem být nemusí. Jelikož jsem křesťan, je mou normou Ježíš Kristus. Vím, že na něj „nemám“; že neodpovídám normě, kte-rou jsem si dobrovolně zvolil. To mě ale nevyvazuje z povinnosti (ani nezba-vuje touhy) se této normě neustále blížit. Pokrytcem bych byl, kdybych tvrdil, že už jsem jako Ježíš Kristus. Mé přesvědčení by rovněž bylo laciné (a nevě-rohodné, tedy nepřesvědčivé), kdybych se o následování Krista nesnažil do té míry, do níž jsem ho schopen.
A nyní krátká zmínka o politických důsledcích onoho všeprostupující-ho relativismu. Názor, že „každý má svou pravdu“, je sice tolerantní, ale zcela nekonstruktivním způsobem. Pokud žádná absolutní pravda neexistuje, pak jistě nemá smyslu se o pravdu přít. Jenže pak nemá valného smyslu ani ta „moje osobní pravda“. Je sice odlišná od té vaší, ale nedá se nijak posoudit, zda je lepší nebo horší – jakýkoli takový hodnotící soud by vyžadoval víru v normu, která nás oba přesahuje. Pokud v žádnou takovou normu nevěří-me, pak není divu, že politici nemají v úctě ani ústavu a zákony. Pak se rov-něž velmi těžko hledá jakýkoli konsensus. Výsledkem je nesmírně fragmen-tovaná společnost, kde to stále více vypadá jako boj všech proti všem. V této společnosti se nevyskytují ani skutečně silné morální autority, protože aby-chom skutečnou morální autoritu rozeznali, museli bychom mít určitou normu toho, co je správné, pravdivé a šlechetné. Pokud vlastně popíráme samotnou možnost existence takové normy, splývá nám vše v dokonalé šedi.
Nicméně věc není zcela ztracená. Pokud člověk zcela neubije své svě-domí, neustále se proti své maximě prohřešuje. Nemůže si pomoci, ale někte-ří lidé mu připadají šlechetnější nebo alespoň přitažlivější než jiní. Jak jinak si vysvětlit drtivé vítězství Libora Michálka v senátních volbách? Dle převažu-jící ideologie měl „svou pravdu“, bývalý ministr Drobil ale přece měl také „svou pravdu“ a poradce Knetig rovněž tak. A přece většině z nás byla ta Mi-chálkova pravda sympatičtější než ta Drobilova.
Ve skutečnosti se bez hodnotových soudů neobejdeme a neustále je děláme, přinejmenším ve svém nitru. Pouze naše zpozdilé přesvědčení o tom, že vše je relativní, nám znemožňuje se o pravdě smysluplně bavit a nějak re-flektovat a zdůvodnit, proč by vlastně něco platit mělo a jiné ne, a proč něco považujeme za správnější než něco jiného.
Nakonec mám pro všechny dobrou zprávu: Žít ve víře v absolutní pravdu je sice náročné, ale velmi dobrodružné a vzrušující. Mnozí na vás vášnivě útočí, ale vy můžete odpovídat šlechetně a vědět, že každý člověk má nesmírnou hodnotu – i ten, který se hodně mýlí.
Dan Drápal
25. července 2013